Století bankéřů

Budoucí historici možná nazvou dvacáté století Stoletím bankéřů světa. Možná, že sto let od roku 1917 až do 2017 bude nazýváno Stoletím sionismu. Oba názvy budou mít k sobě velmi blízko, i když Století sionismu bude mít silnější vazbu na Střední východ vzhledem k Izraeli. Obojí názvy mají ale společného jmenovatele, jakože bankéři světa, především Rothschildové, byli jedněmi ze zakladatelů sionismu.

Cesta jejich rodu je sledovatelná od roku 1560 v německém Hesensku. Za patriarchu bankovnického rodu lze ale považovat teprve Mayera Amschela Rothschilda, který měl devět dětí (z toho čtyři syny) a založil v podstatě moderní bankovnictví (1797). Z nejistého kontinentu, rozkotaného válkami a revolucemi, se přes Holandsko nakonec usídlili v Ostrovní říši ‑ Anglii. Zanechali za sebou ale stopy tak významné, že německý básník Heinrich Heine v březnu 1841 velmi pozitivně napsal: "Peníze jsou bohem naší doby a Rothschild je jeho prorokem." Méně příznivě se vyjádřil Karl Marx: "Každý tyran je zaštítěn židem, tak jako každý papež jezuitou." Mělo to něco do sebe, vždyť na příklad německý císař Wilhelm II. dal Alfredovi Rothschildovi dokonce medaili za diplomatické služby.

Anglický Nathan Rothschild získal prakticky kontrolu nad celým bankovním světem Britanie, kdy po rozhlášení nepravdivé zprávy, že u Waterloo (18. června 1815) zvítězil Napoleon, katastrofálně sletěly akcie a Nathan za babku skoupil jejich většinu. Bylo to za tehdejších dvacet milionů liber, což představovalo fantastické bohatství. Historicky pikantní je, že zprávu o vítězství Napoleonově prý rozšířili Nathanovi lidé.

Pro nás je zajímavé, že Rothschildové už od roku 1830 přemýšleli o znovuzískání Svaté země. Z té doby lze sledovat první touhy židů opustit Evropu a utvořit vlastní stát "Judenstaat" (Theodor Herzel). V Anglii byl založen roku 1890 spolek "Choverei Zion Association of England" ‑ Anglický svaz milovníků Siónu.

Rothschildové vždy půjčovali peníze panovníkům či vládám a tak si udržovali co možná nejlepší vztahy k politickým výšinám. Rothschild na příklad koupil dluhy anglického prince Regenta, pozdějšího krále George IV. a byl finančním asistentem Alberta, Prince Consorta císařovny Victorie. Není proto divu, že později "Zionist Federation" dosáhla v Anglii zvláštní přízně.

Zde se ale musíme obrátit ke "zvláštnímu příznivci", totiž k Arthuru Jamesovi Balfourovi (nar. 25. 7. 1848), později Lordu Balfourovi, autoru tzv. Balfourovy deklarace, kterou sionisté považovali a považují za "povolení" k založení státu Izrael.

Kdo byl A. J. Balfour? A. J. byl synem Jamese, který jako úspěšný obchodník, získal své značné jmění především obchodováním s Indií. Životopisec R.J.Q Adams říká o Arthurovi, že "se narodil do privilegovanosti a bohatství s cestou k moci, když ne otevřenou, tedy bez překážek".

