Jak to celé funguje

Všechny společenské systémy vycházejí z jedné základní myšlenky, která praví, že lidé si nemohou být nikdy rovni, protože nejsou všichni stejní, ba právě naopak – každý se od ostatních něčím liší, hlavně tím, kde, kdy a komu se narodil, dále pak vrozenými schopnostmi, nabytými vědomostmi, nadáním, či touhou a ideály, apod. Při pohledu z materiální stránky to znamená, že se lidé od sebe musejí lišit v tom, kolik materiálních statků a peněz si přivlastnili a zda díky tomu mají nějakou moc nad ostatními.

V materiálně zaměřené společnosti, což byly dosud všechny na Zemi (pokud je mi známo), nebylo problém vytvořit systém, který by těm, co mají bohatství, umožňoval vládnout nad těmi, kteří bohatstvím neoplývají a dále je utlačovat a obírat. Posledním takovým systémem byl feudalismus, kde vládla šlechta s králem, doplňovaná církví, která udržovala lid v pokoře. U šlechty bylo právo vládnout děděno z jednoho pokolení na druhé, z otce na syna. Lidé museli pracovali pro šlechtu zcela zadarmo, byla to jejich povinnost.

Po několika staletích už lidé potřebovali jiný, o něco spravedlivější systém, který by odrážel jejich myšlení, názory a technický pokrok ve společnosti. Zrodily se první republiky, ve kterých byli lidé relativně svobodní a mohli si zvolit ty, kteří jim budou vládnout. Ti, které si lidé zvolili, měli většinou vyšší vzdělání, zastávali nějakou lepší pozici a měli dostatek peněz. Lidé pravděpodobně věřili, že takoví inteligentní a vzdělaní lidé jim budou vládnout nejlépe. To je samozřejmě nesmysl, protože inteligence a vzdělanost nemá vliv na charakter člověka.

Ve 20.století už přestalo být pro lidi přijatelné, aby jim vládli Ti, kteří mají hodně peněz (budu je nazývat Ti, co mají), protože bylo jasné, že nezískali peníze čestným způsobem, ale okradením ostatních. Proto se museli stáhnout do pozadí, stát se pro obyčejné lidi (ty budu nazývat Ti dole) neviditelnými. Místo sebe do vládnoucích pozic dosadili politiky (Ti nahoře), což byli lidé podobní jim samým s tím rozdílem, že jejich hlavním cílem není hrabání a hromadění peněz, ale možnost vládnout Těm dole a opájet se mocí. Ideální politik pro záměry Těch, co mají, je výrazná, silná a egoistická osobnost, s pocitem neomylnosti a nenahraditelnosti. Musí umět dobře mluvit a musí mít schopnost manipulovat s lidmi a změnit jejich názory podle své představy. Hezkým příkladem jsou dva naši nejmenovaní přední politici.

Po vytvoření tohoto matoucího a neprůhledného systému se Ti, co mají rozdělili (záměrně) na dvě skupiny. První, která okrádá Ty dole legálně, tj. podle platných zákonů (většinou přes státní rozpočet) a druhá, která okrádá Ty dole nelegálně, tj. způsoby, které zákon zakazuje. Obě skupiny jsou rovnocenné a kromě toho, že pro sebe hrabou peníze, dávají i část svých peněz, o které okradou ty dole, politickým stranám, aby i ony mohly financovat své aktivity, především vytvářet zdání politického boje. Předpokládám, že každá politická strana má "své" Ty, co mají, pro které platí, že čím více peněz své straně poskytnou, tím větší je šance, že strana vyhraje volby a bude vládnout (pokud je to v tu dobu možné). Pokud ano, vložené peníze se jim několikanásobně vrátí.

