Co je to vůbec ta recese?

Život na DLUH je dnes IN. Na dluh žijeme my občané a na dluh existuje i většina firem. Jak to funguje?

Podnikatelská sféra: Podnikatel si vezme úvěr na financování projektu, přičemž spoléhá na úspěch svého podnikání a kalkuluje s budoucím ziskem, díky němuž splatí úvěr. Počítá s tím, že až umoří DLUH, bude další zisky reinvestovat do dalšího rozvoje své firmy či podniku. Podnikatel má tak možnost realizovat svou myšlenku. Spořením by k realizaci myšlenky nikdy nedošlo, protože by podnikatel neměl prostředky na počáteční investice.

Tím se formou PROJEKTOVÁNÍ na DLUH umožní „akcelerovaný“ pokrok v ekonomice, který by jinak nebyl možný. Stát, který by podnikání touto formou znemožnil, by zbrzdil svůj vývoj a v mezinárodní konkurenci by zkrachoval stejně, jako zkrachoval socialistický model založený na omezování podnikání výše popsaným způsobem.

Ze stejných důvodů Čínský model, který podnikání vždy podporoval, dosud funguje. Ekonomika v kapitalistickém (tržním) prostředí „kvete“ a vývoj v našem systému předbíhá vývoj v jiných systémech založených na centralizovaném (totalitním) plánování.

Vše se zdá ideální, pokud ovšem vše funguje dle předpokladu a něco se někde nezvrtne, tzn. NASTANE situace nazývaná RECESE.

Pokud vše funguje jak má, jeví se jako optimální pravicová orientace země, která primární podporou podnikatelů umocňuje akceleraci podnikání. Zde má nezastupitelné místo i podpora bank, skrze které je úvěrová podpora podnikání realizována.

Občan pak v sociální oblasti sekundárně těží z takového vývoje, protože rozvoj podnikání přináší nové pracovní příležitosti a umožňuje vyplácení vyšších příjmů. Spokojený a dobře placený zaměstnanec = koupěschopný a NAKUPUJÍCÍ spotřebitel = ODBYT = PROSPERUJÍCÍ EKONOMIKA ZEMĚ.

Přichází-li systém do RECESE, snaží se pravicová vláda oživit podnikatelský sektor injekcemi a tím zachovat akceleraci popř. udržet stav ve stavu stagnace dokud k oživení nedojde.

Teorie funguje hezky, ale praxe funguje obvykle jinak. Sice se „nalijí“ peníze do podnikatelského sektoru což přinese dočasné oživení důvěry, ale zároveň se jaksi pozapomene na příčiny krize na straně občanů země. Občané totiž stále zůstávají dlužníky, kteří NEJSOU SCHOPNI splácet své závazky, čerpat nové úvěry a hlavně NAKUPOVAT zboží. KLESÁ ODBYT = SNIŽUJE SE ZISK = PODNIKATELSKÁ SFÉRA NEMÁ Z ČEHO PLATIT SVÉ ÚVĚRY.

Ve finále pak je NAPLATIČEM jak podnikatelský tak soukromý sektor čímž se do krize dostávají i banky. Ztrácí spekulanti, akcionáři i příjemci dividend. Stát stále dotuje podnikatelské subjekty (firmy, banky atp.) z peněz daňových poplatníků čímž příčinu krize na jejich straně nejen že neřeší, ale naopak prohlubuje. „NEJSTE SCHOPNI SPLÁCET SVÉ ÚVĚRY – PLAŤTE TEDY NAVÍC JEŠTĚ PODPORU PODNIKATELŮ jinak řečeno „ZDÁ SE VÁM TEN NÁKLAD NA ZÁDECH TĚŽKÝ ? .. TAK TADY MÁTE JEŠE JEDEN KUREVSKY TĚŽKEJ RANEC!“.

Jak se spouští a lavinovitě prohlubuje krize u spotřebitelů (konzumentů produkce podnikatelů), jsem se pokusil neodborně „naťuknout“ níže.

Soukromá sféra: „Proč bych měl celá život spořit např. na dům, když si ho ve stáří už nestačím užít?“. Trendem dneška je půjčit si a spoléhat na stabilitu systému. Ten mi umožní udržení pracovní pozice a splácení úvěrů.

Je jasné, že zadlužený občan doufá v to, že systém zůstane beze změny (tak jak je teď), aby nebyla narušena jeho schopnost plnit závazky. Zadlužení prakticky udržuje systém stabilní a vytváří z dlužníků poklidné ovečky fungující tak aby uspokojili své věřitele a dostali přitom sem tam něco do žlabu.

