II. Kanadský žert

V minulém díle jsem se dostali až do bodu, kdy mi začalo docházet, že možná poletím. Kam? Do Kanady. A co je potřeba? Víza. Ano, z dnešního pohledu se zdá neuvěřitelné, že si stěžuji, zvláště když rasisticky exportujeme jistou skupinu našich obyvatel, kterých se hledí zbavit kdekoliv, kam dorazí, a to co nejrychleji, Kanada není výjimka. Ale do léta 1991 Kanaďané přijíždějící do tehdejšího Československa nemuseli mít vízum. Češi ovšem při cestě do Kanady vízum mít museli. A platili za něj. A ne zrovna málo.

Kanadské úřednictvo si prostě nějak nepovšimlo, že občané jejich země nemusí podstupovat žádné ponižující úřední peripetie na konzulátu obskurního Československa, a tak není divu, že se Českoslovenští úředníci "nasrkli" a vízovou povinnost v létě roku 1991 obnovili. Pikantní na tom je, že to ze zde dlouhodobě pobývajících Kanaďanů málokdo věděl. Takže jsme jeli s Lenem pro Jo na letiště do Vídně, bylo myslím 6. srpna, a celník při výjezdu říká: "A příště již s vízem!" Co? Kdy? Kde? Proč? Jak?!!! Dozvěděli jsme se, že budeme muset vyřizovat víza pro Lena i pro Jo, abychom je vůbec mohli dovézt k nám a ubytovat. Nakonec se vše vyřešilo přímo na hranicích dočasnými vízy, stálo to dost peněz, ale nešť...Tehdy jsem slyšel Lena, jak říká: Máme, co si zasloužíme. Když naše vláda není schopná v rozumném čase reagovat a zrušit víza pro Čechy a Slováky, nebo je aspoň vydávat zdarma....Jsou to blbci. Času měli dost.

Možná mě to mělo varovat před jednáním s kanadskou ambasádou, ale nevarovalo. Nějak mi to nedošlo. Na konci září jsem se tedy rozhodnul reagovat na Lenův dopis a navštívil jsem kanadskou ambasádu v Praze. Budova pěkná, policajt vypadal ostře, dovnitř mě kupodivu, po prohlídce letištního kalibru, pustil. V další místnosti za mříží a neprůstřelným sklem seděla statná čtyřicátnice, česky mluvící, evidentně najatá síla na odrazování žadatelů o cokoliv. Špatně vybraná. Přednesl jsem jí svůj požadavek, to znamená seznam všech možných i nemožných potvrzení, dopisů, vysvědčení atd., které budu potřebovat pro roční studijní pobyt v Kanadě. Povytáhla obočí. Stál před ní "sedmnáctiletý fracek v děravejch teniskách, odrbaných riflích, s lacinýma brejlema na nose a dožadoval se informací o cestě za několik set tisíc korun." Velmi neochotně mi předala formuláře a seznam potřebných listin. Různě se vyptávala a vytáhla ze mě, že nechci jet s agenturou, ani nemám v Kanadě příbuzné, že pojedu ke známým, a v podstatě se mi vysmála. "Ale chlapče, ty si myslíš, že pojedeš do Kanady? Takhle to přece nechodí, na to nemáte, vždyť je to děsně drahý..." Velmi nenápadně si mě dobírala, zato narážky na to, že jsem se snad zbláznil, šly opravdu hluboko. Normálně si ze mě dělala blázny a měl jsem co dělat, abych se ji nepokusil usměrnit dobře mířeným kopancem do mezizubních prostor.

Nějak jsem tenhle zážitek vydýchal, poslal Lenovi seznam zvacích dopisů a jiných kusů papíru, co budu potřebovat, aby mi vystavili roční studentské vízum. Len mi poslal jeho seznam, který byl diametrálně odlišný, o hodně delší a získal ho přímo v Kanadě. Nakonec se ukázalo, že kdybych se držel seznamu z ambasády, odletěl bych tak za dva roky a ne za něco víc než půl roku.