Jedno důležité pravidlo, které platí pro všechny "demokratické" státy, je to, které říká, po určitém čase se musí vládnoucí politikové nahradit jinými, nebo alespoň odejít do "opozice". To nastane ve chvíli, kdy Ti dole ve "svobodných" volbách o tom rozhodnou, protože se cítí nespokojení a okrádáni. Zvolí tedy jinou stranu, která byla v opozici a která slibovala, že vše změní a napraví. Pochopitelně se nic nezmění, systém zůstane stále stejný, pouze jim budou vládnout jiní Ti nahoře a okrádat je jiní Ti co mají. Takto se může vystřídat u moci několik stran za několik desítek let. V průběhu toho, jak se strany ve vládnutí střídají a zdiskreditovávají, dochází k obměně (výměně) politiků ve stranách, takže za několik let je zdiskreditovaná strana opět "nová" a důvěryhodná. Pokud je tempo střídání, nebo zdiskreditování stran příliš rychlé a nestačí dojít k "očistě" stran(y), a lidé už nevěří žádné existující, pak je vytvořena strana úplně nová s novými lidmi, u které je, za určitých podmínek, vysoká pravděpodobnost vítězství ve volbách. Tzv. očista strany spočívá ve výměně významných politiků za nové, případně uplynutím delšího času, kdy je strana v opozici, buduje si novou pověst a lidé pomalu zapomínají, jak vládla.

Ti dole – to jsou všichni lidé ve státě, kteří nejsou aktivní v politice, nepodnikají ve velkém, nebo nestojí úplně mimo společnost. Typickým příkladem by mohl být dělník, malý úředník, lékař, učitelka, či řidič. Nemají žádné politické cíle, jsou tak zaneprázdněni každodenním životem, prací a svými problémy že nemají čas ani sílu přemýšlet o společnosti, v níž žijí. Také jim chybí informace a celkový pohled, protože vidí vždy jen kousek systému, ten, který jim Ti nahoře a Ti, co mají, dovolí vidět. Pokud něco chtějí, tak zjednodušeně jenom to, aby měli méně problémů a více peněz, protože se domnívají, že potom budou šťastnější. Toho s úspěchem využívají ty strany, které jsou v opozici (pojmenuji je Ti uprostřed), které se snaží dostat Ty dole na svoji stranu předstíráním, že bojují za jejich práva. Neustále se je snaží přesvědčit, že Ti nahoře vládnou špatně a že oni by vládli lépe pro jejich větší blahobyt. Ti nahoře se naopak snaží Těm dole dokázat, že se mají čím dál tím lépe, protože pro ně dělají všechno možné i nemožné.

Ideálními občany pro politiky jsou Ti, kteří hodně pracují a málo přemýšlejí. Proto:

a) je podporována televize, která vysíláním primitivních pořadů a seriálů lidí otupuje a podporuje jejich konzumní a stereotypní typ života. Vysílá filmy, v nichž vždy vítězí zákon a "dobro", čímž záměrně manipulují lidi k tomu, aby poctivě a pořádně pracovali a nepáchali žádné protizákonné skutky, protože potom by byli vždy odhaleni a potrestáni. Páchání protizákonných skutků je vyhrazeno druhé části Těch, co mají – nazývanou mafie.

b) je povolena konzumace alkoholu, protože pomáhá lidem zapomenout na jejich problémy a šedivý svět, ve kterém žijí. Užívání tvrdších drog je zakázáno, protože spěje k rychlejší závislosti, zločinnosti a rychlejšímu konci života, což je z ekonomického hlediska nevýhodné.

c) je podporován sport, protože pomáhá vybíjet přebytečnou (a negativní) energii, která by se mohla jinak obrátit nežádoucím směrem.

d) vzdělání není příliš podporováno, protože chytřejší a vzdělanější lidé jsou pro systém nebezpeční. Na druhou stranu – míra vzdělanosti přímo ovlivňuje ekonomický růst, který je žádoucí. Proto je vzdělání zaměřeno hlavně ekonomicky – jako příprava na budoucí zaměstnání.

e) obecně je podporována jakákoliv neškodná zábava nebo činnost Těch dole, neboť platí, že pokud člověk něco dělá, nemá čas na přemýšlení o systému, ani snahu ho změnit.

Jak už bylo řečeno dříve, skupinou, která to všechno řídí a plánuje, je relativně malá skupina bohatých lidí – to jsou Ti, co mají. Někomu se může zdát, že politici jsou mocnější, ale nejsou, protože jsou stále závislí na penězích Těch, co mají. Ti, co mají, jsou ukryti ve vedení velkých společností a firem, které úplně, nebo zčásti vlastní stát (není to ale nutností) a přes ně tunelují státní rozpočet, viz. Jak je prováděno okrádání – další část.

