Okolnosti zrodu ČSR - část I.

Slovo editora úvodem

Tenhle dokument mi přišel emailem. Byl údajně publikován na stránkách CS-magazínu, ale kde tam přesně je, nevím. Shledal jsem ho dosti zajímavým, neboť vrhá poněkud jiný pohled na okolnosti vzniku Československa a na osobu Masaryka, než jaký jsme se učivávali ve škole. Nejsem schopen posoudit, na kolik jsou zde uvedena fakta historicky pravdivá, ale ono se říká na každém šprochu pravdy trochu, a i kdyby jen část z toho byla pravda, myslím si, že by to lidé měli znát. Samotná osoba autora je zřejmě kontroverzní a vyvolává reakce. Viz článek v Britských listech z března 2006 Tomáš Krystlík v MFD zkresluje význam německé okupace. V každém případě to může otevřít diskuzi na toto téma. Jsem toho názoru, že o kontroverzních historických pravdách by se mělo diskutovat. Vždy.

Dokument sám je rozsáhlý, téměř 12 tisíc slov, 24 stránek. Rozdělil jsem jej do tří částí a budu je publikovat postupně. Dnes tedy první.

Naše neštěstí začalo zánikem starého Rakouska! (Emil Hácha)

Existenci samostatného českého státu začali státníci zemí Dohody připouštět teprve v posledních měsících války. Československé dobrovolnické legie, složené hlavně z Čechů a velmi málo Slováků, dislokované ve Francii, Itálii a v Rusku, byly součástí francouzské armády a dopomohly Masarykovi, Benešovi a Štefánikovi k uznání jako spojenecké síly, ačkoliv tvořily pouze dvě promile spojeneckých jednotek [John]. Raritami státu bylo, že většina obyvatelstva budoucího státu neměla v podstatě o snahách zahraničního odboje tušení, nesrovnatelně vyšší počet Čechů v porovnání s počtem legionářů bojoval v rakousko-uherských řadách. Vznikající stát se stal kuriozitou nemající dosud obdoby a mnohde byl ostře vyhrocen proti zvyklostem mezinárodního práva [John].

Masarykovy názory

Masarykovo pojetí historie se nebezpečně blíží totalitním představám: „historie není vědou a poučením o tom, co bylo a bylo dávno, je poučením a vědou o tom, co je a bude“ [Masaryk], „také já s mým vědomím a svědomím jsem historie“ [Masaryk 2]. Zde jsou asi kořeny jeho osobních cílů, pojetí politiky a jeho nezlomné vůle k uchopení moci a tím k zajištění si místa v dějinách. Mnohá z jeho tvrzení jsou nedoložená a sloužila vysloveně zlovolným politickým cílům, např. ve své knize Rusko a Evropa tvrdí, že „příslušníci katolické církve lžou více než protestanté.“ Masaryk chtěl po platónsku změnit společnost, přidělit vedoucí role filozofům-králům, tedy sobě.

Veřejný postoj, který zaujal v procesu s Leopoldem Hilsnerem ve věci rituální vraždy mu zajistil později podporu amerických židů v první světové válce, zejména Louise D. Brandeise, původem z Čech, z Nejvyššího soudu USA a přítele prezidenta Wilsona. S jejich pomocí obdržel v roce 1918 půjčku 10 milionů dolarů pro ještě neexistující Česko-Slovensko. Existenci Rakouska-Uherska považoval dlouho za nespornou, ale začátkem války zcela změnil svůj názor a sehrál významnou roli při rozpadu monarchie. Před válkou odsuzoval revoluční taktiku jako zastaralou, odporující vývoji a pokroku a zavrhoval ji, aby pak ve válce popřel sám sebe – stal se revolucionářem a válku nazval „světovou revolucí“ (viz také titul jeho známé knihy). Před odjezdem do exilu byl přemlouván a zapřísahán českými nacionalisty, aby bojoval za českou říši ve smyslu státního práva, nikoliv na etnografickém principu. Do vypuknutí světové války Masaryk nikdy nevyslovil požadavek rozbití Rakousko-Uherska a tvrdil, že by to mělo za následek anexi českých zemí Německem. Během války opustil své dřívější tvrzení, že Německo a Rakousko-Uhersko jsou ústavní státy, nazval je „teokraciemi“, s nimž prý „demokracie“ vedou boj v zájmu obnovení práv malých národů. To pravda nebyla.

