Vánoce zvířat

Rok co rok, když se blíží bílé svátky, vichřice děsu letí světem zvěře. Ve tvářích, jimž člověk farisejsky říká němé - aby měl záminku, že jim nechce rozumět - náhle se objevuje bezhraničná úzkost jako v očích lidí před popravou. Lidé o Vánocích arci nemívají kdy vidět tu úzkost, poněvadž jim před zraky plápolají orgiastické sny velikého žraní, v ty dny vzmáhají se v lidech běsné touhy hroznýšů, aby se nahltali do prasknutí kde čeho živého a mohli aspoň týden ležet nehybně s přecpanými břichy, proto nevidí než svá břicha. Kolem dvacátého prosince začíná rok co rok válka lidí se zvířaty, miliardy životů končí v ty dny pod noži a sekerami a palicemi, celá Evropa náhle páchne čerstvou krví jako nesmírné pole bitevní, civilizované lidstvo stojí v teplé krvi po kotníky. Zdá se, že pro evropského člověka je občas nutný pohled na tuto krev, aby mohl dál žít, proto aspoň jednou za rok třeba napustit si celou evropskou nádržku krví. Z milionů hrdel živých tvorů hrčí krev do tohoto jezera, v němž je lidstvu evropskému nutno vykoupat svá zvadlá, vystřebaná těla jako v horkých živých vlnách, nadýchat se jejího omamného výparu - a dát si k tomu svítit hvězdou betlémskou!

Ulice, trhy, náměstí velkých měst a městeček jsou náhle přeplněny mrtvolami zvířecími i ptačími, lidé obstupují v černých houfech krámy překypující masem, chodníky zbarveny jsou krví. Maso! maso! stalo se jediným heslem života a zuřivého úsilí, vedle něhož ti, kdo pro přílišnou nouzi nemohou se účastnit dravého čtvrcení a dělení, naplňují se záští a závistí, vzteklejší než kdy jindy. Kdo by si troufal spočítat miliardy živých bytostí, které o Vánocích musejí nechat pro člověka své životy? Vánoční zvonky jsou pro ně hlaholem umíráčku a do nesmírné obžaloby člověka z milionů strhaných očí zvířat a ptáků mísí se veselý zpěv Narodil se ... veselme se ...

Ještě nám nikdo nevylíčil, co se děje v duších zvířat, když nadcházejí dny prosincové. Není možno, aby neměly ty bytosti o tom předtuchy - vždyť vraždy už trvají sta a sta let! Už první údery seker do štědrovečerních smrčků jsou asi pro ně signálem příští hrůzy. Když začnou po silnici skřípat kola vozů s vysoce narovnanými vánočními stromky, začíná duše zvířat zachvacovat evropská epidemie děsu, z něhož kvapem už už vyráží jistota konce. Rychle přilétá krvavý samum. Už miliony nožů podřezávají, sekery a palice zrychleným tempem letí, už bez počtu srdcí živých v agonii vztřepetává se, dodělává, krve přibývá, kupy masa rostou …    Alleluja!

Ze stanoviska lidí masožroutů je to holá sentimentálnost. Člověk potřebuje masa, zvěř a ptactvo je určeno pro něj - viz bibli, slova pánaboha (jak se drží lidé právě tohoto slova boží-ho!), kdyby člověk nejedl zvířata, za krátko by zvířata sežrala člověka, atd. Znám ty obrany masožroutství.

Avšak člověk masožrout tím, že se pro člověka konstruuje zcela výjimečné, immunisované postavení v oblasti všeho živého stvoření, dostává se do ethických rozporů, z nichž proň není východiska, leda sofistikou a rabulistikou.

My vegetariáni, kteří docházíme svého vegetarianismu úvahami ethickými, prostě z úcty a spravedlnosti ke všemu živému, z chápání veliké, slavné a účelné jednoty kladného života, máme situaci mnohem snadnější, pro nás není třeba uměle izolovat člověka, udělovat mu privilegije a immunitu, pro nás práva lidská vyvozují se zcela jednoduše a snadno z práv veškerých bytostí živých. Odtud vyrovnání člověka s člověkem (to jest otázka sociální) stojí pro nás na uznání práva na život a spravedlnost každého tvora živého bez rozdílu. Nám je vražda člověka stejnou ethickou nemožností jako vražda zvířete - právě z poznání veliké, bohem chtěné jednoty života. I kdyby tato doměnka byla omylem, má pro nás aspoň výhodu snadné a bezpečné formule, dle níž se vyrovnáváme s živou bytostí, každou bez rozdílu.

Bezvýchodné je však postavení masožravců.

Buď je člověk opravdu povolán a oprávněn živit se krví a masem jiných bytostí - pak je marno chtít, aby se zdržel vraždy člověka, mučení člověka, vykořisťování a šlapání člověka. Žádnou logiku světa pak nedokážete ethickou nedovolenost vražd, poprav, války a všech zločinů člověka naproti člověku, které sahají na jeho život a integritu tělesnou. Proč a nač potom immunisovat člověka? Co byste pro to uváděli za důvod, dá se stejně právem užít i na zvíře: a naopak to, čím ospravedlňujete zabíjení zvířat, ospravedlní zrovna tak i zabíjení člověka. Lidožroutství má pro sebe na vlas tytéž důvody, jako lidské požívání těl zvířecích. Tak konec konců zůstane jediným důvodem ospravedlňujícím masožrouty je převaha moci lidské nad zvířaty, a důvodem proti lidožroutství trestní zákonník stíhající vraždu člověka, tedy také pouhá moc, nikoli ethika. Dejte člověku moc nad člověkem, postavte jej s touhou mocí tak, aby trestní zákonník naň nemohl - a jste se svou ethikou v koncích (Angličané v Indii a naproti Boerům, dr. Peters v Africe, staří španělští konkvistadoři naproti Aztekům atd. atd., stejně jako dnešní králové trustů a miliardáři). Logika vaše zde bídně selhala, ukázalo se, že právo člověka v rukou silnějších dravců lidských přestává.