Druhá část Těch, co mají, která je nazývána mafií, okrádá Ty dole způsoby, které zákon oficiálně zakazuje. Tato druhá část Těch, co mají, je ještě více skryta, protože kdyby se ukázalo, že strany jsou financovány i z těchto zdrojů, bylo by to pro Ty dole nepřijatelné, mimo jiné také proto, že jsou stále přesvědčováni, že mafie je něco špatného a je třeba ji zničit. To jsou pochopitelně jen slova, protože Těm nahoře i Těm, co mají, je jedno, jakým způsobem své peníze získají. Pokud jsou zde lidé, kteří chtějí věci a služby, které není možno oficiálně povolit, je třeba je jim prodat neoficiálně (drogy, zbraně, prostituce, obchod s lidmi, ...). Policie a ostatní složky moci potlačují jen ty, kteří toto provádějí v malém, čistě pro svůj osobní prospěch (tzv. "malé ryby"). "Velké ryby" se nechytají ani nezavírají, protože slouží systému, jsou jeho součástí a bylo by nesmyslné, kdyby politici ve spolupráci s ostatními složkami nechali zavřít ty, kteří je financují.

Vzhledem k tomu, že i mezi Těmi, co mají, existuje do určité míry rivalita a konkurence, není vše domluveno předem, ale plán se přizpůsobuje stavu společnosti (kterou lze ale také ovlivnit). Nejlépe jsou na tom Ti, kteří předpoví budoucí nálady ve společnosti a mají páky na to, aby tento stav ovlivnili. Pak mohou předpovědět vítěze voleb a přizpůsobit se podle toho. Ostatní Ti, co mají, jejichž strana volby nevyhraje, se alespoň pokusí dostat stranu do vlády, nebo jiným způsobem spoluvládnout (ČSSD+ODS) nebo následně (ČSSD+KDU-ČSL+US/SZ/atd.). V případě, že ani toto se jim nepovede, nezoufají, protože vědí, že na ně přijde řada později, až dojde k pravidelné výměně Těch nahoře a proto začnou plnit úlohu Těch uprostřed – opozice. Ještě je možnost, že někteří Ti, co mají, nemají "svou" stranu, ale jednoduše financují a spolupracují s tou stranou, která momentálně vládne.

Občané neboli Ti dole jsou státem, tj. Těmi nahoře a Těmi, co mají, okrádáni naprosto nehorázně a doslova "na každém kroku". Navíc o tom většinou ani neví, protože okrádání je maximálně skryto a občanům je vtloukáno do hlavy, že toto okrádání (daně) je nutností, bez které by nic nefungovalo. Vše začíná u vaší výplaty – řekněme, že Vaše (jste svobodný, mladý muž) hrubá mzda je 13000 Kč (pozn. to je samozřejmě poplatné roku vzniku textu). Na výplatu dostanete něco kolem 10100 Kč, zbytek, tj. asi 2900 jde do kapsy státu (říká se tomu daň, zdrav. a soc. pojištění). Zaměstnavatel za Vás státu zaplatí něco kolem 5600 Kč. To znamená, že ve skutečnosti jste si vydělali 13000+5600=18600 Kč, ale dostali jste jen 10100 Kč, což je asi 54% Vašeho výdělku. Zbytek, tj. zhruba 8500 Kč jde do státní pokladny. Pokud vyděláváte více, je tento poměr pro Vás ještě více nevýhodný.

Další okrádání nastává, pokud si za zbytek peněz chcete koupit nějaké zboží. Z ceny, kterou za něj zaplatíte, jde přímo do státní kasy 22%, u služeb 5%. Dále – zboží, které si koupíte, musí někdo vyrobit. Pokud je to zahraniční zboží, jeho cena se zvedá o clo, které se vybírá při převozu přes hranice. Pokud zboží vyrábí domácí výrobce, ten musí rovněž platit státu vysoké částky jednak za své vlastní zaměstnance a dále daň z příjmů právnických osob, která nyní činí 31 % ze zisku. Zboží se ke koncovému zákazníkovi dostane nejčastěji přes velkoobchod a maloobchod, které si musí k ceně rovněž přirazit nemalou částku, aby mohly platit zaměstnance a vysoké daně. Za některé zboží, např. za pohonné hmoty (tj. benzín), alkoholické nápoje či cigarety se platí další, tzv. spotřební daň, která cenu zvyšuje ještě více.