Později v politice byl "nepředvídatelný", zdvořilý ale plný sarkasmu, "kluzkého charakteru" a nadmíru domýšlivý. Za mládí byl Ivem salonů, měl přezdívku "Princ Arthur", ale byl později přezděn na "Krvavého Balfoura". V roce 1861 studoval v exkluzivní škole Etonu, kde za spolužáka měl Randolpha Churchilla (později otce slavného Winstona). Prospěch měl průměrný, "nebavilo ho vědění, ani atletika", přesto se později dostal do Cambridge, kde nosil modrý kabát se stříbrem (normální byl černý bez ozdob) a hrál tenis se synem Darwina. Po otci získal značné bohatství (asi 300.000 liber šterlinků). Jako mnohý ze zazobaných synáčků se nehodil k ničemu, až teprve strýček Lord Cecil Salisbury ho pozval do politiky a zajistil mu kandidaturu do sněmovny za Hartford. Zde se můžeme zamyslet, zdali postava Balfoura nebyla vzorem k charakteru Stephana a k sarkasmu Bernarda Shawa ve hře Majorka Barbara (poprvé hráno 1905 a publikováno 1907), kdy zbrojní magnát Undershaft navrhuje:

"Eh, jen co chce dělat. Nic nezná a myslí si, že ví všechno. To ukazuje jasně na politickou kariéru...." Možná ale, že tento jev je v Anglii obecný. Konečně ne nadarmo Angličané říkají: není důležité co znáš, ale koho znáš.

Ve hře při následující slovní potyčce milionáře Undershafta se Stephanem dokládá zkušený lišák mladíkovi: "Vláda tvé země! Já jsem vláda tvé země: Já a Lazarus. Domníváš se, že ty a půl tuctu amatérů jako ty, sedících v lavici v té bláznivé žvanírně, může vládnout Undershaftovi a Lazarusovi? Ne, můj příteli: ty budeš dělat co se nám hodí. Ty uděláš válku, když nám se to vyplácí, a budeš udržovat mír když se nám válka hodit nebude... Když já budu chtít aby moje akcie byly nahoře, ty budeš prezentovat, že to co já chci je potřeba národa. Když jiní lidé budou chtít něco co by je udrželo dole, ty povoláš policii a armádu."

Atd. Tedy demokracie. Jaká demokracie? V pokročilém kapitalismu se hlasy poslanců (a kohokoliv kdekoliv) dají prostě koupit.

Bankéřům světa / sionistům se Balfour hodil. Byl prostrkán i za ministerského předsedu (od 12. června 1902 až do 4. prosince 1905). Jeho řečnickou taktikou bylo přerušování řeči mluvícího a iritování oponenta, a to vyneslo dokonce název "Balfour Debate" ‑ Balfourova debata.

Balfourovou taktikou také bylo zamlžování podstaty, což se dnes děje v politice všude a běžně. Byl prý původně mírně antisionistický, až dostal Dr. Dreyfusem doporučeného poradce, sionistického vůdce Chaima Weizmanna. Po své resignaci z místa ministerského předsedy v roce 1905 se vrátil do parlamentu až v roce 1912 a stal se Prvním Lordem Admirality (1916‑1917) po sesazení Churchilla. Je ale pikantností jejich vzájemného vztahu, že přesto že se v debatách sekali, Balfour nechal Churchilla nadále používat palác Admirality.

V roce 1917 byl Balfour jmenován ministrem zahraničí. Zaznamenejme, že až do 2. dubna 1917 nebyla Amerika ve válce, poněvadž president USA Woodrow Wilson si to nepřál. Zde zapůsobil svým vlivem Balfour. Také zde byl jeho poradcem Weizmann. Lord Rothschild zastával funkci hlavy britského sionistického hnutí.

Sionisté využili vichřici První světové války a obecnou dezorientaci, a dosáhli od Bafloura "deklaraci sympatii" se židovsko sionistickými aspiracemi. (Autentickou kopii konečného znění Balfourovy deklarace z 2. listopadu 1917, s oslovením "Dear Lord Rothschild" má tento tisk k disposici).

Proč se ale vyhranila situace pro "ustavení v Palestině národního domova pro židovský lid"? Balfour nechtěl nějaké nové hranice. Naopak domníval se, že po vyhrané válce nad Tureckem, se všem židům dá příležitost k židovskému občanství (Jewish citizenship) v jejich dávné otčině, a že se jim dá možnost k asimilaci(!).

