Pohádka pro dospělé

Bylo nebylo ... kdysi stával nad řekou mlýn. Hned vedle mostu. A ve mlýně pan otec se stárkem, s mládkem a s práškem mleli obilí, které pan otec nakupoval od okolních sedláků.

Hned za mostem, skoro naproti mlýnu, měl dílnu pekař a tam, s tovaryšem a s učedníkem, pekli housky a uždibovali kousky. Z mouky, kterou nakupovali od Pana otce. Každé ráno pak ty ještě teplé a voňavé housky chodil prášek nakupovat pro všecky ze mlýna.

A protože všeho do třetice, na kopci nade mlejnem, hned pod lesem, bydlel chalupník Louda. Moc píle mu sudičky do kolíbky nedaly, tak často neměl co do huby. Jen když se mu podařilo něco v lese upytlačit a prodat Židovi Liebermanovi, bylo v pastoušce hej! To pak zbylo i na pivo ve vorařské hospodě.

A tam závistivě nad jedním zvětralým pivem koukal, jak si mlynářští a pekařští dávají za vydělané peníze do nosu.

„No, to si dáváte do nosu, dělničtí troupové, co?“, řekl jednou stárkovi, když ten furiantsky u sousedního stolu objednal pro všechny rundu piv.

„Dáváme, Loudo, dáváme!“, chechtal se stárek. „Protože si na to vyděláme!“

„Ale kdybyste nebyli hloupí, vydělávali byste si i na rum“, řekl Louda.

„A japa to?“, podivil se mládek, protože byl Zezplzně.

„Kdybyste se tady s pekařskejma dali dohromady a založili si – no –řekněme - Svobodný svaz pracujících v lehkém průmyslu, nebo tak nějak, tak byste mohli zatlačit na pekaře i na mlynáře, aby vám přidali. Stejně mají dost.“

„Ále, to jsou blbý řeči“, povídá pekařský tovaryš. „My musíme pracovat, my na takový pitomosti nemáme čas.“

„Ale já ho mám,“ povídá Louda. „Když to necháte na mně, budete dělat co vám řeknu a budete mi dávat pět procent z toho, co vám vyjednám navíc, tak na tom budeme všichni dobře.“

Těch pět u vedlejšího stolu dalo hlavy dohromady, počítali, počítali a nakonec si s Loudou plácli.

„Tak fajn“, povídá Louda. „Vy, mlynářský, zítra nepůjdete do práce.“

„Co blbneš?“, rozčílil se stárek. „Musíme mlejt, pekař potřebuje mouku! A když nebude mouka, nebudou housky. A ty já rád! Slaný a  mákem sypaný nejradši.“

„Hele,“ povídá Louda, „neříkej mi, že mlynář nemá namleto do foroty!...No tak! A pozítří už zase budete mlejt. Ale za lepší plat!“

Ráno v šest hodin chodil Pan otec po dvoře sem a tam a pilně se zlobil. V sedm hodin už v něm hlodaly obavy, že se personálu snad něco strašného přihodilo. Ale o půl osmé se objevil Louda.

„Co tady chceš, lenochu?“, pozdravil jej Pan otec.

„No, tak to prrr, Pane otče. Já jsem tady jako reprezentant Svobodného svazu pracujících a zastupuju vaše zaměstnance. Které tak mizerně platíte. Proto jejich jménem předkládám požadavek na zvýšení jejich mezd o deset procent a to od dneška.“

O mlynáře se pokoušela mrtvice. Brunátný ve tváři šermoval pěstí Loudovi pod nosem a funěl jak býk v aréně. Ale s Loudou to nehlo.

„Ale no tak! Mějte rozum, Pane otče. Když vám dají výpověď, kdepak seženete tak kvalifikovaný personál, he?! A takhle nahonem! Tak vidíte! A těch deset procent vás nezabije. My máme dávno zjištěno, kolik na jednom metráku mouky trhnete!“

Pan otec se pomalu uklidnil a začal počítat.

„Dvě procenta bych jim mohl přidat!“

„Osm!“

„Tři.“

„Víte co? Domluvme se na pěti, plácneme si a ráno tu máte personál plný chuti do práce jako vždycky.“

A tak si plácli.

Za slabou hodinku potom se Louda vynořil z pekárny. Spokojeně si pohvizdoval a s rukama v kapsách se loudal domů.

Zatím si Pan otec sedl v mlejnici, naslinil tužku a na pytlíku od housek složitě počítal. Pak se vydal přes most za pekařem.

„Hele, pekaři,“ povídá, „všecko podražilo. Obilí je dražší, personál si vynutil vyšší mzdy, nedá se nic dělat, mouka bude od zejtřka o deset procent dražší.“

Pekař zamrkal. „Zbláznil ses, mlynáři? Copak kradu? To to tady raděj zavřu!Už tak musím personálu platit pět procent navíc!“, ječel pekař.

„A z čeho budeš živ, trumbero?...No dobře. Ze staré známosti půjdu dolů na osum procent.“

„Na pět.“

„Sedum a půl.“

A tak si plácli.

Pekař si sedl k válu, ofoukl mouku, naslinil tužku a na pytlíku na housky začal počítat.

Ráno přišel prášek pro housky. Jako vždycky.

„Housky podražily!“ vletěl s vyvalenýma očima do mlýnice. „Vo deset procent! Ale pekař říkal, že jsou víc solený a je na nich víc máku.“

„Ále, kašli na to, dostali jsme přidáno, tak co?“, řekl stárek a zálibně si prohlížel nové boty, co si díky lepšímu platu koupil na dluh u Liebermana.

A když se rok s rokem sešel, seděl Louda v hospodě v zelené vestě, stříbrným řetězem přes celý pupek a popíjel kontušovku. Od sousedního stolu členů Svobodného svazu jej stárek zasmušile pozoroval.

„Hele, Loudo! Přemejšlím, zač tě vlastně tak královsky platíme! Všecko podražilo, Liebermanovi platím krvavý úroky, pomalu mi nezbude ani na to pivo!“

„Klídek“, povídá Louda. „Hned zejtra to zmáknu!“ A objednal členské základně rundu rumů.

Od pozítří znovu podražila mouka, i housky, i Lieberman.

A jestli už všichni neumřeli, zdražují tam dodnes.