Tak masožrouti ocitají se v choulostivém mravním dilemmatu, kam je zavádí jejich polovičatost a neuznání veliké jednoty všeho života. Nic naplat, dovolávat se tygrů a supů, kteří také živí se masem - člověku nebyl dán zákon tygrů a supů, ale zákon: Měj úctu ke všemu živému! Ne tvůj je tento život, ale boží, ne pro účely tvé, ale pro vyšší účely života. Tobě, člověče, dány jsou i jiné dokonalé způsoby výživy, bez křivdy a vraždy. Nevyložil pravý úmysl boží onen starý židovský básník z první knihy biblické Genese, nýbrž vydával za domnělý příkaz boží pravý opak jeho vůle. Zvířata nebyla vydána člověku, aby je jedl. To jen lidská krvelačnost pomluvila tak boha ústy starožidovského básníka. Slovo Nezabiješ ! nemůže býti omezováno jen na člověka, nepatrný kus životné oblasti, ale vztahuje se dojista na oblast tuto celou: Vůbec nezabiješ! Jeden zákon! nikoli zákon dvojí, zvláštní pro lidi a zvláštní pro bytosti mimolidské!

Ti z myslitelů, kteří pochopili tento pravý příkaz boží, plynoucí z úcty k jednotě života, veškerého života, nestotožňovaného neoprávněně se životem lidským, poznali nutnost spravedlnosti lidské ke zvířatům, ethickou nutnost nezabíjet jich. Buddha, František z Assisi, Tolstoj, moderní vegetarianism, stojící na základě ethickém, pochopil to jasně, není jen zdravovědou, nýbrž filosofií života a náboženstvím. Je mu zřejmo, že humanita k lidem nemůže obstát na podstavci nelidskosti ke zvířatům neboť logika křivdy a nespravedlnosti vede pak k nelidskosti i naproti lidem. Proč se zastavovat před člověkem? Je proto spravedlnost ke zvířeti nepominutelnou podmínkou spravedlnosti k člověku, výrazněji vysloveno: humanita ke zvířatům je v nejvlastnějším zájmu lidském, neboť v tom je nemilosrdná logika, že všecky křivdy lidmi spáchané konec konců bolí lidi samé. Řežou do masa člověčenstva vždy, nelze zranit a zničit část života, aby bolesti netrpěl celek.

Je pouze jedna námitka, zlá a neustupná, kterou chtěj nechtěj musím uznat, poněvadž je to námitka moje vlastní. Tak sídlí v téže duši lidské klad a zápor, víra a nevíra, život a smrt!

Což … je-li pro dílo Velkého Mistra zrovna tak potřebí nespravedlnosti, křivdy ukrutnosti jako spravedlnosti a lidskosti? Kdo z nás krátkohledých krtků může určitě říci, že křivda není také nutným a plodným činitelem života jako spravedlnost? Není pak bláhovou troufalostí, chtít z velikého dění života eliminovat tyto nutné živly, jejichž eliminaci Velký Mistr v zájmu svého díla vůbec připustit nemůže, aby rovnováha sil jeho se neskácela a dílo nerozsulo?

Snad jsou vskutku i lidé, do nichž vložen byl princip křivdy, krutosti, negace, násilí, nelidskosti. Je-li tomu tak, jaký v tom smysl, chtít život všech lidí vměstnat do uzoučké jednotné formulky, ať už je to formulka starce Jana Evangelisty a Tolstého "Miláčkové, milujte se!", či formulka humanity ?

Snad jako děti chceme přelít oceán do důlku své naivní, maličké formulky, kterou zamýšlíme ze světa odstranit zlo, bídu, neřest, zločin, nelidskost ... snad vůbec neodstranitelné! Co pak, člověče? jak se vyrovnáš sám s sebou se životem, lidmi? Potom třeba se pevně rozhodnout pro ten princip, který byl do něho vložen vyšší mocí a který on opravdu jako takový v nitře svém pociťuje: Co lze činit proti Duchu?

Naše bytí trpí právě naší polovičatostí, zbaběle slabošským kolísáním mezi oběma principy života, spravedlností a křivdou. Je naléhavě potřeben čistý rozestup obou činitelů, kdo máš v sobě princip křivdy, přiznej se k němu, jdi na levo, konej důsledně své dílo křivdy, které do tebe bez tvé viny bylo vloženo. Ale ty, jenž jsi obdržel úkol, pomáhat spravedlnosti a lidskosti, nestav své dílo z půle na právo, z půle na křivdu. I ty konej svou věc cele a podle jednoho zákona. Tvoje humanita je pouhým sebeklamem, připouštíš-li do svého života i života svých dětí kus bestiality. Na tvém talíři denně je usvědčení tebe ze lžihumanity, můžeš se přes to přehoupnout vtipem, úsměškem, mlčením, ale nepopřeš jí. Ústy vyznáváš zákon spravedlnosti a humanity, praxí však opak jeho. Zapálený ctitel našich Bratří s gustem a rozkoší chodí s puškou střílet zajíce a koroptve, bez rozpaků český humanitář usedá si ke smaženému kuřeti, neuvědomuje si, že humanita pouze pro člověka jest jen nová forma barbarství.

Filantrope a humanitáři! Ukaž mi napřed svůj talíř! Je-li maso na něm, nedám za tvou humanitu ani vindry.