Wrestling: kulturní fenomén současné americko-kanadské generace

Hry gladiátorů patřily ve starém Římě k nejoblíbenějším zábavám. Chtěl-li mít panovník klid, musel nabídnout (mimo jídla) i povyražení. Rčení Panem et Circenses (chléb a hry) se ostatně dochovalo až do dneška - a ne nadarmo.

Čas ukázal, jak velice pravdivé to rčení je. Platilo před dvěma tisíci lety, platí i v dnešní společnosti. Gladiátorské zápasy se už dnes ale nekonají. Nejsou gladiátoři. Není dostatek lvů a divých šelem. A také písku na zasypávání zakrvácené arény se nedostává. Nahrážka gladiátorských zápasů v jedenadvacátém století se jmenuje wrestling.

Wrestling sám není žádnou novinkou. Za první republiky se konal i v Československu. Býval součástí poutí. Už tehdy byli zápasníci domluvení předem a zápas obsahoval prvky dnešního wrestlingu, i když tolik nechutností v něm nebylo. Znovu objeven byl přibližně před dvaceti lety. K jeho popularitě nemalou měrou přispěla televize a technika. Je to zábava v dnešní Americe a Kanadě nadmíru oblíbená - zejména mezi mládeží.

V minulém týdnu probíhal v Torontě ve Skydomu Wrestlemania X8. Lístky se prodávaly až za 600 dolarů za kus (13 800 Kč). Čtyřdenní wrestlingová akce v Torontě se zapsala jako ta nejúspěšnější, co se návštěvnosti a zisku týče. Vynesla přes šest milionů dolarů. Nepočítaje v to ovšem zisky z televizních přenosů. Ve dvanácti jazycích byly zápasy přenášeny do 140 zemí světa.

Vyvrcholením byl nedělní zápas. Stadion zaplavilo 68 237 platících diváků, někteří až z takových míst, jakými jsou Japonsko, Austrálie Velká Británie. Zlatým hřebem večera byl zápas mezi zakladatelem moderního wrestlingu, osmačtyřicetiletým Hulk Hoganem, a The Rockem. Hulk prohrál.

Paní Tracy Andersonová s manželem Christinem Bradstockem přijeli ze státu New York. Cesta jim trvala deset hodin. "Tihle lidé jsou účinkující nad jiné," říká pan Anderson, který se v civilu živí jako finanční poradce. "Jsem tak vzrušená z toho, že mohu být tak blízko zápasníkům. Kdybych si nevzala Christina,", žertuje manželka, "tak moje volba číslo jedna by byl The Rock."

Čím přitahuje wrestling? Zde je několik dalších odpovědí, jak je zaznamenali reportéři:

• Jsem fandou wrestlingu od dětství. Je to mýdlová opera pro lidi. Doufám, že se akce v tomto městě bude za deset let opakovat. (Mike Todic, 27 let)
• Jsem tady kvůli Hulk Hoganovi. The Rocka přeceňují. Ten, kdo tu není, opravdu o hodně přichází. (Steve Dawson, 15 let)
• Wrestlemanie je událost jednou za život. Letěl jsem 9 hodin, abych u toho byl. Sázím na The Rocka. Je na čase předat štafetu. (Dirk Robson, Britská Kolumbie, manažér, 31 let)
• Můj oblíbený wrestler je The Rock, protože on je šampiónem lidí. (Luke Reid, 21 let)
• Jsem tady kvůli tvrdé akci a napětí. A také kvůli ženám. (Mathew Pearl, 12 let)

Ale čím doopravdy přitahuje wrestling? S původními gladiátorskými zápasy má jen velmi málo podobného. Dokonce si myslím, že gladiátory urážím, když je přirovnávám k zápasníkům wrestlingu. Společná snad je jen hladina testosteronu a urostlost bojovníků.

Čestnost zápasu byla nahrazena hrubostí, ale to není jediný rozdíl. Wrestling je komedie, klam a lež. Vše je pečlivě nacvičeno a předem domluveno - včetně toho, kdo zvítězí. Se sportovním kláním to tedy nemá příliš společného. Přesto to lidem nevadí.

Zde jsou dvě odpovědi malých diváků, které to snad vystihly nejlépe. Na dotaz, co máš rád na wrestlingu, odpovídá chlapec: "How crazy they are, like Stone Cold drinking the beers, just beating people up, going psycho. That's pretty cool." (Jak jsou blázniví. Jako Stone Cold, pijící pivo, bijící lidi, šílející. To je opravdu bezva.) A zde odpověď dívky: "I just like to see people beat each other up." (Prostě se mi líbí, jak lidi ztlučou jeden druhého.) Moc hezky řečeno, že? A upřímně pravdivé.

