Život a smrt mého otce

Pro pana Fares Akrama, reportéra listu Independent v Gaze, se Izraelská invaze stala osobní tragédií, když se dozvěděl, že jeho otec se stal jednou z prvních obětí pozemní války.

Telefon zazvonil v sobotu kolem 16:20. Na dům na naší malé farmě v severní Gaze byla svržena bomba. Můj otec v tu dobu právě vycházel z brány směrem k farmářskému domku. Bylo to naše zamilované místo, farma s s dvojpatrovým bílým domkem s červenou střechou. Malebně umístěná v zemědělsky úrodné rovině severozápadně od Beit Lahiya, obklopená vlastními citronovými háji, pomerančovníky a broskvoněmi. Nedávno jsme si pořídili také 60 dojných krav.

Byla to nejbližší farma od severní hranice Izraele. Ironické je, že jsme se domnívali, že největší nebezpečí nehrozí od Izraelských jednotek, které tudy obvykle jen přímo projeli, když podnikali ozbrojené výpady, ale od raket Hamásu určených na izraelské město severně od nás.

Ale v sobotu těsně před soumrakem, když izraelské pozemní jednotky a tanky prováděli invazi do Gazy, aby údajně zničily odpalovací zařízení pro rakety Hamásu, byl klid tohoto místa otřesen a život mého otce vyprchal ve věku 48 let. Bojová letadla a vrtulníky sem vtrhli, stříleli a bombardovali, aby vyklidili prostor pro tanky a pozemní síly, které je měly po setmění následovat. Jeden z úderů F šestnáctek zabil mého otce.

Z domu zbylo jen o něco více než suť prachu a z otce toho také mnoho nezůstalo. „Jen hromádka masa“, prohlásil později brutálně upřímně můj strýc, který jej nalezl v troskách.

Jako většina lidí z Gazy strávily moje matka, sestry a moje žena, která je v devátém měsíci těhotenství - a já - uplynulý týden izraelského útoku uvězněni v našem bytě ve městě. Můj otec se však rozhodl zůstat na farmě – věděl, že bude nemožné se tam vrátit, jakmile začne očekávaná invaze. Každý den nám ale volal.

Naposledy jsem jej viděl v úterý, když přivezl peníze a pytel mouky. Hovořili jsme o nadcházejícím narození mého prvního dítěte a jak dostat mou ženu, olalá, do nemocnice uprostřed bombardování a chaosu. Jasně, že v sobotu večer nebyla žádná naděje dostat sanitku na farmu, protože cesty byl odříznuté Izraelci. Můj strýc a můj bratr tam tedy těch 8 kilometrů odjeli sami a zbytek nás se třásl strachy v setmělém bytě, s prostěradly kolem sebe kvůli zahřátí, obklopeni neustálým hlukem tankové dělostřelby. Hluboko uvnitř jsme všichni věděli, že otec je mrtvý. Musel být uvnitř nebo blízko domu a když taková F šestnáctka zaútočí přímo na váš dům, tak víte, co to znamená.

Dorazili tam, aby viděli doutnající hromadu sutě. Většina krav ležela mrtvá, zbytek poraněných uprchl. Mahmoud, příbuzný dospívající chlapec, byl s mým otcem, když izraelská bomba dopadla na dům. Síla výbuchu jej odhodila 300 metrů daleko. Mahmoudovo tělo našli na sousedním poli.

Mého otce a Mahmouda jsem pohřbili včera dopoledne. Pohřeb byl velmi spěšný, protože jsme věděli, že Izraelské tanky jsou již 3 km blízko na hranicích města. Mohli jsme slyšet drnčení kulometů, které tanky doprovázelo. Izraelci by mohli prohlásit, že na území farmy byly ozbrojenci, ale tomu já nikdy neuvěřím. Nejbližší místo na odpalování raket je 6 km na jih a odtud až k hranici je to jen otevřená zemědělská krajina, kde není kam se ukrýt.

Můj otec, Akrem al-Ghoul, nebyl žádný ozbrojenec. Narodil se v Gaze, vystudoval v Egyptě a byl právníkem a soudcem, který pracoval pro palestinské úřady. Když převzal moc Hamás, dal výpověď a dal se na zemědělství. Jeho otec, kterého vyhnali z jeho domova tam, kde je nyní izraelský Aškelon, v roce 1948, koupil ten pozemek v šedesátých letech.

Během druhé intifády a do té doby, než se Izrael stáhl z Gazy v roce 2005, převzali farmu izraelští osadníci, ale po roce 2005 jsem tam strávili každé prázdniny. V Gaze je jediným místem pro výlet pobřeží a když máte dost štěstí, tak zemědělská oblast. Můj otec nenáviděl to, co udělal Hamás s právním systémem tím, že zavedl islámské právo, a byl plně proti násilí. Pracoval by usilovně pro spravedlivé urovnání s Izraelem a pro lepší budoucnost Palestinců. Když Palestinská samospráva získala kontrolu nad Západním břehem, přestěhoval se do Ramalláhu, aby tam pomáhal vybudovat soudnictví.

Můj smutek s sebou nepřináší žádnou touhu po odplatě, protože vím, že to je vždycky zbytečné. Ale, popravdě řečeno jako zarmoucenému synu mi připadá obtížné rozlišovat mezi těmi, které Izrael nazývá teroristy a izraelskými piloty a tankovými osádkami, které provádějí invazi do Gazy. Jaký je rozdíl mezi pilotem, který roztrhal mého otce na kusy a ozbrojencem, který odpálí malou raketu? Já na to nemám jinou odpověď, než jen to, že teď, když se mám stát otcem, jsem o otce právě přišel.

Článek Gaza: The death and life of my father vyšel na serveru independent.co.uk 5. ledna. Překlad Jan Vacek.