V roce 1912 vystoupil historik Josef Pekař s kritikou Masaryka [Pekař]. Podle Pekaře české národní vědomí a český národní charakter nemohou být výsledkem reformace, jak tvrdil Masaryk, protože by tak nemohly přežít období protireformace po Bílé hoře. Masaryk záměrně přizpůsobil vlastním potřebám romantický přístup Františka Palackého k dějinám. Podle Johanna G. Herdera, s nímž jak Palacký, tak Masaryk vehementně souhlasili, by Slované měli být mírní, trpěliví a mírumilovní na rozdíl od agresivních Germánů. To implikuje zcela mylný závěr, že Poláci nebo Rusové jsou nebojovní, což je nesmysl.

Pekař kritizoval, že Masaryk z dějin vybírá cokoliv, co odpovídá jeho předem myšlené představě a pomíjí vše ostatní. Pak shrnul: Masaryk je spíše agitátor než vědec a jeho ctižádost, vášeň, antikatolické cítění a úsilí obracet okolí na svou víru snižují jeho schopnost rozpoznat strukturu reality. Pekař měl obrovské štěstí, že po válce nebyl trestně stíhán podle zákona na ochranu republiky z roku 1923 (č. 50/1923 Sb., § 11 Urážka presidenta republiky, odst. 3: „Důkaz pravdy i přesvědčení o pravdě je vyloučeno“; trest vězení do jednoho roku) jako katolický literát Jakub Deml za kritiku filozofického prohlášení Masaryka, které Masaryk ještě jako občan c. a k. monarchie učinil před válkou.

Začátek války

První světová válka vznikla vlastně souhrou okolností. Po zavraždění následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este v Sarajevu Srby (nesnášel jakýkoliv nacionalismus – i německý – takže se Srbům začaly rozplývat naděje na Velké Srbsko společně s balkánskými Slovany, následník trůnu hodlal Rakousko-Uhersko federalizovat), vypověděla c. a k. monarchie válku Srbsku, spojenec Srbska, Rusko mobilizovalo, na jeho mobilizaci odpovědělo Německo vypověděním válečného stavu Rusku. 4. srpna 1914 vypověděla Velká Británie Německu válku. Jejich spojenci Rakousko a Francie byli tak vtaženi do války. Výsledek po vzájemném vyčerpání sil rozhodly zejména svou hospodářskou silou USA. Válka jako boj o svobodu, spravedlnost, sebeurčení a demokracie, termíny šířené Wilsonem, Masarykem a dalšími jsou jen mýty. Válka se vedla o udržení nebo získání větší moci mocností.

Ještě v srpnu 1914 navštívil Masaryka v Praze Emanuel Voska, obchodník z USA, který přišel do Spojených států jako mladík, aby převzal, vraceje se z Evropy, údaje o vojenské a hospodářské situaci v Rakousku-Uhersku pro Henry Wickhama Steeda, politického redaktora a vedoucího zahraničního oddělení deníku The Times, dříve dopisovatele z Říma a Vídně, britského experta na Rakousko-Uhersko, úzce spolupracujícího s ministerstvem zahraničí, tedy britského špiona, se žádostí o instrukce, co má on, jako univerzitní profesor a poslanec vídeňského parlamentu dělat [Kalvoda 2]. Steed se s Masarykem již z dřívějška důvěrně znal. Masaryk byl anglofil a tuto Voskovu cestu za Steedem a ruským vyslancem ve Velké Británii hrabětem von Benckendorff s informacemi od něj označil jako „počátek“. Rakousko-uherská státní tajemství od Masaryka měl Voska ukryta v podrážkách svých bot a jeho dcera v korzetu.

