Důkazy Karimovových zločinů – a podílu CIA

Major Ikram Jakubov, který opustil řady uzbecké Národní bezpečnostní služby a požádal o politický azyl v Británii, poskytl svůj první rozhovor pro britská média prvotřídnímu novináři Neilu Mackayovi ze Sunday Heraldu.

Ikramovo svědectví je velmi důležité především tím, že osobně dosvědčil přítomnost důstojníka CIA při mučení podezřelých islamistů. Je třeba mít na paměti, že britská vláda zapojení CIA do mučení v Uzbekistánu oficiálně vytrvale popírá. Jakubovovo svědectví tyto lži britské vlády těžce zpochybňuje. Je to nádherná představa, že by jednoho dne mohl parlament tyto lži skutečně vyšetřovat.

Během exkluzívního rozhovoru pro Sunday Herald pronesl Jakubov řadu tvrzení:

-britský občan Richard Conroy, kordinátor OSN pro Uzbekistán, byl zavražděn na příkaz uzbeckého prezidenta Islama Karimova. Karimova přitom Jakubov označil za jednoho z nejhorších světových diktátorů, jehož vláda se od roku 1991 vyznačuje mučením (včetně uvaření obětí zaživa), kontrolou médií, zfalšovanými volbami a brutalitou vůči organizacím na ochranu lidských práv a prodemokratickým aktivistům;

-sérii bombových útoků v hlavním městě Taškentu v březnu 2004 zorganizovala Národní bezpečnostní služba s cílem posílit Karimovovu diktaturu a posílit hrozbu islámských teroristických skupin;

-Karimov nařídil známý andižanský masakr v květnu 2005, kdy uzbecké bezpečnostní síly střelbou do demonstrantů zabily na 1 500 lidí;

-Karimovův režim pravidelně falešně obviňoval nevinné muslimy z podílu na islamistickém teroru a vymýšlel falešné teroristické hrozby, aby upevnil svou moc nad zemí;

-CIA využívala tajné věznice v Uzbekistánu, kam byli v rámci „boje proti terorismu“ svážení podezřelí z celého světa a kde je pak mučili vyšetřovatelé Národní bezpečnostní služby.

Je také dobré mít na paměti, že bombové útoky v Taškentu – které jsem jako vyslanec podrobně vyšetřoval a oznámil, že jejich líčení uzbeckou vládou je nepravdivé – byly britskými ministry v parlamentu využity k ospravedlnění protiteroristických zákonů.

Myslím, že mi lze prominout, když v této souvislosti znovu zveřejním, co bylo obsahem posledního telegramu mé diplomatické kariéry (vedlo to k mému vyhození):

DŮVĚRNÉ

PŘEDMĚT. Získávání zpravodajských informací mučením

SOUHRN

1. Prostřednictvím USA jsme obdrželi informace získané mučením uzbeckými zpravodajskými službami. Měli bychom to zastavit. Jsou to v každém případě špatné informace. Mučení naivní lidé jsou donuceni podepisovat přiznání, v nichž stojí to, čemu mají USA a Spojené království podle přání uzbecké vlády věřit, že totiž my i oni vedeme stejnou válku proti terorismu.

2. Na posledním meziministerském setkání bylo rozhodnuto pokračovat ve shromažďování materiálu (tímto způsobem). To je morálně, legálně i prakticky špatné. Odhaluje to licoměrnost našeho postoje vůči Abú Ghrajb a osudným způsobem to podrývá naši morální pověst. Brání to mým pokusům donutit uzbeckou vládu k tomu, aby zastavila mučení, protože ví, že naše zpravodajská obec horlivě čeká na výsledky.

3. Měli bychom přerušit veškerou spolupráci s uzbeckými bezpečnostními službami, je společensky nepřijatelná. Potřebujeme tu ovšem zajistit přítomnost SIS, ale ne jako ve spřáteleném státě.