Poskočíme někam na konec ledna. Tehdy věci začaly nabírat spád a mě začalo mrazit v zádech. Doteď to byla jen hra. Ale přišel tlustý dopis. Ten obsahoval poměrně krátkou noticku od Lena: Tady máš papíry, vyřizuj vízum, očekáváme Tě koncem srpna. Peníze na letenku dovezu... Jak to hodlá udělat, jsem nevěděl. A zbytek obsahu dopisu?

1. Zvací dopis od Lena, že u nich budu celý rok bydlet a že se zavazují o mě se postarat.
2. Zvací dopis od Jo, že skutečně její manžel nekecá, ale že mě poskytnou na rok byt a stravu.
3. Potvrzení ze školy, že se mnou počítají na školní rok 1992/93, a že mám u nich zajištěno studium v rámci výměnných programů studentů.
4. Potvrzení školy, že Len je skutečně učitelem v jejich ústavu, že patří ke kmenovým zaměstnancům, že je bez problémů a rozhodně si může dovolit mě na rok adoptovat, přestože má už 3 děti, a to čtvrté už nečiní moc rozdílu.
5. Potvrzení zaměstnavatele Jo, že patří k dobrým lidem a rozhodně nebude problém, jestliže na rok ubytují a nakrmí jednoho študenta.
6. Vyjádření předsedy Kinsmen Clubu, jednoho z mých sponzorů, což jsem se dozvěděl o hodně později, že skutečně Len zve toho študentíka z dobroty srdce, která je Kanaďanům tak vlastní... a může si to dovolit, takže neskončím na ulici, a že se stát o mě nebude muset starat.

A ještě asi 3 nebo 4 papíry podobného ražení. Suma sumárum se jednalo o kompletní lustraci Lenovy rodiny. Bylo mě z toho na blití. Musel kvůli mně dát všanc spoustu soukromých údajů, na které podle mě neměl nikdo na nějaké zapadlé ambasádě v Praze nárok. Ale udělal to.

Mezitím došlo ke změnám ve formulářích, takže jsem zavolal do Prahy na ambasádu, aby mi poslali aktuální formuláře, vyplnil jsem je, odeslal zpět a čekal. Koncem února se kolečka pootočila, dostal jsem doplňující formuláře, protože samozřejmě v telefonu odmítli uvěřit, že bych chtěl vízum na celý rok a ještě studentské. Tyto formuláře jsem skoro obratem odeslal. Potom mi přišel dopis, který obsahoval požadavek na číslo víza USA, na základě kterého mi posléze vydají vízum Kanadské. To už jsem byl brunátný vzteky. Zvednul jsem telefon za zeptal se, jestli neumějí číst, že ve formulářích je uvedeno, že návštěvu USA neplánuji, takže nepotřebuji vízum, nebo jestli jsou kolonií USA, protože jinak si nedovedu vysvětlit jejich požadavek na vízum jiné země....A najednou zde byl problém. Úřednictvu nějak nedocházelo, že někdo může chtít jet jen do Kanady. Nakonec to uznali jako možnost hodnou člověka s vlastním mozkem, a od požadavku na vízum USA odstoupili. Já jsem byl také rád, protože kvůli americkému vízu bych musel všechno dělat dvakrát. A to bych neodletěl nikdy.

To už jsme někde na konci dubna a místo toužebně očekávaného víza přišel zdravotní dotazník s požadavkem na vyšetření, rentgen plic, srdce apod., absolvování HIV testu a jiné breberky... začínal jsem pomalu ztrácet nervy. Od února jsem měl zamluvenou letenku, zaplacenou zálohu a teď tohle. Na posledním listu celé té hrůzy byla poznámka, že zdravotní prohlídky žadatelů o vízum jsou autorizováni provádět následující lékaři... a následoval seznam asi 4 lékařů na celou republiku. Vyhledal jsem toho z Brna, vytočil číslo, začal jsem domlouvat termín prohlídky. "No, na odběry si přijďte příští týden ve středu a na ten zbytek ve středu za 3 týdny. To byl konec května! A za tu prohlídku se jako za jeden z mála úkolů platilo. Na místě a na dřevo! A ne zrovna málo... tedy, přišlo mi to až moc. Tak nějak neadekvátně moc, vzhledem k provedeným úkonům.