Pokud si vše spočítáte, vyjde Vám, že za Váš skutečný plat, tj. 18600 Kč, si koupíte zboží, jehož reálná cena je okolo 6000 Kč, tj. méně než 1/3 z výdělku. Tomu se říká geniálně skryté okrádání.

Další, spíše doplňkové daně, které občané platí, jsou: daň z úroků, z vlastnictví nemovitostí, z převodu či darování nemovitosti, z Vašich výher, ...atd – můžete si lehce zjistit na finančním úřadě.

Teď ještě zbývá vysvětlit, jak se dostanou peníze ze státního rozpočtu k Těm, co mají. Systém je jednoduchý: Rozpočet se rozdělí na jednotlivá ministerstva ministrům, kteří mají rozplánováno, co se za ty peníze koupí nebo udělá, včetně toho, přes koho to půjde (přes ty, kteří financují vládnoucí stranu). Peníze se pak rozdělují dál a dál menším a menším firmám, až na konci se za zbytek vykoná to, co bylo oficiálně naplánováno. Každá z firem v tomto řetězci si z peněz vezme "provizi", na čemž není nic zas tak špatného, kromě toho, že firmy v řetězci jsou spojeny s vládnoucí stranou. Nutno dodat, že tento postup se vyplácí jen u velkých, několikamiliónových zakázek. Takovýto postup je prakticky nezničitelný, protože všichni drží při sobě, protože z toho mají prospěch. Firma, která by se takto odmítla chovat, zkrachuje, protože ji nikdo nedá žádnou zakázku. Toto se dělo a děje i v obrovském měřítku, např. při prodeji státních podniků (např. Telecom, Třinecké železárny, dálnice, ... a další) a není to případ jen ČR, ale i jiných postkomunistických zemí a v menší míře i vyspělých demokratických států.

Geniálním okrádajícím prostředkem rozpočtu je tzv revitalizace, neboli "záchrana" klíčových státních či polostátních podniků, kterou vymyslela ČSSD. Jde o to, že tyto podniky řídí Ti, co mají a předstírají, že podnik je na mizině, což je sice pravda, ale neřeknou už, kam z něj odtékají peníze. Vláda (vědoma si, co se s penězi stane) prohlásí, že tyto podniky je třeba "zachránit" a napumpuje do nich pár miliard z rozpočtu. Tyto peníze si rozeberou (samozřejmě dle zákonů) vedoucí ředitelé a manažeři skrze své vlastní firmy, které jsou na podnik napojené. Je to geniální v tom, že peníze jdou do podniků zcela automaticky, není třeba vypisovat žádná složitá výběrová řízení, ani nikomu zdůvodňovat, kam a proč peníze půjdou. Při přemýšlení o těchto praktikách je třeba mít neustále na paměti, že politici jsou jen nastrčené figurky (Ti nahoře) na velké šachovnici (Těch co mají), jinak dojdete k chybným závěrům.

Část peněz, které lidé vydělali a neutratili, si většinou schovají na "horší časy". Udělají to, jak byli zvyklí z dřívějšího režimu, v bance. Neuvědomili si ovšem, že některé banky, které vznikly, nejsou zdaleka tak bezpečné jako ostatní, velké, vlastněné státem, protože je založili mafiáni nového typu, kterým je úplně jedno, kolik lidí okradou. Lidé tedy uložili do těchto bank své peníze, protože se nechali zlákat nabízeným vyšším úrokem a "leskem" banky. Tyto peníze banka použila na úvěry firmám, které byly propojené s jejími vedoucími představiteli a ti zase s politiky, případně za zajištění úvěru dostali ti, kteří ho zajistili, "odměnu". U některých, hlavně velkých úvěrů (přesné číslo neexistuje) se již dopředu počítalo s tím, že firmy (jejich majitelé) tyto peníze nikdy nevrátí. Banka potom musela, dle plánu, zkrachovat a lidé o část nebo o všechny peníze přišli. V poslední době se ukázalo, že tzv. "špatnými úvěry" netrpí jen menší banky, ale i ty největší, což je možno brát jako důkaz, že i je řídí Ti, co mají. Objem těchto úvěrů je hrozivý, ale ke krachu takové banky nedojde, protože by se to dotklo obrovského počtu lidí, kterým by mohla dojít trpělivost. Proto bylo vymyšleno lepší řešení – byla vytvořena Konsolidační banka, úvěry se do ní převedly a všichni občané je budou splácet mnoho desítek let ze svých, stále rostoucích daní. Už nyní je jasné, že za několik (desítek) let nebudou peníze ani na důchody, natož na splácení dluhů, což političtí představitelé řeší dalším, ještě větším zadlužováním budoucích generací, doufajíc v to, že ekonomika země a HDP půjdou nahoru.