4. V období od prosince 2002 do března 2003 jsem několikrát předložil problém zpravodajského materiálu od uzbeckých bezpečnostních služeb, který byl získán při mučení a postoupen nám prostřednictvím CIA. Bral jsem v pochybnost legálnost, efektivnost a morálnost tohoto způsobu.

5. Byl jsem do Británie povolán na jednání 8. března 2003. Michael Wood mi sdělil oficiální názor, že není nelegální získávat a využívat zpravodajské informace získané mučením. Řekl, že jediným legálním omezením využití by bylo, kdyby nebyl využit v legálních jednáních, podle článku 15 Konvence OSN o mučení.

6. Pokud jde o zpravodajské služby, Matthew Kydd prohlásil, že některý materiál shledali jako velmi užitečný a přímo zaměřený na válku proti terorismu. Linda Duffieldová sdělila, že byla požádána, aby mne ujistila, že mé výčitky svědomí byly respektovány a chápány.

7. Oběžník sira Michaela Jaye z 26. května hovořil o povinnosti našich spojenců oznámit nám mučení (a byl jsem instruován, abych to Uzbekistánu oznámil v kontextu války proti terorismu). Sire, během několika posledních týdnů úřadu jste několikrát omezil, a já upřímně věřím, že i odsoudil mučení. Proto jsem se rozhodl vrátit k této otázce a upozornit na zjevné rozpory v naší politice. Naznačil jsem to i šéfovi departmentu pro Východ.

8. Byl jsem proto poněkud překvapen, když jsem slyšel, že aniž jsem byl informován o jednání nebo aspoň o jeho výsledku, uskutečnila se na ministerstvu zahraničí schůzka na úrovni šéfů departmentů a výše, aby detailně zvážila otázku přijímání uzbeckého zpravodajského materiálu získaného mučením. Úřad věděl, že jsem byl v té době v Londýně a byl jsem plně schopen se schůzky zúčastnit. Dozvěděl jsem se pouze, že k ní došlo.

9. Vyrozuměl jsem, že na schůzce padlo rozhodnutí v získávání uzbeckého materiálu z mučení pokračovat. Pochopil jsem, že hlavním uplatňovaným argumentem bylo, že zpravodajský materiál zatajuje přesný zdroj, tj. neuvádí zpravidla jméno mučené osoby. Je samozřejmě pravdou, že materiál je označován eufemismem jako „z vyslechnutého hlášení zajištěného“. Vychází se z toho, že pokud není osoba jmenována, nelze zjistit, že byla mučena.

10. Nepokouším se skrývat své bytostné opovržení nad takovou kasuistikou, ani svou hanbu, že pracuji v organizaci, kde se kolegové uchylují k ospravedlňování mučení. Řešil jsem stovky případů politických nebo náboženských vězňů v Uzbekistánu a setkal jsem se jen s několika málo, v nichž nebylo použito mučení, jak je definuje konvence OSN. Když pak před 15 měsíci britští vyslanci předložili tuto otázku šéfovi CIA, ten ochotně přiznal, že k mučení při získávání informací docházelo. Nemyslím, že o této skutečnosti mohou existovat jakékoli pochybnosti.

11. Informace o mučení prováděném uzbeckými bezpečnostními službami by stěží mohla být známa šíře. Prostě existují přinejmenším dostupné podklady, na jejichž základě lze předpokládat, že materiál byl získán mučením. Takto zní článek 3 konvence OSN: „Příslušné autority mají vzít v úvahu všechny relevantní okolnosti i jejich případnou existenci ve státě, v němž opakovaně dochází k hrubému, flagrantnímu nebo masovému porušování lidských práv.“ Tento článek zakazuje vydání či deportaci do Uzbekistánu a dotýká se i současného problému.