Koncem května jsem se tedy dostavil do nemocnice, udělali mi vyšetření, rentgen...a neprošel jsem přes plicní. Dostal jsem antibiotika, za čtrnáct dní jsem s úplně stejným rentgenem, ale u jiného lékaře, specialisty, prošel. To mi přišlo podivné. Dvojitá dávka záření, nechce se někdo pojistit, abych dostal raka dříve, než odjedu? Opakovaný rentgen jsem také musel zaplatit, i když byl prvním specialistou vyžádán pro kontrolu změny stavu oné skvrny na snímku. Ale budiž.

Momentálně máme asi polovinu června, odmaturoval jsem, udělal řidičák a v prvních dvou volných dnech jsem odeslal veškerou dokumentaci, včetně kopií zvacích dopisů, zdravotního vysvědčení atd. do Prahy na ambasádu. Když se začátkem července nic nedělo, zvedl jsem telefon a vznesl dotaz, co že tedy jako se děje, jako že ...

Odpověď mě doslova posadila na prdel. Zdravotní dokumentaci posíláme na přezkoumání k našemu lékaři ve Vídni (Proboha, proč? Vždyť mají autorizované lékaře v Čechách, sami si je vybrali...Tohle NIKDY NEPOCHOPÍM), ale ten že má dovolenou a vrátí se poslední týden v červenci, ale že asi bude mít moc práce, takže před další dovolenou od půlky srpna mě nestihne a že tedy snad v první polovině září! Tak tohle byla do nebe volající arogance. To snad nemohou myslet vážně. Mysleli. Zvedli jsme telefon a zavolali Lenovi. Popsali jsme mu situaci, on když jen slyšel slova kanadská ambasáda v Praze, tak věděl, o čem je řeč, a řekl, že se o něco pokusí. Jedna z fungujících věcí v Kanadě byla, že když člověk věděl, kde se správně zeptat a kde najít svého senátora, věci se mohly změnit. Takže další informace z ambasády byla, že poslední týden v červenci bude zdravotní dokumentace samozřejmě vzhledem k naléhavosti a jistému prodlení posouzena a v případě kladného posudku mi bude přiděleno vízum a že si pro něj mám přijet radši osobně... tak tedy ano.

Odjel jsem zaplatit letenku, bez víza, samozřejmě, a čekal. Když přišla ta vytoužená zpráva, vyrazil jsem do Prahy pro vytoužené povolení vstoupit do romantikou opředené země zvoucí Kanada. Tentokrát jsem s sebou vzal radši i tátu, aby to taky viděl. Vzali jsme všechny originály dokumentů a udělali jsme dobře. Stejná dáma, která si ze mě v září dělala nezakrytě legraci, si ještě jednou vyžádala veškeré dokumenty, moudře je pročítala, byla nesmírně důležitá, zatím -co moje vízum bylo vidět na archu již nadepsané, vyplněné, jen ho nalepit do pasu, a pak se dala do řeči s tátou. Hm, a vy ho posíláte do Kanady na rok, a nemáte tam příbuzné, to je odvaha, to se NEBOJÍTE? Táta se samozřejmě bál a já se v tu chvíli taky začal bát, že se otočí, odvleče mě s sebou a nepojedu nikam. Tatík jen lehce zbledl, dotyčnou dámu se pokusil usadit, ale byl příliš v šoku... dostal jsem samolepku do pasu, vyzvednul letenku a mohla začít finální část příprav. Stihnul jsem ještě nabourat auto, teda nechat se zbaběle sestřelit zezadu řidičem bez bázně, hany a brzd, a už tu byla závěrečná předodjezdová křeč a odjezd. Ale o tom až příště.