Temný týden

V úterý 25. listopadu začal ústavní soud zkoumat návrh Senátu Parlamentu České republiky na posouzení souladu Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem. Ve středu 26. listopadu měl soud jasno: Lisabonská smlouva není v rozporu s ústavou ČR. Navzdory tomu, že se v ní Česká republika vzdává zhruba 50 vlastních pravomocí. Ve čtvrtek schválil senát smlouvu o americkém radaru v Brdech. V pouhých třech dnech se tedy vrcholovým orgánům České republiky podařilo zbavit zemi samostatnosti, ohrozit její bezpečnost a zaprodat na mnoho let, které přijdou. Listopad 2008 se tak zapíše temným písmem do historie našich dějin. Události tohoto týdne se budou v dalších desetiletích jen velmi těžko napravovat.

Není bez zajímavosti, že ačkoliv klíčové rozhodnutí ústavního soudu padlo ve středu, z předních stránek devotních médií se už ve čtvrtek vytratilo téma Lisabonské smlouvy, jako kdyby šlo o okrajovou záležitost. Hlavní stránce iDnes vévodí ve čtvrtek zdražení pražského jízdného a katastrofa airbusu ve Francii.

Jistě můžete namítnout, že nic ještě není definitivní. Ano, jsou to „jen“ krůčky. Teoreticky by to ještě bylo možno zastavit, ale schvalovací mašina grázlů jede jako dobře namazaný stroj a upřímně řečeno, nevidím nic, co by ji zastavit mohlo.

Podívejme se nejprve na Lisabonskou smlouvu.

Nepokusím se o rozbor nálezu ústavního soudu, k tomu už tady máme slušně provedený rozbor Jana Zemana. Mimochodem nesdílím jeho optimismus, že soud smlouvu svým dvojakým rozhodnutím pohřbil. To by totiž musel existovat orgán vyšší než ústavní soud, který by se na ty závěry podíval a pak by to ústavnímu soudu omlátil o hlavu. Nic takového není. Ústavní soud je nejvyšší orgán, něco jako strážce národního pokladu. Měl by dozírat na ústavu státu, nedovolit žádný zákon, který je v jejím rozporu. Dělá to? Hm. Točí se, motá se v kruhu, neřekne jasně ani A, ani B (protože nemůže, ta smlouva je i z laického ohledu neplatná, dodnes neexistuje oficiální překlad Přístupové smlouvy, podle které ČR přistoupila do EU, a to není jediný lapsus), politici si ty motanice ale nakonec vysvětlí jediným „správným“ způsobem. Jak bylo předepsáno.

Potěšil mě postoj prezidenta republiky. Jakkoliv mám vůči Klausovi mnoho výhrad, co se týče jeho pevného stanoviska v této kauze a skvělé argumentace, díky které soud zblbl natolik, že své předem připravené rozhodnutí odložil o den, má u mě pan Klaus velké plus. Musí být pro něj frustrující rvát se s bandou ke všemu odhodlaných kriminálníků a grázlů, líbí se mi, že se neleká jejich zjevné přesily. Dovedu si představit zděšení, které zavládlo mezi soudci po Klausově vystoupení. Večer si jistě volali jeden druhému a „Franto, co s tím budeme dělat?“ a „Ten Klaus je tedy průšvih.“ Ale pak se na to vyspali, protože ráno moudřejší večera a ráno už bylo všechno jinak.

Současný ústavní soud je smutnou karikaturou toho, co by ústavní soud měl být. Ten by totiž měl stát nezávisle nad politiky a politikařením vládních špiček. Není tomu tak a důkaz jsme viděli právě v těchto dnech. Kašpárci na niti je mnohem výstižnější název než ústavní soud.

O tom, že rozhodnutí bylo nadiktováno předem, se ostatně Klaus zmiňuje také. (Prezident Václav Klaus po skončení soudního jednání označil nález soudců za více politický než právní. Podle něj je evidentní, že jejich rozsudek byl sepsán už týdny dopředu a vůbec nevzal v potaz jeho úterní argumenty. – Nespěchejte s ratifikací, o Lisabonu nejprve mluvte s lidmi) Sranda. A další důkaz? Třeba prostý časový harmonogram. Kdy to vůbec stihli sepsat?

Nález ústavního soudu má 43 stran, 31 458 slov. Byl vypracován v jakémsi neuvěřitelně krátkém procesu, na webu jsem ho našel ve čtvrtek v plném rozsahu. Kolik stran textu přepíše schopná písařka za několik hodin? Ano vím, ústavní soud zřejmě disponuje více než jednou písařkou a práci si lze rozdělit. Prima, souhlasím, že 43 stran textu lze za krátkou dobu přepsat, zvlášť budou-li síly rozděleny. Ale kdo ten text tak rychle vytvořil? Copak se u tak důležitého textu nemusí váhat nad každým slovem, nad každou formulí? Těch soudců u ústavního soudu je x, copak se mezi sebou nepřou, nehádají o formule? Možná ne. Ale snad proboha dostali nález ještě před oficiálním zveřejněním k prostudování a k vyjádření. Jak to tak rychle stihli? Ptám se ještě jednou, hodně nahlas: JAK TO TAK RYCHLE STIHLI?

