Může záchranný balíček pomoci?

Navzdory tomu, že senát včera večer, jak se dalo čekat, kapituloval před požadavky Wall Street, poprvé po dlouhé době Kongres poslouchal, co voliči říkají, a blokoval Paulsonův záchranný plán pro bohaté na účet daňových poplatníků. Ta stejná Sněmovna reprezentantů, která odmítla požadavek veřejnosti předvolat k zodpovědnosti prezidenta Bushe a zastavit jeho bezdůvodné války, odmítla vydat 700 miliard finančním institucím zodpovědným za vyvolání nejhorší ekonomické krize v USA od doby velké deprese.

Musíme být vděční za tento náznak, že americká demokracie není úplně mrtvá a nahrazená výkonnou mocí. Ale jakýkoliv záchranný balíček, který se ještě objeví, je odsouzen k neúspěchu, pokud nezohlední následující:

Jakýkoliv balíček, který zachová pravidlo mark-to-market (typ účetnictví, který umožňuje zaznamenávat předpokládaný budoucí zisk z podepsaných smluv a uskutečněných podniků v okamžiku, kdy byly tyto uskutečněny, pozn. editora) a obnovení short-selling (prodejce prodává finanční instrument, který nevlastní, s podmínkou, že jej musí koupit v budoucnosti zpátky, sázení na pokles ceny finančního instrumentu, pozn. editora), zpochybní sám sebe. V okamžiku, kdy na trhu bez pravidla market (opak mark-to-market) převládne panika, způsobí pravidlo mark-to-market pokles ceny majetku pod svou hodnotu, což nahlodá bilanční výkazy a vyvolá platební neschopnosti. Short-selling dovoluje tomu, kdo ho používá, profitovat poškozením ceny akcií instituce, která trpí problémy s bilančním výkazem, tím eliminuje její možnost si půjčit a tlačí ji do úpadku.

Záchranný balíček, ačkoliv obrovský, pokud bude zachovávát pravidlo mark-to-market a umožňovat short-selling, bude vrhat peníze do černé díry.

Výkupné, které bude považováno jako prostý přírůstek k už tak masivnímu americkému dluhu, odradí zahraniční věřitele. Existuje hranice co do velikosti zadlužení, do které může americké ministerstvo financí převzít záruky, aniž by nahlodalo své vlastní kreditní ohodnocení (důvěryhodnosti). Výkupné, zvláště pokud se ukáže, že 700 miliard nestačí a budou třeba další peníze, by mohlo toto kreditní ohodnocení vážně poškodit.

Pokud by k tomu došlo, zahraniční věřitelé nemusí poskytnout finanční prostředky potřebné pro výkupné, nebo mohou za ně požadovat zvýšené úroky, což by samo o sobě zpochybnilo úspěch výkupného.

Podle zprávy z Washington Post 29. září:

K 30. červnu drželo dvacet největších finančních institucí hypotéky v celkové hodnotě 2,3 bilionu dolarů. Těchto dvacet institucí současně dlužilo dalších 1,2 bilionů hypotéčních aktiv. A hlásí, že prodaly finanční nástroje vázané na hypotéky v hodnotě 1,2 bilionu dolarů, na které existují potenciální finanční závazky za stovky miliard dolarů, což vyplývá z přiznání, které tyto firmy podávaly. Čísla nezahrnují komplikovanější deriváty hypotéčních aktiv, jako např. zástavní kreditní dluhopisy.

Ponecháme-li stranou zástavní kreditní dluhopisy a další deriváty a sečteme-li všechny tři finanční nástroje hypotečních aktiv, dojdeme na číslo 4,7 bilionu dolarů. 700 miliard představuje z toho 15 %. Pokud v těch nástrojích bude více jak 15 % špatných půjček, budou potřebné další peníze. V kterém okamžiku by to zahraniční věřitelé začali vnímat jako nekonečnou spirálu pokusů a omylů?

Mají-li zahraniční věřitelé tento záchranný balíček financovat, musí působit věrohodně. Nejlepší cestou, jak dosáhnout věrohodnosti, je kombinovat balíček se současnou redukcí jiných forem amerického půjčování v zahraničí, hlavně s deficitem amerického státního rozpočtu a s obchodním deficitem.