Demokracie versus totalitní systémy

Totalitní systémy jsou takové systémy, kde jednotlivec (diktátor) nebo malá skupina vládne všem ostatním a pomocí strachu, ideologie a represí udržuje Ty dole v poslušnosti.

V dřívějších dobách totalitní systémy často končily revolucí, protože nashromážděná energie utlačovaných lidí musela "vybuchnout" a smést ty, kteří je utlačovali. Demokratické systémy jsou dokonalejší o to, že energie utlačovaných lidí nemůže vybuchnout, protože nemá žádný cíl, protože utlačovatelé jsou skrytí a lidé se domnívají, že mají možnost volby, že si ve volbách mohou určit, kdo a jak jim bude vládnou. Nejhorší stav, jaký může nastat, je totální apatie, ignorace státu i voleb. Shromažďovaná negativní energie se ale musí někde vybíjet. U silných jedinců se vybíjí různými násilnými projevy ve společnosti nebo ve sportu, u slabších podporuje deprese a nepřirozené duševní stavy.

Socialismus je (byl) kombinací obou – spojil diktaturu a chytrost demokracie. Jak? Na počátku, jako obvykle se prezentoval jako systém, kde si lidé budou rovnější, každý bude mít stejně, nebudou chudí ani bohatí. Při pohledu zvenčí skutečně vypadal jako dokonalejší a lepší systém pro všechny lidi, měl spoustu kladných vlastností, ale zevnitř to byla totalitní vláda hrstky lidí nad zbytkem. U moci se Ti nahoře udržovali vládou pevné ruky a pomocí strachu. Dalším jejich pomocníkem byla ideologie, která se obecně hůře napadá než konkrétní lidé, nehledě na to, že ideologie to byla hezká. V socialismu neexistovala skupina Těch uprostřed, tj. opozice, a Ti nahoře byli víceméně totožní s Těmi, co mají. Protože nedocházelo k výměně Těch nahoře (nebylo s kým), stav společnosti se neustále zhoršoval a při pokračování by se společnost rozložila sama zevnitř. Proto Ti nahoře rozhodli o přeměně společnosti na demokratickou, přičemž většina Těch nahoře mohla zůstat ve svých funkcích (tzv. převlékači kabátů) nebo se z nich stali Ti, co mají. Pochopitelně, že Ti dole nesměli mít o tom ani zdání, protože tím by byl zmařen cíl, pro který se změna dělala a sice dodat Těm dole novou naději, pocit svobody a víru v budoucnost. Je pravděpodobné, že tento přechod pomáhaly naplánovat tajné služby jako byla KGB, STB, Stasi, atd... (viz odkaz č.1) Těm, co mají je lhostejné, jaký je politický systém, jednoduše podpoří takový, který jim umožní hrabat peníze a žít "na vysoké noze".

Při srovnání demokracie versus socialismus vychází jako dokonalejší systém demokracie, protože v ní jsou Ti dole více motivovaní, mají pocit svobody a pocit, že si mohou řídit svůj život. Do určité míry tomu tak skutečně je. Naopak v socialismu, po počátečním nadšení Těch dole, se situace začne více a více zhoršovat. Schází motivace lidí k větším výkonům, podniky nemají konkurenci a nemusí se snažit o efektivnější výrobu, rozmáhá se rozkrádání a korupce. Ekonomika se zhoršuje, je nedostatek některých věcí, což se nevyhovuje Těm dole ani Těm nahoře.

Při komplexním pohledu, socialismus byl jen způsob, jakým se chtěli Ti nahoře udržet u moci (ke které se dostali nestandardním způsobem) co nejdéle.

