Poučení z Neználka

Čtu si v Neználkovi, konkrétně v knize Neználek na Měsíci od Nikolaje Nosova. Jo, já vím, je to pro děti a je to produkt socialistické propagandy. Kniha na vymývání mozku malým dětem. Budiž. Mě ale udivuje, jak autor už v roce 1965 překvapivě přesně – a aniž by příliš přeháněl – popsal všechny bolístky tak zvaného kapitalistického systému. Říkám tak zvaného, protože to, co autor popsal, a co máme dnes, není kapitalismus, ale teror kleptokracie.

Najdete tam vše, s čím se denně setkáváme: zločince převlečené za policisty, zkorumpované policisty ochotné propustit zadrženého za úplatek, čachry na burze, manipulace s cennými papíry, vědecký výzkum na objednávku, který vyznívá tak, jak se zaplatí, tunelování firem, kartelové dohody o cenách, hotelové služby, kde platíte doslova za každý prd, vlezlá média, idiotské reklamy, naprostý nedostatek empatie, bezcitnost a posměšky těm, kteří se nedokáží prosadit, na druhé straně nekritický obdiv pro ty, kteří to dokázali, zkrátka vše podstatné.

Ústřední měnou na Měsíci je shwindling. My používáme korunu nebo dolar, ale název shwindling by daleko lépe odpovídal. Jména postav a míst, která autor zvolil, jsou příznačná, a hodila by se do dnešní doby jako když vyšiješ: Hrabillon, Mamonvill, Kraddelberg. Postavy: Milionář Skrbling má tajemníka jménem Wesh (čti veš) a vlastní noviny, ve kterých mu podle jeho instrukcí píše články pan Kryssling, dva malí podvodníčci Juks a Lumpino usilují o proniknutí mezi boháče za jakoukoliv cenu, „úspěšní“, kterým se podařilo zbohatnout a jsou proto patřičně vážení, se jmenují Pobertson, Schramst, Grazel, velkostatkář Drack, majitel hotelu pro chudé, pan Bleshing, atd.

Podívejte se, jak Nosov líčí chování výstředních boháčů:

„Sotva se ráno pan Spindeles probudí, hned zazvoní, aby ho přišli obléknout. Přinesou mu teda šaty, začnou s oblékáním a on jen nastavuje ruce, natahuje nohy... Pak ho usadí před zrcadlo a češou ho a mažou mu nos vazelínou, aby měl správnou barvu, a on jen sedí a pomrkává – to je celá jeho práce! Dostane hlad, tak hnedka před zrcadlem se pěkně nasnídá, pak se chvílí válí po pohovce, jede někam na návštěvu nebo jen tak autem, a večer se k němu sjedou hosti – muzika, tanec, rozdovádějí se, že polámou nábytek, rozmlátí piáno a odjedou si zase domů a vzpomínají: To jsme se panečku pěkně pobavili!“

„A proč, prosím tě rozbíjejí nábytek?“ divil se Neználek.

„A proč by ne? Tak, pro zábavu. Nevědí, jak ubít čas, a tak hurá na nábytek! Napíšou do i pozvánek: Dovolujeme si Vás uctivě pozvat na náš pravidelný večírek. K rozbití je přichystáno dvanáct křesel, čtyři plyšové pohovky, dva klavíry, rozkládací stůl a všechna okna. Začátek v šest hodin. Prosíme o dochvilnost.“

„A to tam potom sedí bez nábytku?“

„Prosím tě! Koupí si nový.“

„Tolik peněz! Kdyby to radši dali na chudé.“

„Určitě! Rozdávat chuďasům, to oni neradi, to není nic pro ně.“

„A to se ten Spindeles jen válel po pohovce a mlátil nábytek?“ zajímal se Neználek. „A kdy vlastně řídil tu svou továrnu?“

„Proč by řídil? Na to má přece ředitele! V sobotu přijde s účty, a jak pan Spindeles vidí, že továrna vydělává míň, hned toho ředitele vyhodí a najde si nového. A nový se postará, aby byl zisk větší: sníží dělníkům plat, zvýší ceny... A tak pan Spindeles nedělá nic a peníze se mu jen hrnou, Ten už nadělal pěkných pár milionů!“

Tu pasáž z Neználka jsem si připomněl při čtení článku na iDnes TEST: Rozmlátili jsme plazmovou televizi. Vydrží opravdu hodně. Opravdu použili výraz rozmlátili jsme.

Údajně smyslem „testu“ bylo přesvědčit se, co taková plazmová televize vydrží. Velmi ušlechtilý a rozumný pokus. Ovšem nepodrobili ji odbornému testu v nějaké crash laboratoři specializující se na podobné testy a neprováděli odborníci, ale modelka(!). Mlátila do televize vším, co jí přišlo pod ruku od dětských hraček, přes mobil až po kladivo. Vše bylo pečlivě snímáno a nabídnuto zpitomělému divákovi. Výsledek: Jedná zcela zničená plazmová televize a obrazová reportáž, která jistě přiláká čtenáře. Mobil coby mlátící nástroj test přežil, libuje si redakce.

Smyslem pochopitelně není zjistit, co daná věv vydrží, ale cílené pěstování neúcty k produktum lidské práce a k hodnotám vůbec. Příště si takto zmagořený čtenář bude chtít třeba vyzkoušet, co vydrží skleněná výplň veřejné čekárny nebo sklo automobilu. Jde o podvědomou výchovu k vandalismu, o vyvolání dojmu, že všechno se dá nahradit. Věci se musí neustále kupovat nové, to je motor pokroku.

Navrhl bych redakci další potřebné „testy“. Co třeba rozmlátit stradivárky? Nebo rozřezat nějaký hodně drahý obraz? Nebo rozbít briliant na prach kladivem? Jů, to by byla krása. A hned bychom věděli, co takové věci vydrží. Nutno ovšem zase k tomu najmout modelku – pokud možno polosvlečenou, jinak „test“ nebude průkazný a divák – nemrava příště půjde jinam.

„Kdyby ty peníze raději dali na zvířátka,“ povzdychávám si s Neználkem. „To určitě! To oni neradi, to není nic pro ně“ odpovídá mi postava z dětské knížky.

Vzpomínám si na podobný pořad v televizi asi před půl rokem. Byla to jedna z nesčetných „reality show“, jakými se program jen hemží. V té show šlo o to, že adeptka – soutěžící měla začít jakýsi „nový život“, už nevím, čeho se ten nový život měl tykat, ale součástí bylo, že udělá „čáru za svým dosavadním životem“. A jako důkaz té čáry měla prokázat své odhodlání a odvahu tím, že spustí fungl nové hodinky značky Rollex do tyglíku s roztaveným železem. Úžasná scéna. Z rollexek zůstal jen škvárek a všichni nadšeně tleskali a jásali a komentátor řičel radostí a volal: „dokázala jste to! Udělala jste čáru za svým životem! Teď jste nový člověk!“ nebo tak něco v tom smyslu. Bylo mi z toho mírně zle. Stejně jako ze zbytečně rozbité plazmové televize.

Oč lépe by se ty prachy daly využít... Dál už nemám co dodat.