Voska se před odjezdem do Londýna domluvil s TGM, že v Anglii, Rusku a Americe zorganizuje tajnou síť důvěrníků a kurýrní službu do Prahy a zpět (USA byly v té době neutrální stát). Masaryk mu také prozradil, že odejde pravděpodobně do zahraničí. Masaryk měl informátory, kteří mu dodávali vojenská, ekonomická, finanční a jiná data zpravodajského rázu, která pak předával Steedovi. Placen byl přes třetí osoby na konta v USA a z nich se telegraficky poukazovaly obnosy Masarykovi do Anglie. Tak vznikla Masarykova a Voskova soukromá zpravodajská služba, která informovala za peníze zejména britskou výzvědnou službu, později, po vstupu USA do války i Američany.

Britský špion Masaryk

Masaryk se pár měsíců před vypuknutím války v roce 1914 zastal veřejně policejního konfidenta Karla Švihy, přestože soud následně Švihovi dokázal, že byl policejním placeným informátorem pražského policejního ředitelství. Masarykovo renomé z hilsneriády se tím zcela zastínilo, ale na druhé straně mu to zřejmě dopomohlo získat cestovní pas během války. (Karel Šviha, předseda poslaneckého klubu národně sociální strany, učinil tajnou nabídku rakouské vládě, že bude za peníze zajišťovat hlasy své strany pro návrhy zákonů týkajících se obrany státu, což se dostalo na veřejnost, Národní listy jej obvinili z úplatkářství a policejního konfidentsví. Šviha je žaloval - od té doby jsou ve slovní zásobě češtiny výrazy jako „průšvih“, „prošvihnout“.)

Masaryk vycestoval do Holandska. Po navázání styků s britskou Secret Service, která měla afiliaci v Holandsku, se vrátil zpět do Prahy a hovořil s politiky. Od Britů se dověděl, že se obávají vniknutí Ruska během války z Haliče do českých zemí a tomuto rozšíření mocenského vlivu Ruska do střední Evropy chtějí zabránit vytvořením českého státu. Na druhé straně si Masaryk byl vědom, že k tomu, aby vznikl český stát, musí získat souhlas Dohody k jeho vzniku a Rakousko-Uhersko prohrát válku. Z hovorů s jednotlivými českými politiky vyplynulo, že nechtějí samostatný český stát na etnografickém principu (podle jazykových hranic), jak si představoval Masaryk, nýbrž v historických hranicích zemí Svatováclavské koruny – tedy i s miliony obyvatel, jejichž mateřštinou je němčina. Masaryk považoval ale za nutné, aby vzhledem k obrovské německé menšině sousedil nový stát přes Slovensko (zahrnutí Slovenska do společného státu požadoval už předtím Karel Kramář) s Ruskem.

Sám pojem „historické hranice“ je zcela nesmyslný, protože hranice se často měnily a Češi by si mohli podle tohoto principu vznést nárok na stát rozprostírající se od Baltského k Jaderskému moři. K zemím Svatováclavské koruny tradičně patřilo i Slezsko (nikoliv pouze jeho torzo v Rakousku), ale Masaryk s Benešem je nikdy nežádali, jsouce si vědomi, že jeho připojením by měli v českých zemích německy mluvící obyvatelé rázem převahu. Motiv, proč Masaryk zavrhl své předválečné přesvědčení, že Rakousko-Uhersko musí být zachováno, není znám. Zřejmě to byla jeho touha po moci.

V polovině října 1914 obdržel Masaryk v Praze od Vosky první obnos – tisíc dolarů v německých markách (to byla v té době velká suma). Během druhé návštěvy Holandska poskytl Britům prostřednictvím Roberta W. Setona-Watsona, vyslaného za ním Steedem, velmi důležité zpravodajské informace o ponorkách Rakouska-Uherska, mobilizačních plánech Rumunska a podobně. Také s ním hovořil o podobě budoucího českého státu.

Po návratu z druhé cesty do Holandska se Masaryk opět spojil s českými politiky. Ti požadovali záruky od států Dohody pro vznik českého státu a ty přirozeně Masaryk neměl. Stále negativně působila jeho mýlka v relativně nedávné Švihově aféře, což spolu s Masarykovými názorovými změnami během posledních měsíců způsobilo, že se Masaryk octl na samém kraji českého politického spektra - jeho politický vliv byl bezvýznamný.