Problém nastane ve chvíli, kdy se lidé „přeúvěrují“ a dostanou se do stavu kritického balancování. Co uděláte, pokud jde většina vašeho příjmu na splátky úvěrů a zbývá vám jen málo nebo skoro nic na uspokojování svých základních životních potřeb? Nejspíš přistoupíte na některá s následujících řešení:

Přestanete NAKUPOVAT .. nemáte na to a konečně (trochu pozdě) zjistíte, že ta nová LCD, po které tak toužíte, by vás v případě dalšího úvěru stála těch posledních pár rohlíků, které si ještě můžete dovolit

Vezmete si konsolidační úvěr, který rozloží splátky na delší časové období a zvýší vaši režii na nutné životní výdaje .. v podstatě se upíšete k otroctví na ještě delší dobu. Po celou dobu budete mlčet a fungovat. Národ mlčících, vystrašených oveček. Systém bez KRITIKY ještě více ZVLČÍ a kdo na vše nakonec doplatí? OVCE!

Přestanete splácet. Toto řešení vám ulehčí do doby, než zazvoní exekutor a začne vám doma lepit samolepicí papírky po vašem vysněném a nabytém majetku.

Další faktory, jež ovlivní vaši situaci a ztíží schopnost plnit závazky:

Stát zvyšuje daňové zatížení. V současnosti za účelem podpory bank, které jsou v problémech díky svému chybnému odhadu – jednoduše spoléhali na projekt, který nevyšel, neboť se změnily podmínky, tj. plátci úvěrů přestali být solventní a vyhlásili úpadek. Jinak řečeno banky krachují, protože lidi nesplácejí své závazky, a z toho vede řešení takové, že stát vybere od VŠECH - i od těch, kteří ještě poctivě platí peníze. Ještě jinak řečeno platiči zaplatí za problémy, které způsobili neplatiči. Prostě a jednoduše - banky podnikaly na DLUH, kdy dluhem byla důvěra ve stabilitu systému a tím i platební schopnost svých klientů.

Platiči ztrácejí zaměstnání a schopnost splácet. Jako první jsou propuštěni zaměstnanci firem vyrábějících zboží, na které už lidé nemají, aby si je pořídili. Viz. výše. To je vidět zejména v současné době. Automobilky omezují výrobu, sklárny výrobu ruší atd. atd. Lidé jsou propouštěni, protože pro podnik není efektivní udržovat stejný počet zaměstnanců v době, kdy klesly zisky a vyrobené zboží se hromadí na skladech díky snížené poptávce. Strašák zvaný R E C E S E je tu. Takový propuštěný zaměstnanec se dostává do osobního úpadku a stává se neplatičem, což krizi celého systému lavinovitě prohlubuje.

Klesá důvěra v ekonomiku. Firmy, které sníží výrobu a tím i své zisky, ztrácejí důvěru na burze a hodnoty jejich akcií klesají. Tím přestávají být důvěryhodné pro banky, které by je úvěrem mohly „oživit“. Mohou snížit dočasně ceny zboží a tím paradoxně zvýšit koupěschopnost lidí, ale na druhou stranu mohou snadno skončit v situaci, kdy nebudou schopny plnit své závazky vůči věřitelům, protože se rapidně sníží jejich okamžité zisky, se kterými kalkulovali při svém plánování. Tento trend se stát pokouší udržet podporou klíčových firem, což se opět odrazí v daňovém zatížení občanů. „Kde taky jinde na to vzít, že?“

Sníží se počet produktivních pracovníků. Tento scénář začne být patrný v době opravdu hluboké krize, kdy neplatič skončí po exekuci tzv. na dlažbě... Spolu s ním končí na dlažbě i jeho rodina. To představuje tak silnou psychickou zátěž, že lidé svou prohru řeší sebevraždou nebo útěkem do zapomnění (alkohol, drogy, hazard atp.) Takový člověk pochopitelně už nikdy svůj dluh nesplatí a stát z něj nikdy nic nedostane. Dluh se tak přenese na společnost a ostatní dosud fungující občany. To opět naruší stabilitu u těch, kteří momentálně balancují.

Nárůst kriminality. Ten je motivován snahou o opětovné získání bonity či vyřešení krizové situace. „Urvi, co můžeš, protože jen tak v těchto časech přežiješ.“ Kriminalita škodí pochopitelně všem zúčastněným cílovým skupinám. Okradené banky, firmy, občané – to vše prohlubuje dále krizi.

Krize morálky. Snaha o udržení solventnosti vede k rozvoji např. prostituce. I přes snahu bagatelizovat tento trend a medializovat prostituci jako „kosher“ job, je a vždy bude prostitutka ŽENA chápána jako zboží určené pro potěšení a ne k vytvoření a udržení rodiny. Nejen poskytování ale i přijímání prostituce z pozice klientů bourá rodinné vazby a to vede lid k dekadenci. Morálně narušení jedinci na sobě tzv.„nepracují“. Soustředí se na momentální uspokojování svých potřeb zábavou a prostředky k přežití se snaží získávat ze dne na den za jakoukoliv cenu. Zde jednoznačně ubývá těch, kteří by mohli skutečně vytvářet hmatatelné hodnoty. Když nejsou hmatatelné hodnoty, není s čím SPEKULOVAT.