Liberální ministerský předseda Lloyd George se domníval, že britské zájmy v Palestině budou lépe hájeny, když se sionistům dá šance, a měl dokonce jednání s Weizmannem a Rothschildem 13. června 1917.

Je zajímavé, že proti utvoření jakékoliv židovské domoviny se postavil na zásadním jednání válečného kabinetu ministr pro Indii (India Secretary) pan Erwin Montagu, sám žid, s tím že sionistická rezervace (Zionist preserve) může ohrozit židy integrované v etablovaných státech a může sloužit antisionismu. Na této zásadní schůzce Lloyd George ani Balfour nebyli přítomni.

Musíme připomenout, že už od Balfourova jmenování Prvním Lordem Admirality tam fungoval (od roku 1916) Chaim Weizmann, jako "vědecký poradce". Opět pro britskou politiku je pikantní, že Balfour nikterak neinformoval sionisty, že současně probíhalo jednání Sira Henry Mac Mohona s Sharifem of Mecca v Egyptě o podpoře arabských národních ambicí na vlastní stát (nationhood). Nicméně na jaře 1917 se Weizmann dozvěděl, že Vatikán, Francie a Itálie jsou ochotni podpořit "Sionistickou agendu", a pak k prostrkání deklarace, která byla hotova k publikování 31. října 1917, byl jen krůček.

Balfour ale trval na tom, že není nutné ustavení suverénního státu ‑ tedy Izraele. Přesto po vyhlášení deklarace Weizmann požádal Balfoura o povolení, aby první židovská zemědělská enkláva nesla jméno "Balfouria".

Zbývají ožehavé otázky. Proč Rothschildům šlo tolik o podmínky k vytvoření a prostrkání židovského státu? Když byl nakonec 14. května 1948 Izrael ustaven, jak to, že se tam se vším všudy nepřestěhovali? Vždyť prvním prezidentem byl přítel Weizmann!

Hlavní a technický důvod lze vidět v tom, že i když se bankovní domy hromadně nepřemístily do Izraele, byla zde vytvořena základna: domov židovských mozkových trustů, aby bez jakéhokoliv sledování a ovlivnění zvenčí se mohly věnovat promýšlení finančních a jiných operací, které bezpodmínečně ovlivňují celý svět. K zajištění bezpečnosti státu Izrael pak slouží všechno další: rozšiřování území válkami, zakládání nových a dalších vojensky střežených sídlišť v okupovaných teritoriích, budování stále silnější nejmoderněji vybavené armády, a nakonec i výzkum a výroba nukleárních zbraní.

Místo stability a splynutí stát Izrael přinesl permanentní válečný stav a nestabilitu celé oblasti.

Vymýšlení válečných projektů, jako ten proti Iráku a nejnověji proti Iránu, jsou přímo plodem izraelské tajné služby Mossadu. Mluví se o Velkém Izraeli.

Prostrkávají "poradce" do vlád, podobně jako byl Weizmann. Nejtypičtější jsou "neocons" jako Perle a Wolfowitz v USA.

Prostrkávají sionisticky orientované židy do parlamentů, vlád a na prezidentská křesla (Sarkozy).

V diasporách mají opěrné body pro svoji politiku rozšiřování vlivu v bankovnictví i politice.

Svoji propagandu rozsévají vlastnictvím světových novin a sdělovacích prostředků (Murdoch).

Ovládli filmovou a televizní tvorbu a přes ní mají odrazové můstky do nejvyšších politických míst (viz hollywoodský Liebermann).

Egocentrismus, komplex výjimečnosti a sebedůležitosti odvozený od výroků Bible je jedem v krvi. Totalita bankovního kapitálu je souměřitelná s bývalou hnědou i rudou a vede k sebezničení. Sen o světovládě byl vždy šílenstvím. Těch 700 miliard dolarů odhlasovaných dnes americkou žvanírnou pro jejich Undershafty volá do nebe...

Článek vyšel 3. listopadu na serveru www.svedomi.cz