Masaryk tehdy spolupracoval nejen s Brity, nýbrž s nejvyšší pravděpodobností i s rakouskými úředními místy v Praze a ve Vídni. Když v prosinci 1914 se rozhodl vzít svoji psychicky labilní dceru Olgu na Capri, navštívil ve Vídni bývalého (i pozdějšího) ministerského předsedu Ernesta von Körbel, kterého ujistil svou loajalitou vládě nejen verbálně, nýbrž i písemně a rukoudáním. Jeho lehkomyslnost neopatrnost při styku a jednání s českými politiky přece jen vzbudila pozornost rakouské policie a Masaryk byl poštou pomocí smluveného hesla varován, aby se z ciziny domů už nevracel.

Během svých prvních cest do Holandska po vypuknutí války si Masaryk od britské Secret Service vyžádal instrukce. Ta nepochybně věděla o Kramářově plánu slovanské federace v čele s ruským státem, která by znamenala expanzi vlivu Ruska do střední Evropy. Britové zvolili menší zlo než vidinu ruské hegemonie ve střední Evropě – dali Masarykovi pokyn, aby prosazoval nezávislost českých zemí na Rakousku-Uhersku. Není náhodou, že první Masarykovo memorandum britské vládě se nazývalo Independent Bohemia (Nezávislé Čechy), které sepsal koncem října 1914 v Holandsku Robert Seton-Watson. I ten byl velmi překvapen zcela novým (a opačným) stanoviskem Masarykovým, dobře znaje jeho předválečný postoj – Masaryk nyní požadoval český stát v historických hranicích a nikoliv už v etnických, protože dobře věděl, že jinak nemůže počítat s podporou domácích politiků [Kalvoda 3].

V březnu 1915 se v Praze ustavil tajný výbor Maffie pro styk s politickými emigranty s vůdci Přemyslem Šámalem, Edvardem Benešem, Josefem Scheinerem, Karlem Kramářem a Aloisem Rašínem. (Maffie měla posléze zahraniční sídlo v Holandsku, kde byl velice činný Alfons Mucha.) Masarykovy naléhavé žádosti, aby se k zahraniční práci připojili další politici, zůstávaly bez odpovědi. Za války bylo velmi obtížné získat cestovní pas a velkým problémem byly i finanční prostředky na přežití v cizině (jediný Masaryk jimi nikdy netrpěl). Podařilo se to až 68letému Josefu Dürichovi, taktéž poslanci Říšského sněmu, kterému Kramář poskytl peníze, a on odjel v květnu 1915 do Švýcarska (oficiálně za svou dcerou a zetěm do Španělska).

Masaryk dostal peníze od Šámala, Scheinera, Beneše z Maffie a od sokolské organizace. Hlavním zdrojem jeho financí byly ale příjmy z prodeje zpravodajských informací svých a Voskovy organizace Britům, sbírky a bazary krajanů v USA. Voska vybudoval pro Masaryka velmi účinnou soukromou zpravodajskou organizaci s informátory v neutrálních, spojeneckých i nepřátelských zemí. Hlavním Voskovým informátorem byl poštovní úředník rakousko-uherského konzulátu v New Yorku, František Kopecký (krycí jméno Zeno), který obstarával dokumenty, zejména pravé cestovní pasy pro Voskovy (Masarykovy) agenty cestující do nepřátelských zemí. Současně dodával cenné informace o rakouských špiónech a agentech centrálních mocností, kteří operovali v USA. Pro zajímavost: paměti Františka Kopeckého nesměly v ČSR vyjít – jejich vydání zakázalo čs. ministerstvo zahraničí v roce 1937 s odůvodněním, že by to mohlo zhoršit vztahy mezi ČSR a Velkou Británií [Kalvoda].