Takhle by se dalo pokračovat. Těch příkladů jistě každý čtenář najde více. Jedno je jasné. VŠE se navzájem ovlivňuje a směřuje ke konečné destabilizaci společnosti.

Lidé v krizi, kteří se přestanou nacházet na tzv. „hranici snesitelnosti“, začínají remcat. Nemají už co ztratit a inklinují k extrémním řešením. Chytají se každé ideologie, která nabízí snadné vyřešení jejich osobní krize. Většinou nejde o ideologii, se kterou již máme historickou zkušenost, ale o ideologii, která se objeví jako blesk z čistého nebe. Má velkou šanci, protože systém se soustředí právě na ty historicky znemožněné ideologie a ty nové, jež se dosud neprojevily, není schopen podchytit. Taková ideologie resp. její NOSITELÉ (vůdci) jsou paradoxně finančně podporovány za účelem vyvolání konfliktu (války), který může udržet moc a paradoxně zvýšit zisk iniciátorů v pozadí. Ostatní (TO DOLE = MY) jde pochopitelně „DO KYTEK“.

Vraťme se kousek zpět hledat symptomy tohoto mechanismu v současném společenském dění.

Systém se nejdříve snaží stabilizovat sám sebe tím, že se pokusí omezit extrémistické (de-stabilizující) prvky.

Vytvoří „SBĚRNÉ KONTEJNERY“, které označí jako extrémistické a tyto kontejnery ideově spojí s tím, s čím má historickou zkušenost. Do nich pak umístí jednak ty co skutečně inklinují k extrémistickým řešením např. nacismu či bolševismu (většinou obohaceným o drobný upgrade), ale hlavně všechny ty ostatní, kteří se snaží hledat cesty k oživení neustále více zkostnatělého a stále více autoritativního systému. Tak systém hrne do připravených kontejnerů JAKOUKOLIV kritiku, která se jeví jako nepohodlná a prohlubuje tak nedůvěru v sebe sama.

V praxi je prvním nutným opatřením systému omezení základních lidských práv - zejména svobody projevu. Uzákoní se legislativa v podobě např. zákona č. 412/2002 Sb. §198, §260.

Prosadí se právní precedent, který mediálně upřednostní rozpor mezi Listinou práv a svobod a operativními zákony ve prospěch státu. Účelovost tohoto precedentu není uspokojivě ujasněna a silně zapáchá politikou dvojího metru ale, pokud se vše dostatečně často opakuje, usadí se TO ve společenském podvědomí.

Začíná docházet k demonstrativní kriminální perzekuci, která má splnit odstrašující účel. To má pochopitelně kontraproduktivní účinek, neboť se ještě více zvýší obecná nespokojenost společnosti a dodá se popularita především extrémním ideologiím reprezentovaným zmiňovanými „sběrnými kontejnery“.

„Pokud mě tedy máte za xenofoba, budu xenofobem!“

REBEL se „naštve“ a čeká v opozici. Ví, že na systému je něco špatně ale neví, jak z problémů ven. Čeká jen na „NĚCO NOVÉHO“. Novou ideologii, která by nezaváněla tím zdiskreditovaným, a měla odér NOVOTY. Jak to dopadá je popsáno v předchozím odstavci.

Pokud situace zajde až sem, vzniká společenská atmosféra, ve které se přestává hledat cesta k OPRAVĚ systému racionálním způsobem, a násilný převrat se stává jediným možným vyústěním. PŘEVRAT vyčistí „Augiášovy chlévy“ a jediný, kdo zůstane nepostižen (či ještě více posílen), je nakonec Augiáš. Všichni víme, že my jsme tou chlévskou mrvou, a většina z nás si ani neuvědomuje, že nad námi dlí nějaký Augiáš, který má moc a důvod spustit poslední koupel.

Zpátky k EKONOMII, u které vše začíná a končí jak správně tvrdí náš pan prezident. V pozadí všech příčin všech krizí je především INVESTOVÁNÍ NA DLUH. Plánování osobních či podnikatelských PROJEKTŮ NASLEPO. Co s tím? Šetřit? Jiným stylem půjčovat? .. ASI NE ! …. Už jsme si všichni na úvěry a život na dluh zvykli a otočit nás asi nepůjde.

Pořád zůstává otázka jak z problémů ven. Jak zastavit krizi. Dosud se všechny ekonomické krize vždy nějak vyřešily. Pokud však sledujeme dějiny, tak každé z těch řešení provázela nějaká válka. Jde to i bez ní?