Senát schválil radar

Jakoby jobových zvěstí nebylo dost, senát ve čtvrtek 27. listopadu schválil smlouvu o výstavbě amerického radaru v Brdech. Naprosto při tom ignoroval přání těch, které údajně zastupuje. Je teď už jisté, že schválení projde i druhou komorou parlamentu.

Na serveru iDnes se to odbylo jedním článečkem, který rychle sklouzl dolů a byl nahrazen „důležitějšími“ událostmi. Nic se neděje, lidi, všechno je jak má být. To, co se právě stalo, nestojí za delší povídání. Důležitější je, že iDnes získal potřetí cenu za nejlepší zpravodajství.

Teoretické pojistky „demokracie“ tedy selhaly na celé čáře. Jistěže to není nějaké náhodné selhání. Z toho, co se nazývá demokracie, dávno zůstala jen slupka. Prázdný obal. Pojistky selhaly, protože už dávno žádné nejsou. Vlastně nikdy nebyly.

Je dobré si všimnout, že darebáci, kteří prosazují Lisabonskou smlouvu jsou téměř ti stejní, kteří prosazují radar. Nabízí se otázka, komu vlastně slouží. Odpověď, myslím, známe.

Ačkoliv schválení radaru je tragedie, myslím si, že schválení Lisabonské smlouvy je horší. Proč? Kolos na hliněných nohou se hroutí, sleduji to denně, a není nic, co by hroucení zastavilo. Není vyloučeno, že Američané na ten radar nakonec nebudou mít prachy. Stát kolabuje ekonomicky. Ano, mají na nás, filutové připraven ještě trumf v podobě zrušení měny a následné měnové reformy, ale v každém případě teď Američané hasí požár doma a tak trošku nemají čas na otravování jiných. Budou muset chvíli řešit vlastní potíže. Uvidíme, jak se věci budou vyvíjet.

Lisabonská smlouva naproti tomu pokračuje vesele ve svém vítězném tahu na branku. Položme si otázku, bylo vůbec v silách někoho tu smlouvu odmítnout? Mohli bychom se my, Češi, stát zachránci Evropy? Máme v našich dějinách krátké období slávy (proti dlouhému období studu a patolízalství), kdy jsme skutečně stáli proti celé Evropě a chvíli vítězili, ale to už je pár století. Předpokládejme, že by soud rozhodl, že smlouva je neústavní. Co by se stalo? Inu, nejspíše by politikové změnili ústavu.

Darebákům rozhodujícím o běhu světa nevadí ani irské NE. Ačkoliv podle vlastních pravidel by smlouva už neměla pokračovat, pokračuje a nic se neděje. A není nikdo, kdo by to zastavil. Tlak na vznik jednotného evropského státu je strašlivý. Někomu na tom setsakramentsky záleží a jde přes mrtvoly.

Podaří se mu to? Obávám se, že ano.

Takže má cenu nadávat našim politikům za selhání? Ano. Měli bojovat déle. Příliš rychle a příliš ochotně všechno vzdali. I ti ústavní soudci zklamali na celé čáře.

Předpokládám, že brzy přituhne. Brzy se stane nesouhlas s Evropskou unii trestným činem. Podobně jako je dnes trestné pochybovat. Způsob (a rychlost), s jakou pokračuje demontáž našich posledních práv a svobod je skutečně zarážející. Politické strany nesouhlasící s EU jsou ostrakizovány, uráženy, zesměšňovány, označovány ošklivými nálepkami, a když nic z toho nepomůže, tak postaveny mimo zákon a následně zakázány a rozpuštěny. Jen se zeptejte Vadase. Jejich šéfové mají stále větší šanci na vyhlídku zamřížovaným oknem ven. Na státy, které unikly jařmu EU v prvním kole, je vyvíjen divoký tlak. Věděli jste, že Švýcaři jsou denně bombardováni škemráním a výhrůžkami nedozírných následků, pokud nevstoupí do EU?

Co tedy budeme teď dělat? Pochopitelně to nesmíme vzdát. Tlak vyvolává protitlak. Darebákům se zřejmě podaří na určitou dobu nahnat evropské národy do jednoho státu, ale myslím, že to nevydrží. Že se to nakonec rozpadne samo. Nevím, jestli se toho dožijeme, ale věřím, že rozpad EU a znovuzrození jednotlivých států jednou přijde.

Tento týden došlo za pouhé tři dny ke dvěma malým Mnichovům. Dvakrát nás zradili. Bohužel, tentokrát neplatí „o nás bez nás.“ Tentokrát platí „naši proti našim.“ Anebo také „za talíř čočovice“. Navrhl bych vyhlásit dny 25 až 26. za dny národní hanby.

A nakonec trošku klasiky. Neškodí si to někdy připomenout. Josef Václav Sládek to napsal někdy kolem roku 1880, ale tyto jeho verše mají (alespoň na mě) celkem elektrizující účinek.

Silen buď a nepovol,
jsi-li v lese žití dub;
jsi-li pouze trávy stvol,
schyl se, ale neustup.
Dub anebo třeslice,
drž se půdy, kde jsi vzrost:
zlomí-li tě vichřice,
žil's jak muž - a to je dost.