Masaryk udržoval stále kontakty k určitým osobám v Rakousku-Uhersku, které mu zasílaly informace. Například komorníka rakouského ministra vnitra Julia Kovandu, který se dostával k přísně tajným dokumentům vrchního velitele rakouských ozbrojených si, arcivévody Fridricha, prostředníkem mezi ním Masarykem byl zpočátku básník Josef Svatopluk Machar žijící ve Vídni. Dalším cenným zdrojem byl rytmistr Vilém Hoppe ze sborového velitelství v Praze, který byl důvěrně zasvěcen do rakouských mobilizačních plánů [Brož]. Masaryk a Voska předávali získané informace Secret Service britskými diplomatickými cestami, Masaryk také přímo. Informace používali i ve své propagandě a k podpoře britské snahy zatáhnout USA do války. Masaryk a Voska dostávali instrukce od Steeda, který se postaral o to, aby vyplácené finanční prostředky od britské tajné služby nebyly prokazatelné - převzal i funkci prostředníka mezi Masarykem a Charlesem Cranem.

Charles R. Crane, americký milionář, přítel Masarykův od začátku století, byl i přítelem a poradcem prezidenta Woodrowa Wilsona. V roce 1912 mu významně finančně přispěl na jeho prezidentskou kampaň. U Craneovy rodiny pobýval před válkou ve Spojených státech Masarykův syn Jan, Craneovi o něj také pečovali za jeho pobytu v americkém nervovém sanatoriu, Craneovu dceru Frances Leatherby si v roce 1924 po jejím nezdařeném prvním manželství vzal Jan Masaryk za ženu (po šesti letech se rozvedli). Craneův syn Richard, tajemník amerického ministra zahraničí Lansinga, se po válce stal první vyslancem USA v ČSR, další syn John byl po válce poradcem TGM (placen čs. ministerstvem zahraničí), Muchův portrét druhé Craneovy dcery Josephine jako bohyně Slovanů Slavie sedící v koruně stromu byl na prvních čs. bankovkách. 3. května 1915 se obrátil Masaryk ze Švýcarska přímo na Cranea, žádaje od něj finanční prostředky pro získávání cenných informací, o jejichž charakteru se v korespondenci psát nemohlo. Masaryk předpokládal, že mu Steed vše již vysvětlil. Když žádaná suma (podle všeho se mělo jednat minimálně o 80 tisíc USD) nedorazila (Charles Crane jako politický poradce prezidenta Wilsona, nejvyššího představitel ještě neutrálních USA, se synem Richardem, náměstkem amerického ministra zahraničí, si nemohl dovolit poskytnout převodem peněz důkaz, že pomáhá nepříteli Rakousko-Uherska, a ohrozit tím svoji velmi důležitou roli informátora britské vlády), začal Masaryk peníze urgovat přes Vosku. Napsal mu, že částky, které mu Crane telegraficky poskytuje přes třetí osoby (asi 2000 USD měsíčně), jsou postačující jen pro Masarykovy osobní potřeby, ale nestačí na velkou politickou akci. Craneův právní zástupce Williams pak založil ve prospěch Masaryka v USA bankovní účet, připsal na něj peníze od Cranea a Voska na něj později posílal výtěžky z amerických sbírek.

Masaryk propagandista

Masarykovým hlavním stanem se stal Londýn, kam přibyl v září 1915 se srbským cestovním pasem vydaným vyslanectvím Srbského království v Paříži. Krátce poté ho Seton-Watson uvedl k dvěma úředníkům britské armádní zpravodajské služby, kde jim Masaryk předal informace o rakousko-uherské armádě. Tak si Masaryk vybudoval přímý kontakt k britskému ministerstvu války. Masaryk u Britů posléze docílil, že za Voskovy zprávy platili pravidelně (od května 1916) tím, že jim předložil rozpočet Voskovy soukromé zpravodajské organizace. Voskova organizace měla pro Brity velkou výhodu, protože část Voskových zpravodajců byli američtí státní příslušníci, občané neutrálního státu, kteří se mohli pohybovat všude, a tam, kde to bylo nutné, používali pravé rakousko-uherské pasy, které opatřoval František Kopecký (Zeno) z newyorského konzulátu. V září 1915 přijal Masaryk docenturu v King´s College při londýnské univerzitě s pravidelným platem.

