Tragédie palestinského národa

Přiznám se, že mě zprávy o bojůvkách mezi Židy a Palestinci dlouho nechávaly chladným. Co si pamatuji, bývávaly pravidelným obsahem zpráv. Slýchával jsem o partyzánském boji Palestinců v amerických a kanadských oficiálních sdělovacích prostředcích. O jejich pravdivosti jsem ale příliš nepřemýšlel.

Teprve ve světle událostí ze září minulého roku a z čerstvých zkušeností s hromadou lží, které sdělovací prostředky na nás chrlí, jsem si začal více všímat toho, co se vlastně v nejžhavější oblasti světa děje.

Připomeňme stručně historii

Židé začali migrovat do Svaté země přibližně od roku 1880. V době druhé světové války tato migrace zesílila vlivem nacistické perzekuce. Britové, kontrolující Palestinu, byli pod tlakem okolních arabských zemí, aby tuto migraci omezili. Docházelo k bojůvkám mezi nově příchozími Židy a Palestinci. V roce 1947 se Britové dozoru vzdali. OSN navrhlo dva státy: Izraelský a Palestinský. Židé plán přijali, Arabové jej odmítli.

15. 5. 1948

Ben Gurion deklaroval vznik Izraelského státu. Egypt, Sýrie, Libanon a Jordánsko se pokusily o intervenci, ale byly odraženy.

1949

Židé zabezpečili a rozšířili své území, které bylo nyní mnohem větší, nežli území původně dohodnuté s OSN. V roce 1956 přišel v Egyptě k moci prezident Násir. Spojil armády Egypta a Sýrie a znárodnil Suezský průplav.

29. října 1959

Izraelská armáda spolu s francouzskou a britskou obsadila celý Sinajský poloostrov. Pod silným mezinárodním tlakem museli Izraelci ustoupit ze Sinaje, a francouzské a anglické sbory toto území zcela opustily.

1964

Byla založena Fronta pro osvobození Palestiny. V jejím čele stál Jásir Arafat. FOP se prohlásila za jediného mluvčího palestinského lidu, a jako svůj hlavní program vytýčila zničit Izrael a vrátit palestinské území svému lidu.

1967

Šestidenní válka. Mezi Izraelem a okolními státy docházelo k drobným rozmíškám. 5. června 1967 izraelská armáda preventivně zaútočila proti všem arabským státům podél svých hranic. V této válce Izrael obsadil Sinajský poloostrov, Sýrii vzal Golanské výšiny a West Bank, a Jordánsku historickou část Jeruzaléma. Jednání se snažila vrátit území do hranic před 5. červnem '67.

6. října 1973

Sýrie a Egypt se pokusily zaútočit na Izrael. Po prvotních úspěších se musely stáhnout a izraelská armáda znovu opanovala území dobyté šestidenní válkou.

1978 - 1979

Smlouva v Camp Davidu. Díky americké diplomacii a přislíbené finanční pomoci, došlo k dohodě mezi Egyptem a Izraelem. Egyptský prezident Anwar el-Sadat uznal stát Izrael výměnou za navrácení Sinajského poloostrova.

6. června 1982

Izrael vojensky napadl Libanon a došel až k Bejrútu. Měla to být odplata za teroristické útoky. Stáhl se teprve v roce 1985.

1981

Izrael formálně obsadil Golanské výšiny. Počátek osmdesátých let také znamenal systematické usazování židovských osadníků na palestinské půdě.

1987

Palestinci vyhlásili svou první Infitádu - lidové povstání proti židovské okupaci.

1993

Dohoda v Oslo. Vzájemné uznání Izraele a Palestinského státu. Omezená palestinská samospráva na území West Bank a v pásmu Gaza. Jordánsko podepisuje mírový pakt s Izraelem.

Květen 2000

Izraelská armáda opouští po dvaceti letech okupace jižní Libanon.

Říjen 2000

Nepokoje a bojůvky v celé oblasti West Bank a v pásmu Gaza po té, co Ariel Šaron vykonal provokativní návštěvu mešity Haram al-Sharif. Přestřelky mezi palestinskou policií a izraelskou armádou. Mnoho mrtvých a raněných. 12letý Palestinec Mohammed al-Dirreh je zabit židovskými vojáky.

Do konce roku 2000 je zabito přes 300 lidí. Boje pokračují.

6. února 2001

Kontroverzní Ariel Šaron, přezdívaný buldozer, vyhrává prezidentské volby. Konec všem nadějím na mír v této oblasti.

Kdo je Ariel Šaron

Narozen v Palestině roku 1928. Jako 14letý vstoupil do židovské podzemní vojenské organizace Haganah. V době války za nezávislost (1948) velel pěchotě. V roce 1953 založil a vedl zvláštní Komando 101 - jednotku provádějící "odvetné akce". V letech 1958-62 sloužil jako velitel brigády a současně studoval práva na univerzitě v Tel Avivu. V 67. roce se zúčastnil šestidenní války jako velitel tankové brigády.

Svými veliteli byl několikrát charakterizován jako nespolehlivý vůdce, který neplní a odmítá příkazy. Několikrát změnil politickou stranu.

V letech 1981 až 1983 sloužil jako ministr obrany. Začal válku proti Libanonu. Později přiznal, že několikrát lhal celému vládnímu kabinetu. Tvrdil např., že jeho primárním cílem je vyčistit čtyřicetikilometrové pásmo kolem hranic, ve skutečnosti tajně vydal příkazy k široce vedené válce proti Libanonu s cílem zřídit pro-izraelskou vládu a zničit FOP.

