Zdravý rozum zvítězil. Na jak dlouho?

Tento týden věnovaly kanadské sdělovací prostředky nemálo místa rozhodnutí Nejvyššího soudu Britské Kolumbie ve věci Johna Robina Sharpeho. Jeho případ se táhne od roku 1995, kdy byl obviněn z vlastnictví obrázků kvalifikovaných jako "dětská pornografie" a z psaní povídek zabývajících se tímtéž. Referoval jsem o tomto případu v lednu 2000 v článku I Kanada má svého Larry Flynta.

Případ kanadského Larry Flynta se dostal až před Nejvyšší soud. Ten ve svém rozhodnutí jasněji definoval pedofilii (která už je kriminalizována současným zákonem); nicméně rozlišil fotografický materiál od psaného textu. To první je pedofilie, to druhé být nemusí. Případ se vrátil k projednání soudu nižší instance.

Nejvyšší soud provincie BC v těchto dnech konečně rozhodl. Řídil se přitom nálezem federálního Nejvyššího soudu: John Sharpe je vinen z vlastnictví obrázků nahých chlapců. John Sharpe není vinen z psaní povídek, byť tyto popisují sex mezi dospělými a dětmi.

Za vlastnictví obrázků s nahými chlapci ve vyzývavých pózách může John Sharpe dostat dva roky vězení. Co se ostatních obvinění týče, je zproštěn viny. Soud si nechal před vynesením rozsudku vypracovat odbornou analýzu Sharpeho povídek. Dva univerzitní profesoři přiznali povídkám určitou literární hodnotu, i když ne na úrovni zběhlých spisovatelů, jeden nikoliv. Ve své analýze uvádějí, že Sharpeho texty lze srovnat s dílem markýze de Sade. Současně přiznávají (ku podivu), že markýz de Sade je mnohem grafičtější a z pohledu ideopolicie "odpornější". Sharpeho povídky jsou jen takovým slabším odvarem markýze de Sade. Jeden z literárních znalců, kteří studovali Sharpeho texty, Lorraine Weir, uvádí: "Jestliže připustíme, že fikce inspiruje lidi v reálném životě, pak bychom museli zakázat studovat Othella ze strachu, že z lidí udělá vrahy."

V odůvodnění rozsudku soudce Duncan Shaw píše: "Sharpeho povídky nenavádějí nikoho k tomu, aby sex s dětmi prováděl. Kdybychom to takto vykládali, pak by se literatura popisující vraždy, loupeže, zlodějny, drogy a další kriminální činy dala také vykládat tak, že k těmto věcem navádí."

A nastal tanec. Noviny jsou plné rozhořčených komentářů novinářů i dopisů čtenářů. Ozývá se volání po přitvrzení antipornografického zákona. Lidé se ptají, jak je možné, že soud Sharpeho nezavřel, nevykleštil, nezničil, nevaporizoval. Vyjadřují obavy, že osvobozující rozsudek uvolní lavinu podobné literatury. Poslanec za liberály Dan McTesgue urgoval v dopise prvnímu ministru Chretienovi, aby "zaujal stanovisko". Chce po něm, aby použil zvláštní, tzv. notwithstanding, klauzuli Listiny lidských svobod. Jde o zvláštní výjimku, kdy vláda může omezit něčí práva, což by jinak bylo v rozporu s touto Listinou. To by umožnilo justici potrestat Sharpeho za to, co napsal.

Když se ale zeptáte těch nejhalasnějších křiklounů, zda Sharpeho povídky četli, odpoví vám, že nikoliv. Často ještě přidají emocionálně laděnou větu, že by se takového svinstva nedotkli. Ani je číst nemohli, protože nejsou ke zveřejnění (i když se Sharpe dal slyšet, že o tom teď - po osvobozujícím rozsudku - uvažuje). Přesto tito lidé chtějí stavět hranice a pálit a zakazovat a trestat. Připadá mi to trošku, jako když jsme v komunistickém Československu hromadně manifestovali proti Chartě 77. Nikdo ji tenkrát nečetl, ale očekávalo se, že ji co nejpřísněji odsoudíme. Tenkrát ovšem jsme k tomu byli víceméně nuceni státními orgány a v sázce mohla být i ne jedna kariéra. Dnes, v případě Sharpeho, nikdo nikoho do ničeho nenutí.

Na nechuť a odpor mají jistě lidé právo, ale nemohu se zbavit dojmu, že by bylo objektivnější si ty věci nejprve přečíst a utvořit si vlastní názor. Třeba by byli po přečtení i zklamaní, třeba by zjistili, že vlastně není ani koho upalovat. Nebo naopak. Snad by pak vtrhli do knihoven a knihkupectví a začali by pálit a ničit více autorů: zmíněného de Sadeho jako prvního, pak Nabokova a další... Skoro každá kniha, každý text totiž někoho dráždí. Skoro každá kniha je něčím závadná a našli by se Koniášové, kteří by ji upálili i s autory.

Inu, máme tu potřebu cenzurovat jiným, co smějí a nesmějí psát (či číst), všichni hluboko pod kůží. A nemá to nic společného s délkou trvání demokracie a se zralostí toho kterého státu. Často se psávalo, že takto krátkozrací jsou především Češi (a zdůvodňovalo se to právě dlouhou výchovou v totalitě), ale jak je vidět, občané jiných států (kde totalitu neměli), se chovají úplně stejně.

Když jsem před dvěma roky o Sharpem psal, popisoval jsem, jak opouští budovu soudu zcela osamocen a jak je druhá (žalující) strana je početná a obklopená svými příznivcí. Napsal jsem tehdy, že nikomu nedošlo, že Sharpe bojuje o víc, než o vlastní obvinění. Že bojuje o právo každého jednotlivce na vlastní soukromí. Od některých čtenářů mi to vyneslo nepřímé obvinění z pedofilie. Nyní se Sharpe dal sám slyšet: "Nebojuji za sebe. Bojuji za všechny Kanaďany. Za jejich právo na vlastní myšlenky. Bojuji za to, aby Kanada byla lepším místem k životu."

Zdravý rozum tedy v tomto případě zvítězil. V případě Sharpeho se ideopolicie sice pokusila zakročit a usvědčit jej z thoughcrime - zločinu závadného myšlení, ale nepodařilo se to. O vous. Je také otázkou, na jak dlouho. Na jiném místě zde ve Zvědavci, v článku Nekrolog, autor uvádí, že Zdravý Rozum zemřel. To, co se stalo v případě Sharpeho, by spíše ukazovalo na to, že ještě žije. Může to být však jeho poslední záchvěv před smrtí, anebo naopak nový dech po té, co se pacient probírá z agónie. Necháme se překvapit.