Obecně všechny demokracie jsou prohnilé v tom, že strany a politici na sebe vzájemně ví kompromitující věci a tak se udržují v šachu a ve hře bez možnosti dělat nějaké zásadní změny. Občas vyplave na povrch nějaká větší aféra (Šrejbr, Bamberk, Olovo, v Německu Kohl, ...), ale to je zásluha především zvědavých novinářů a skutečně nezávislých médií. Většinu médií a novin ale vlastní Ti, co mají, což znamená, že se dočtete jen to, co oni dovolí. Na druhou stranu – o něčem zajímavém je třeba psát, aby lidé noviny kupovali a četli je. Úplnou pravdu a principy, na kterých systém funguje, se z nich stejně nedozví. Politici jsou spokojení, protože mají o čem debatovat, Ti dole jsou spokojení, protože mají co číst a na co se dívat a Ti, co mají jsou také spokojeni, protože vše funguje tak, jak bylo naplánováno.

• Na světě musí vždy vládnout menšina většině. Stav, kdy by všichni vládli všem, není možný, protože je to prakticky totožné s tím, že nikdo nevládne nikomu a taky proto, že by se nikdy nedomluvili, což by nutně vedlo k degeneraci.
• Lidé nemohou mít nikdy stejně, nemohou si být nikdy rovni, protože se od sebe příliš a v mnohém liší (od nerovných podmínek narození, přes možnosti vzdělání a uplatnění ve společnosti až k míře a orientaci vlastního úsilí a důsledkům z toho zákonitě plynoucím).
• Vládnoucí menšina vždy okrádala a utiskovala podrobenou většinu
• Platí, že po určitém čase se vždy musí vládnoucí strany vystřídat s těmi, kteří momentálně nevládnou.
• Ať je systém jakýkoliv, Ti dole musí mít motivaci a víru, jinak budou pracovat stále hůře a hůře.
• Politika je dobrý byznys. Ti, kteří mají moc, ji mohou vyměnit za peníze. Ti, kteří mají peníze, je mohou vyměnit za moc.
• Už nyní je jasné, že za několik let nebude ani na důchody, natož na splácení rozkradených stovek miliard.
• Z ekonomického hlediska je nejlépe udržovat obyvatele ani spokojené, ani nespokojené, ale něco mezi tím. Kdyby byli spokojení, tak nebudou cítit potřebu pracovat a tím udržovat v chodu ekonomiku a celý státní kolos. Kdyby byli trvale nespokojení, tak začnou štěstí hledat jinde nebo se v horším případě začnou bouřit. Proto strana, která momentálně vládne, přesvědčuje lidi, že se mají stále lépe. Opozice jim říká pravý opak, aby si s nimi mohla po čase vyměnit místo.
• Ti nahoře udržují lidi ve víře, že čím více budou pracovat, tím více budou mít peněz, majetku a dalších věcí a tím více budou spokojení. Skutečné spokojenosti samozřejmě nedosáhnou, ale nebudou vědět proč. Proto je v materialistické společnosti oblíbené namlouvat lidem, že když mají to či ono, tak prostě musejí být spokojenější a šťastnější. Lidé tomu často uvěří, ale vnitřní spokojenosti nedosáhnou, nicméně sami sebe přesvědčují, že by měli. To u nich vyvolává rozpory a může přispívat i k duševním poruchám.
• Dalším prostředkem manipulace je vytvářet v lidech víru v lepší budoucnost. Lidé pak pracují proto, že si slibují, že až dosáhnou toho či onoho, až budou mít např. byt, auto, atd..., budou spokojenější. Vždycky, když je lidem slibována lepší budoucnost, je to podvod, který je má přimět udělat to, co chce ten, kdo lepší budoucnost slibuje. Tento trik byl hojně používán komunisty, dnes jej můžete nalézt (více, či méně skrytý) třeba v každé reklamě na nějaké zboží.
• Dokud si člověk neuvědomí, že v majetku a ve vnějším světě štěstí neleží, nemá šanci tento smutný koloběh přerušit.
• V Orwellově románu 1984 se přebytečné bohatství vyprodukované lidmi utrácelo pomocí permanentní války. V nynějších společnostech vezme lidem přebytečné bohatství stát, za kterým stojí několik desítek multimilionářských rodin.

Závěr:

Můžete si položit otázku, "proč by to tak všechno mělo být?" Tato otázka se v případě Těch, co mají, nedá použít. U nich je správná otázka "proč by to tak nemělo být?", protože platí, že mám-li moc něco učinit, co považuji pro sebe za prospěšné a to oni mají, tak to také učiním. Mimo to, systém nevznikl za rok, ani za 5 let, ale dospělo se k němu postupně během několika desetiletí (století). Bylo by bláhové, myslet si, že systém demokracie je dokonalý, že už na něm nelze nic "vylepšit". Až lidé více vyspějí a systém prokouknou, bude vytvořen jiný, ještě rafinovanější (ale zase o něco spravedlivější) z důvodů popsaných v části "Jak to funguje", v prvním odstavci.