12. Pokud jde o užitečnost získaného materiálu, ta je to irelevantní. Článek 2 konvence, jejímiž jsme účastníky, nemůže hovořit jasněji: „Naprosto žádnou výjimečnou okolnost, ani válečný stav či hrozbu války, vnitřní politickou nestabilitu či jinou nouzovou situaci nelze využít jako ospravedlnění k mučení.“

13. Přesto opakuji, že tento materiál je k ničemu, prodáváme své duše za odpad. Je to ve skutečnosti jednoznačně škodlivé. Je to poselství Uzbekům, co chce Západ slyšet. Jen to posiluje roli, závažnost, organizaci a aktivitu Islámského hnutí Uzbekistánu a jeho spojení s al-Qá‘idou. Jeho cílem je přesvědčit Západ, že Uzbekové jsou nezbytným kolečkem v soukolí boje proti společnému nepříteli, že mohou poskytnout pomoc, zvláště vojenskou, a že by měla být utlumena mezinárodní kritika stavu lidských práv a ekonomické reformy v Uzbekistánu.

14. Byl jsem překvapen, když Matthew Kydd prohlásil, že tyhle nesmysly jsou užitečné. Před šestnácti měsíci bylo těžké jednat se SIS v oblasti zpravodajského hodnocení. Teď však víme nejen to, že mohou dostat špatné informace, aby z toho udělali ty nejdůležitější případy, ale že mají zájem především o takovýto barvitý materiál, který hrozbu zdůrazňuje. To je přesně to, co jim Uzbekové dávají. MI6 kromě toho nemá tisíce mil ode mne žádný odborný posudek, který by se blížil mému vlastnímu posouzení.

15. Na soudu s Chuderbegajnovem jsem se setkal se starým mužem z Andižanu. Dvě z jeho dětí byly před jeho očima mučeny, dokud nepodepsal doznání o napojení své rodiny na bin Ládina. Slzy mu tekly po tváři. Nepochybuji o tom, že jejich spojení s bin Ládinem bylo stejné jako moje. To je běžný postup uzbeckých zpravodajských služeb.

16. Uvažoval jsem o právním názoru Michaela Wooda, který laskavě sepsal. Nechápu, proč se Michael soustředil pouze na článek 15 konvence. Ten rozhodně zakazuje použití materiálu získaného mučením jako důkazu v procesním řízení, ale netvrdí, že je to jediné vyloučení použití tohoto materiálu.

17. Odpovídajícím článkem se mi zdá být i článek 4, který hovoří o spoluúčasti při mučení. Vědomě přijmout jeho výsledky se zdá být přinejmenším diskutabilní jako spoluúčast. Neukazuje to, že pobyt v jiné zemi než v které se mučí, by mohl spoluúčast vylučovat. Mluvil jsem o tom v hypotetickém smyslu se svým starým přítelem profesorem Francoisem Hampsonem, kterého považuji za uznávanou světovou autoritu, pokud jde o konvenci, a ten mi řekl, že argument spoluúčasti a duch konvence by měly být rozhodujícími body. Rád bych slyšel Michaelův názor na to.

18. Zdá se mi, že existuje stupeň spoluúčasti a viny, ale existence nějakých stupňů nás nečiní bezúhonnými. Jsou tu jiné faktory. Plně byl porušen článek 3 konvence, protože koalice deportovala zajatce zpět sem z Bagrámu. To prostě jako spoluúčast vypadá.

19. Tohle je problematická a nebezpečná část světa. Neblahá a narůstající moc a tvrdá represe nepochybně obracejí mladé lidi k radikálnímu islámu. Uzbecká vláda tedy tuto hrozbu vytváří a zjevná americká podpora Karimova posiluje protizápadní smýšlení. SIS by tu měla být přítomna, ale ne jako partner uzbeckých bezpečnostních služeb, jejichž brutalita je společensky neúnosná.

Craig Murray (nar. 1958) je britský politický aktivista, bývalý velvyslanec taškentu a rektor univerzity ve skotském Dundee. Více na http://en.wikipedia.org/wiki/Craig_murray

Článek Evidence of Karimov's Crimes - and CIA Participation vyšel na serveru craigmurray.or.uk 14. září. Překlad Eva Cironisová.