Kdy nám imponují naši vůdci

Nebudeme mluvit o etice, ale o precizní výzvědné činnosti. Ten, kdo vydal rozkaz k vyslání stovky našich letadel pilotovaných našimi nejlepšími letci k bombardování nepřátelských cílů v Gaze, ať to byl kdokoliv, věděl velmi přesně o rozvrhu škol blízko cílů, zvláště policejních stanic. Věděl, že v sobotu přesně v 11.30 (čas překvapujícího útoku na naše nepřátelé) budou všechny děti pásma Gazy v ulicích – polovina z nich právě skončila dopolední vyučování, druhá polovina mířila do školy k odpolednímu vyučování.

Nebudeme mluvit o přiměřené odvetě, ani o průzkumu veřejného mínění, podle kterého dosáhnou architekti této vojenské mise většího počtu křesel v Knessetu. Budeme ale hovořit o víře voličů, že tato operace bude úspěšná, že útoky míří na cíl s chirurgickou přesností, a že všechny cíle jsou plně ospravedlnitelné.

Vezměme kupříkladu Imad Aqel Mosque z utečeneckého tábora Jabalyja, prudce bombardovaného v neděli krátce po půlnoci. Tady jsou jména našeho slavně dosaženého vojenského vítězství: Jawaher, věk 4 roky, Dina, 8 let, Sahar, 12 let, Ikram, 14 let, a Tahrir, 17 let. Všechny jsou sestry patřící do rodiny Ba'lousha. Všechny jsou zabité díky našemu chirurgicky přesnému útoku na mešitu. Další tři sestry, dvouletý chlapec a rodiče byli zraněni. Čtyřiadvacet sousedů bylo zraněno, pět domů srovnáno se zemí a tři obchody. Tahle část našeho vojenského vítězství nebyla ani v televizi, ani v rádiu, ani v novinách. Stejně tak chyběla na izraelských informačních webech.

Je čas hovořit o detailní mapách v rukou velitelů našich vojsk a o poradcích z Shin Bet, kteří přesně znají vzdálenost mezi mešitou a blízkými domy. Je čas hovořit o bezpilotních letounech a balónech s horkým vzduchem „zavěšených“ nad Gazou ve dne v noci, vybavených nejmodernějšími kamerami.

Je čas hovořit o poradcích z oboru práva studujících operaci a hledajících pravá slova a pravé věty k odůvodnění „vedlejších ztrát.“ Je čas hovořit o mluvčích ministerstva zahraničí, kteří vyhlazeným jazykem s elegantním přízvukem Jihoafričanů nebo Pařížanů hovoří o tom, že je to chyba Hamas, který využívá blízkostí mešit ke svým vlastním cílům.

Hovory o dvojím standardu jsou vždy sporné. Možná tam v mešitě bylo velké skladiště zbraní. Možná se tam každou noc scházeli členové brigády Al-Aqsa a právě tam plánovali start svých vylepšených bojových stíhaček.

Kde seděl vrchní velitel IDF, když připravovali ten plán? Ne na Sahaře, dokonce ani ne v Negevu. Co by se bylo bývalo stalo, kdyby se někdo odpálil ve vchodu biografu v Tel Avivu a ti, kteří jej poslali, by řekli: pardón, on měl ve skutečnosti namířeno na ministerstvo obrany dole v ulici?

Není vhodná doba na připomínání si dávno zapomenuté lekce z historie, že tato cesta ke svržení vlády nevede. Není ani doba k pronášení rozumných návrhů pro vyrovnanou vládu. Ty časy už minuly spolu s Novým pořádkem, který jsme se jednou arogantně pokoušeli instalovat v Libanonu. Což nám přineslo Hizballáh. Spolu s plánem na snížení popularity Fronty pro osvobození Palestiny, který pouze vydláždil cestu vzniku militantních islámských nacionalistických hnutí.

Čas pro takové rady minul spolu s uloupením palestinské půdy a hyperaktivní výstavbou osad v časech jednání v Oslo, což pouze položilo základní kameny ke druhé intifádě a k pádu Fatah.

Čas rozumu a soudnosti zemřel dávno, dokonce ještě před cílenými atentáty na aktivisty Fatah ve West Bank, což pouze vyvolaly ozbrojené útoky na naše vojáky a dalo vzniknout několika tisícům mladých mužů odhodlaných vzít do ruky zbraně, nemluvě o fenoménu sebevražedných útočníků.

Nikdy není vhodná doba říct: „my jsme to říkali“, protože jakmile máme pocit, že ta doba přišla, je už vlastně pozdě. Nemůžeme oživit mrtvé, ani nemůžeme napravit škody způsobené naší arogancí a megalomanií.

Je čas hovořit o naší vlastní spokojenosti a radosti. O spokojenosti vyplývající z tanků opět pohybujících věží s hlavní děla tam a sem v přípravě na pozemní útok, o spokojenosti z našich vůdců ukazujících naším nepřátelům vztyčený prostředníček. Takhle je máme rádi, proto je obdivujeme. Za povolání rezervistů, za vyslání pilotů bombardovat naše nepřátelé a za manifestaci národní jednoty, od Baruch Marzel k Tzipi Livni, od Netanyahu k Barakovi a Liebermanovi.

Autorka Amira Hass je Židovka. Oba její rodiče přežili koncentrační tábor. Patří mezi nejznámější izraelské žurnalisty, jak jen může, píše přímo z Gazy nebo z West Bank, porušuje přitom zákazy jak izraelských, tak i palestinských úřadů. Více podrobnosti o této odvážné novinářce v článku Israeli Journalist Decries Civilian Casualties in Gaza.

Článek How we like our leaders vyšel v izraelském Haaretz 31.12. Překlad editor.