Kdybych měl odhadnout, jaké vlastnosti bude mít další systém, tak by to byly tyhle (optimistická varianta): Lidé se budou o politiku více zajímat, budou mít možnost ovlivňovat více věcí a podílet se na důležitých rozhodnutích. Technicky nebude problém získat názor všech lidí na nějakou otázku. Lidé si budou vládnout více sami, volených zástupců bude méně a budou se řídit požadavky svých voličů, ke kterým budou mít bližší vztah a budou se jim "zodpovídat". Doufejme však, že se neprosadí následující alternativa (pesimistická varianta): Ti co mají, společně s těmi nahoře nebudou schopni nadále udržovat stávající stav světa a společnosti v provozuschopném stavu (zejména v důsledku vlivu vývoje globálních podmínek – ozónová díra, oteplování planety, vyčerpání přírodních zdrojů ropy a plynu, nárůst populace, národní a skupinové opozice, ...) a tak postupně začnou "zpřísňovat" životní okolnosti těm dole (opět pokud možno skrytě a bez masové opozice tj. argumentačně převráceně (mediálně) kdy toto zpřísňování bude lidem zdůvodňováno jako něco co je v jejich zájmu a pro jejich dobro – např. boj proti terorismu a jiným "globálním" hrozbám všeho druhu – jichž jsou však většinou přímými původci !). Stále víc tak lidé – ale pouze ti dole – budou přicházet o svá, dlouhá staletí vybojovávána, občanská práva, soukromí, rozsah svobodného rozhodování a volný čas a naopak budou mít opět víc povinností, úkolů a omezování všeho druhu. (Ti co mají spolu s těmi nahoře tak bez problémů vystěhují půlku Prahy a zastaví v ní téměř celý občanský provoz, nikoho nepustí ani do ČR ani ven z jeho vlastní země jenom proto, aby v Praze mohli nerušeně, okázale a bezostyšně hodovat – SUMMIT NATO 21.-22.2002 v Praze) A jen doufejme, že tohle zpřísňování neskončí povinnými zpověďmi, kdy docházka bude automaticky evidována počítači Velkého bratra, monitorujícími Vaši návštěvu mj. na náboženských obřadech (společenských akcích) pomocí čipů, dobrovolně implementovaných v tělech všech těch dole. Doufejme, že nejžádanějším zbožím se nestanou atraktivně balené odpustky (hlášení), vyráběné těmi co mají a distribuované těmi nahoře všem těm dole, těm, kteří na ty co mají a na ty nahoře dobrovolně pracují, navíc sami sebe špiclují a to vše bez toho, aby si tuto situaci jasně a strukturovaně uvědomovali. Doufejme nebo udělejme něco pro to, aby se tato alternativa nenaplnila?

Poslední otázka by mohla znít: P R O Č? Odpověď je jednoduchá a stejná, jako v doslovu Orwellova románu 1984: Protože peníze, moc a majetek jsou pro většinu lidí neodolatelným lákadlem. Až toto přestane platit, systém se sám rozpadne, nebude mít základ, na kterém by mohl stát.

Nicméně i zde existuje alternativní odpověď na toto "poslední" PROČ. Ale to už je na další úvahu. Odpověď totiž už tak jednoduchá není a je skrývána žárlivěji než cokoliv jiného. Proč? Protože i Ti co mají, mají svoji vrchnost – chcete-li "BOHY". kterým slouží. A nad povahou těchto bohů se zamyslíme někdy příště. Říkejme jim buď tradičně – bohové a nebo poněkud moderněji – Ti co chtějí.

V případě, že je výše popsaná hypotéza správná, by poslední otázka měla raději znít: CO S TÍM? Jaká je nejsprávnější strategie těch dole, kteří si svoji situaci uvědomí? Jaké mají vůbec možnosti něco s tím dělat? A je vůbec na místě, něco s tím dělat? K těmto odpovědím však musíme mít k dispozici lepší hypotézu o povaze Těch co chtějí (bohů), než kterou máme k dispozici doposud.