Láska ještě úplně nevymřela

Když jsem si dnes ráno vyrýpával zubním párátkem ze vzorku podrážky našlápnutý psí výkal, tak mne přepadlo předvánoční rozjímání. Adventní atmosféra ovládla naše města, vesnice a nákupní střediska. Zubní párátko je na čištění podrážky výhodné, neboť je špičaté. Tupou sirkou stejného efektu nedocílíte.

Zprvu jsem uvažoval nad tím, zda mám jako všichni štěkat na odcházejícího ředitele zeměkoule, že je pes a házet na něj zapáchající boty. Pak mne napadlo, proč bych se měl zlobit na výkonnou ruku Páně, že dokončuje to, v čem jsme všichni v podstatě zcela za jedno? Pak jsem si uvědomil, že úplně všichni za jedno ve všem nejsme. Vzpomněl jsem si totiž, že dnešní ranní cestou do práce jsem na soklu domu, vedle chodníku, zahlédl odloženou dívčí rukavičku. Byla pletená, ztracená, červená, a tak sama a opuštěná. Někdo ji zvedl z chodníku, aby ji ostatní chodci nezašlapali. Myslím tu rukavici, nikoliv dívku. Ta se musí zvednou sama. Nebo snad neřekl Ježíš: „Dívko vstaň“ („Talita kumi“ Mk. 5.41)?

Věnuji se již dlouho věštění z toho po čem šlapeme, z chodníku, ze země, ze mě. Jiní prognostikové to mají obtížnější, ale zato jsou lépe placení, a dostávají lepší posty. Někdo musí hádat z hvězd, někdo z čísel, někdo z karet, nebo křišťálové koule, vnitřností, kávové sedliny. Zvláště o vánocích je lidové věštění velmi oblíbené. Všichni zkoušejí, jestli jim vyjde lepší osud, než ten mizerný, který všichni dobře v hloubi své duše tuší.

Parafrázoval bych jenom tvrzení jednoho předlistopadového věštce, který se po listopadu stal úspěšný, že občané i jich pastýři, králíci i králové, chtějí slyšet jenom dobré věštby. Pokud dobře prognózy nevycházejí, je vhodné starý věštecký ústav rozpustit a založit si nový. Když každý ví, že staré císařovy šaty jsou ošuntělé, úředně se zavrhnou, a davu se nabídnou nové. Císař Pán, král Herodes, však musí napřed plošně vybít nevinnou nově narozenou konkurenci (Mt. 2).

Budoucnost toho, co se děje na naší Zemi, hádají jak astrologové tak astronomové. Z čísel hádá jak hloupá vědma, jak tak statistický úřad nebo vláda. Křišťálová koule je drahá, stačí ji nahradit sklenicí vody nebo tvrdého alkoholu. Z útrob na nemoc hádá jak počítačový tomograf, tak řezník. Nad kávovou sedlinou a s peněženkou v ruce hádáme de facto úplně všichni.

Doporučuji začínajícím i pokročilým prognostikům nemít hlavu ve hvězdách, světlých zítřcích, penězích, blahobytu, plánovaném trhu, tabulkách a grafech slibujících výtěžnost. Nespoléhejme, že nás Vánoce vždycky zachrání. Pravý Ježíšek je nežádoucí. Vánoce jsou horečka, byť nákupní, která signalizuje závažnou chorobu a možná i nečekaný skon pacienta, možná Heroda.

Nebýt té výrazně červené rukavičky, věštil bych dnes jako obvykle. Podestýlka, po které jsem jako obvykle kráčel, byla stereotypně stejně šedivá: Nedopalky, plivance, žvýkačky, psí lejna, plechovka od energy drinku, reklamní leták slibující bezpracné získání peněz atd. Skloňte pyšnou hlavu, a možná tam ty relikvie, pozůstatky po nás svatých a nevinných lidech, uvidíte také. Jistě se také domníváte, že jste nevinní, že za špatné mohou jiní, a že si zasloužíte lepší budoucnost, a hodně dárků k Vánocům, ne?

Mne však ty votivní předměty sdělují něco jiného. Odhozený nedopalek říká: „Táhni šmejde!“ Plivanec: „Kašlu tebe ty hnuse, chcípni! Proč bys měl být zdravý?“ Žvýkačka od blbého frajera: „Trhni si nohou blbej frajere!“ Plechovka od posilovacího nápoje: „Ještě chvíli vydržet krást, a pak si o Vánocích odpočinu.“ Leták slibující peníze: „Zadlužením chudého, získám prachy bez práce.“ Psí lejno od namyšlené slečinky zase tiše sděluje: „Jen si do něj šlápni, hloupý hňupe!“

Ta ztracená červená rukavičku mi říká, že ji ztratila možná dívka, která uklízela nečistotu po svém psíkovi. Možná se trochu před ostatními pohrdlivými chodci styděla. Proto chvátala a nevšimla si, že něco ztratila. Slepený igelitový pytlík špatně otvírá holou rukou, natož v rukavici.

Nevím, jestli mělo Evangelium při narození Ježíše ve chlévě na mysli právě ten náš hnůj, naši podestýlku a takové osly, voly a jiný dobytek, jako jsme my. Ta červená nevinná rukavička v té mrvě zářila jako světlo z Betléma. Představte si, někdo úplně neznámý dal někomu úplně neznámému jeho ztracenou věc na stranu, aby se nezničila, a aby ji opět nalezl! Byla to dobrá zpráva, hotové evangelium! Byla sice dívčí, což trochu motivuje situaci, ale přesto, není to nezištný a obětavý projev lásky? Není to důkaz, že láska ještě úplně nevymřela? A pak, že je vše u nás v pekle jenom černé! Kdyby ty červené rukavičky byly ovšem obě, tak bych je samozřejmě šlohnul.