Voska se také pilně staral o kompromitaci Masarykových domnělých nebo skutečných nepřátel. Jako naturalizovaný Američan používal krytí jako tajemník Českého národního sdružení v USA a své funkce zneužíval k získávání a rozšiřování (i vymyšlených) kompromitujících materiálů vůči krajanům, kteří si nepřáli rozbití Rakouska-Uherska nebo měli výhrady k Masarykovi.

Voska měl silný, zřejmě nezvladatelný sklon k přehánění a využíval svých styků k šíření britské a masarykovské propagandy. New York Times mu například otiskl zprávu, že dcera Masaryka Alice byla popravena v rakouské vojenské věznici. Když se Masaryk dověděl, že americká vláda na základě této informace intervenovala prostřednictvím svého vyslanectví ve Vídni, které docílilo, že Rakousko-Uhersko bylo ochotno propustit dceru Alici a dovolit jí spolu s matkou odjezd do USA, ihned telegrafoval Voskovi, že jeho manželka a Alice nesmějí v žádném případě opustit Prahu a přijet do Ameriky (WIFE AND ALICE NOT TO AMERICA. MASARYK [Brož]). Mělo to svoje důvody. Britové šířili v roce 1916 pamflet s názvem Rakouský terorismus v Čechách s předmluvou od TGM. V něm se psalo, že rakouský císař „nařídil masové věšení a střílení“, že „rozsudky smrti nad civilisty v Rakousku dosáhly od počátku války 4000; 956 z těchto obětí jsou Češi. Velkou část odsouzených tvořily ženy. Počet popravených vojáků dosahuje několik tisíc“ [Kalvoda]. Ve skutečnosti byli popraveni čtyři čeští civilisté za distribuci propagačních letáků, nebyla odsouzena žádná žena k trestu smrti, po amnestii politických provinilců bylo propuštěno téměř tisíc Čechů včetně odsouzenců k smrti. Masaryk-propagandista tedy dobře věděl, že příjezd dcery a manželky do USA by ho zcela jednoduše usvědčil ze lži. Masaryk také zcela nepravdivě tvrdil, že „rakouská vláda většinu poslanců uvěznila“ [Kalvoda]. Pro zajímavost: Masarykův syn Jan byl vyznamenán za statečnost v boji a povýšen na nadporučíka c. a k. armády.

Kromě českých katolíků v USA nesouhlasili s nepravdivou Masarykovou propagandou i mnozí svobodomyslní Češi. Masaryka usvědčil ve svém časopisu ze lži František Iška, vydavatel a redaktor chicagského Vesmíru. Voska kvůli jeho kompromitaci neváhal vyslat své lidi s pravými rakouskými pasy od Kopeckého do Prahy a Vídně, kde nechali vyrobit podvržené stvrzenky „usvědčující“ svobodomyslného Išku (před válkou obdivovatele Masaryka), že je placeným rakouským agentem. Iška totiž nemohl pochopit diametrální rozdíl mezi Masarykovými názory těsně před válkou a během ní, zejména, co se týkalo zachování Rakouska-Uherska.

19. listopadu 1916 čeští poslanci ve vídeňské Říšské radě odmítli zahraniční odboj Masaryka a jeho druhů a vyzvedli význam c. a k. monarchie pro český národ. V květnu 1917 požadovali Češi přeměnu monarchie na federativním principu, jen velmi málo domácích českých politiků se projevovalo antirakousky [Groulík].

Francouzský špion Beneš

Beneš v druhém roce války (1915) vycestoval pod záminkou své vědecké práce do Švýcarska, vrátil se a při své druhé své cestě do Spříseženectva se připojil k Masarykově zahraničnímu odboji [Groulík]. Beneš se naučil mnohému přímo v akci, zejména od svého bývalého profesora z Dijonu Louise Eisenmanna, který za války působil ve výzvědné službě francouzského ministerstva války. Beneš se stal jeho zaměstnancem a dodával mu důležité informace o poměrech v Rakousko-Uhersku a špionážní zprávy, které dostával z Prahy a Vídně [Kalvoda 3]. Podobně jako v Anglii ve prospěch československého státu působili Steed a Seton-Watson, ve Francii to byl historik Ernest Denis.

Pokračování…