Pamatuji si, když jsem poprvé zahlédl v televizi wrestling. Tehdy se mi udělalo fyzicky nevolno z toho, co jsem viděl. Od té doby jsem si na to jakž-takž zvykl, ale pocit nechutnosti a hnusu mne neopouští ani teď.

Zápasníci jsou prezentováni jako uřvaní, arogantní a nečestní hrubci. Čím hrubší, tím lepší. Je zcela běžné, že jednoho zápasníka napadnou dva i tři další, často ze zadu, mimo ring apod. Zakročí-li soudce, často dostane nářez také.

A co teprve když kamera (která se od dob počátku wrestlingu hodně "zlepšila") vezme diváky do zákulisí, do šaten zápasníků. Tam teprve divák vidí (a znovu si potvrdí), jací to jsou ostří hoši. Mezi sebou se baví spíše neartikulovanými výkřiky a pro ránu nejdou daleko. Zrovna nedávno jsem v televizi zahlédl (nedívám se na wrestling, občas ale není vyhnutí, když ve fitnes klubu, kam třikrát týdně chodím, běží wrestling v tělocvičně nepřetržitě nejméně na dvou obřích obrazovkách) scénu: Zápasník odchází chodbou do šaten. U výtahu stojí nějaký maník. Něco zápasníkovi říká. Ten se zastaví. Pustí tašku na zem. Otočí se. Maníka nejprve skolí několika ránami pěstí do obličeje a když už je na zemi, zkope jej tak, že zůstane ležet zkroucený. Pak zápasník klidně odchází.

Nedílnou součástí každého wrestlingu jsou nadmíru vyvinuté ženy se silikonovým poprsím (nechytejte mne za slovo, možná je některá má přirozené, ale pochybuji o tom) oděné v hodně vyzývavém a hodně odhalujícím oblečení.

Tyto ženy mimo to, že dělají "křoví", na které se hezky dívá, představují jakési partnerky zápasníků. Někdy i ony mezi sebou zápasí. Wrestling mužů je ošklivá podívaná, ale proti wrestlingu žen je to ještě krásné pokoukání. Chybí mi slova, kterými bych popsal hrůzné pocity při pohledu na ženský wrestling.

Je to opravdu ta nejhrubší a nejprimitivnější zábava, jakou si lze vůbec představit. Psychologové by možná dokázali popsat mechanismy, které vedou diváky, aby se přišli na wrestling vyřvat. Domnívám se, že působí na podprahového vnímání, uvolňuje zvířecí instinkty, agresivitu. Možná by někdo řekl, že to je zdravé. Že se divák vyřádí při wrestlingu a že doma je pak mírumilovný jako holubička. Pomáhá s úklidem, v tramvaji pouští sednout staré babičky, zdraví první apod. Nemyslím si to. Dokonce si myslím pravý opak.

A hrůzou mi vstávají vlasy na hlavě, když si představím, jakou škodu asi udělá wrestling na dětech. Když kamera někdy zabere diváky, lze mezi nimi vidět množství dětí, často ve věku pěti až deseti let. V tom věku dítě nerozlišuje pravdu a lež, dobro a zlo. Přijímá svět kolem sebe tak, jak jej vidí, aniž by jej soudilo. Navíc má dětská paměť schopnost pamatovat si některé scény celý život. A dětská mysl má tendenci napodobovat to, co vidí. Jestliže se dítěti prezentuje, že je to OK, když dva napadnou jednoho a zkopou ho z ringu a tam jej ještě znovu zmlátí, takže zůstane ležet, můžeme se divit, že mezi dětmi vzrůstá agresivita a objevují se prvky chování, jaké před třiceti lety nebyly vůbec myslitelné?

Kupodivu, pedagogickým pracovníkům wrestling nevadí. Dítě v Severní Americe je od mládí chráněno falešnou puritánskou morálkou od toho, aby zahlédlo cokoliv, co se sexu týče (i když sex je nejpřirozenější aktivitou člověka hned po jídle a spánku), nesmí vidět, že se k sobě lidé můžou chovat hezky, ale vidět wrestlingový zápas to je v pořádku.

Psychologové a filozofové už dávno vědí, že estetiku a cit pro krásu je nutno pěstovat vědomě. Nějak se na to zapomnělo. Za bolševika jsme si příliš krásna neužili, ale alespoň jsme chodili do divadla, na výstavy, hodně jsme četli. Tak nějak přirozeně, aniž se o tom zvlášť mluvilo, jsme znali míru vkusu. Dnes je vše zjednodušeno. Anebo nahrazeno dryáčnickou primitivností, arogancí, silou a vulgárností. Wrestling se stal kulturním fenoménem dnešní americké a kanadské generace.

Chápu tento druh zábavy jako další z projevů úpadku západní civilizace, celkové ztráty vkusu, míry a soudnosti.