Den po vraždě nově zvoleného libanonského prezidenta Bašíra Džamáíla umožnil libanonské křesťanské Falanze - pod ochranou izraelské armády - vstup do dvou palestinských táborů Sabra a Šatila. Falanga zde povraždila mezi 700-2000 nevinných Palestinců včetně žen a dětí. Následné vyšetřování potvrdilo, že Šáron buď o tom věděl předem, nebo to mohl dobře předvídat, přesto neučinil nic, aby krvavým jatkám zabránil. V červenci 2001 byla proti němu u belgického soudu vznesena žaloba za podíl na tomto masakru. Pak ale přišlo jedenácté září a ve světle nových událostí byla žaloba odložena.

Šáron je známý jako fanatický nepřítel Palestiny. Otevřeně hlásá, že Jeruzalém je hlavním městem Židů už 3000 let a že je to spojené a nedělitelné hlavní město Izraele pro celou věčnost. S tímto přístupem je ovšem každé jednání o případném smíru těžké, ne-li nemožné.

Současnost

Konec roku 2001 zaznamenal prudký nárůst násilí. Palestinci pochopili, že svět jim nepomůže. Podívejte se na mapu. Území, které před rokem 1947 patřilo pouze jim, musí nyní sdílet s Izraelem. Není to rovný díl. Palestina přišla o 78 procent svého území. Rozdělení hranic je přitom tak nešikovné, že by to vyžadovalo doslova holubičí povahu obou zúčastněných stran, aby spolu vyšly. Izrael se ve své nové zemi nejen zabydlel, ale provádí zřejmou a jasnou politiku genocidy a agresivního osídlování dalších a dalších území. Už řadu let ignoruje všechny požadavky Rady bezpečnosti a OSN. Např. ten z roku 1967, aby se stáhl na území, která obýval do 4. června 1967.

Izraelská armáda, vyzbrojená americkými zbraněmi, okupuje Palestinu už 37 let. Existují dohody z Madridu, Oslo, Camp Davidu, z Taby. Svět právem čekal, že Izrael přestane okupovat alespoň ta zbývající 22 procenta palestinského území, která mu zbývají: West Bank, pásmo Gaza a východní Jeruzalém. Marně. Místo toho vyhlásil buldozer Šaron v těchto dnech, za mlčenlivého souhlasu svých amerických spojenců, válku. Bush se dal slyšet, že neupírá Izraelcům právo na obranu.

V této souvislosti musím znovu připomenout, že události ze září 2001 velmi prospěly plánu Ariela Šarona vypořádat se jednou provždy s Araby. Psal jsem o té teorii už 14. září v článku Svět po TOM. Vychází to i časově. Šaron potřeboval volnou ruku. Jediná možnost, jak toho docílit, byla nechat svým silným spojencům ochutnat pelyněk partyzánské války. Šaron nastoupil do úřadu v únoru 2001 a o sedm měsíců později provedli Arabové teroristický útok na WTC. Amerika byla konečně ve válce se stejným nepřítelem, jakému vzdoruje Izrael. Komu to prospělo? Arabům? Židům? Odpovězte si sami.

Západní sdělovací prostředky s oblibou líčí Palestince jako fanatické sebevrahy, Izraelce pak jako jejich nevinné, nešťastné oběti. Nikdo nenapíše, že by stačilo tak málo, aby bylo uzavřeno příměří. Stačilo by, aby Izrael konečně splnil 35 let starou rezoluci OSN. To by ovšem v jeho čele nesměl stát Ariel Šaron.

Podle izraelského deníku Ma'ariv vydal izraelský důstojník příkaz svým podřízeným, aby studovali praktiky nacistů v době druhé světové války. Konkrétně mají analyzovat, jak německá armáda operovala ve varšavském ghetu. To znamená, že izraelská armáda nyní nakládá s Palestinci, jako s pod-lidmi - včetně čísel, kterými značí Palestince v uprchlických táborech. To už dělají. Přesně tak, jak to dělali nacisté s uvězněnými zoufalými Židy ve Varšavě roku 1944.

Šaron se se svým nenávistným přístupem vůči Palestincům dostal do pasti, ze které se bude těžko dostávat ven. Kvůli němu umírají téměř denně i nevinní lidé jeho vlastního národa. Co vlastně podle něj ukončí současnou válku? Vvyhlazení všech Palestinců? Nebo až jejich poslední zbytky vzdají jakéhokoliv odporu? Šaronovi nedochází, že se Palestinci, zahnáni do kouta, přestali ohlížet - podobně jako zvíře - na vlastní rány a budou bojovat do posledního muže?

Co jiného mohou dělat? Čekat, až jich většinu Šaron postřílí a menšinu očísluje a zavře do ghet? Židovská rozpínavost je vskutku ohromující, stejně jako je ohromující mlčení ostatního světa. Zoufalé činy palestinských sebevrahů neschvaluji, ale chápu. Není za nimi jen fanatismus rozdílného náboženství. Je to touha po svobodě a po sebeurčení vlastního národa. Za tuto vidinu pokládají své životy. Je to kruté vůči těm nevinným, kteří na to doplácejí. Ale spíše než odsuzování Palestinců by měl zbytek světa rázně a veřejně pojmenovat věci pravým jménem a zakročit proti postupu izraelských okupantů. Dokud budeme z agresorů dělat oběti, nebude mír na Středním východě nikdy.