Americký rozpočtový deficit je odhadován na 400 miliard za předpokladu, že nebude recese, a se zaúčtováním snad všech válečných nákladů. Vezmeme-li v úvahu urgenci, bude výkupné ve výši 700 miliard zřejmě rovněž krátkodobá půjčka. Tzn. 1,1 bilionu nových půjček za jediný rok – suma, která by mohla zahraniční věřitelé znervóznit.

Záchranný balíček by mohl získat důvěryhodnost, pokud by k němu byly připojeny i současná omezení rozpočtového a obchodního deficitu. Vláda se musí rozhodnout mezi svým finančním systémem a svými válkami. Vzhledem k tomu, že tyto války s výjimkou několika mocných zájmových skupin nejsou v zájmu amerického lidu, měla by vláda deklarovat jejich okamžité ukončení. To by snížilo roční deficit nejméně o 200 miliard.

Pak by se měla vláda zaměřit na vojenský rozpočet, který ve výši 700 miliard je větší, než součet všech vojenských rozpočtů všech zemí světa. Jediným zdůvodněním pro tak obrovský rozpočet je americká politika světové hegemonie, politika, kterou finanční kolaps učiní nesmyslnou. Rozpočet na obranu musí být dostatečně zmenšen tak, aby vyrovnal schůdek státního rozpočtu nebo ještě lépe, aby se státní rozpočet dostal do kladných čísel.

Takové rozhodnutí by zahraničním věřitelům signalizovalo rozumný přístup k ekonomické krizi. Namísto více jak zdvojnásobení svého požadavku na další půjčky od zahraničních věřitelů by mohla americká vláda udržet současnou výši půjček eliminováním rozpočtového schůdku.

I obchodní deficit musí být řešen. Amerika je závislá na ochotě cizinců financovat její roční spotřebu o 800 miliard větší než je její produkce. Tato pokračující praxe zaplavuje zahraniční věřitelé dolarovými majetky v takovém množství, že vyvolává otázky po hodnotě amerického dolaru.

Outsourcing vlastní produkce zboží a služeb pro americký trh do zámoří signifikantně ovlivnilo obchodní deficit, neboť zboží vyrobené jinde a služby poskytované jinde se v okamžiku, kdy je americké korporace dovezou zpět na vnitřní trh, započítávají jako import. Outsourcing musí být omezen daněmi, kvótami nebo tarify. Bylo by ale nesnadné zavést tarify nebo kvóty na zboží vyrobené firmami našich věřitelů. Nicméně americké firmy, které produkují zboží v zámoří pro náš vnitřní trh, by mohly být omezeny. Dříve nebo později bude nutno podniknout kroky k vyrovnání obchodního deficitu, ale tohle by mohlo být učiněno až po odeznění finančních krizí.

Za posledních dvacet let Amerika udělala sérií vážných chyb, které by mohly být pro ni fatální. Po pádu Sovětského Svazu se vrhla na politiku světové hegemonie, na kterou chyběly prostředky. Dovolila většinu výrobních kapacit svých firem přesunout do zámoří až do bodu, že je dokonce závislá na dovozu pro svou vojenskou potřebu. Deregulovala finanční sektor a umožnila používání nových, vysoce spekulativních finančních instrumentů, jejichž selhání momentálně ohrožuje USA ekonomickým kolapsem.

Profesor ekonomie z university v Marylandu, Herman E. Daly upozorňuje, že současná krize je důsledkem „nadměrného zvýšení finančního majetku relativně k růstu skutečného bohatství.“ Daly věří, že „finanční majetek mnohonásobně přerostl skutečnou ekonomiku“, a že „papír vyměněn za papír je nyní 20krát častější, než papír vyměněn za skutečnou komoditu.“ Explodující zástavní závazky prostě přesáhly naše bohatství.

Jinými slovy, tento problém nemůže být spasen záchranným balíčkem. Z historického pohledu dluh, který nemůže být zaplacen, bývá znehodnocen inflací. Ta stejná inflace, která vymaže náš dluh, vymaže také naše úspory.

Nejhorším možným vyústěním bude, jestliže záchranný balíček selže. Šance, že k tomu dojde, roste úměrně s tím, jak se americká vláda pokouší zaměnit špatné dluhy soukromých firem za dobrý veřejný dluh bez ohledu na jeho nárůst.

Článek Can a Bailout Succeed? vyšel 2. září na serveru vounterpunch.org. Překlad editor.