Čas na zlatý rubl?

Bývalo v Rusku zvykem zarámovat carské státní dluhopisy a pověsit si je na zeď. Leninovo rozhodnutí nerespektovat obligace vydané carskou bankou z nich učinilo cár papíru zajímavý možná jen jako historický dokument.

Ve světle současné finanční krize v USA mohlo by se totéž přihodit s americkými vládními dluhopisy a mohla by nyní země, která dominovala světu posledního půl století, vstoupit do historie jako zbankrotovaný stát? Co může Rusko v této situaci dělat?

Rozhodnutí americké vlády vložit do finančního systému 700 miliard dolarů znamená, že její předchozí, gigantický roční rozpočtový schůdek (býval 450 miliard ročně) se zvýší třikrát. Celkový dluh se zvýší na 11 bilionů. Je jasné, že takový kolosální dluh nikdy nemůže být zaplacen. Namísto zaplacení bude v budoucnu řešen dalším zadlužováním. Na druhé straně situace Ruska by stěží mohla být lepší. Rusko díky své asketicky přísné finanční politice dosáhlo bodu, kdy má ve státní pokladně více peněz než MMF.

Samotná současná finanční krize je postavena na americké kultuře zadlužování se. Do jisté míry jsou na tom všechny země podobně. Od roku 1914 všechny používají papírové peníze, tj. dlužní úpis, který nikdy není proplacen (míněno vyměněn za zlato). Naproti tomu před první světovou válkou byly bankovky vlastně potvrzenky na určité množství zlata vydané po předložení doručitelem (britské bankovky mimochodem dodnes nesou text „příslib zaplatit doručiteli“)

V USA je základní kultura zadlužení posílena o skutečnost, že jiné země používají dolar jako rezervní měnu. To znamená, že USA může exportovat dolar jako platby za svůj import, aniž by dolar ztrácel na hodnotě. Jiné státy potřebují dolar, aby mohly platit za komodity, jako je nafta. Amerika tedy může exportovat papírové peníze téměř bez omezení – jde o známý „dluh bez potu“, jak jej analyzoval velký francouzský ekonom Jacques Rueff. Přirozeně, když sám stát podporuje takovou kulturu dluhů vydáváním nekrytých peněz, kterými platí za import, a akumulací takových hor dluhů, pak není překvapením, že i sám americký finanční trh operuje na stejných principech. Ale zhroucení tohoto finančního trhu je pouze symptomem mnohem hlubšího problému, totiž platební neschopnosti samotného státu.

Co s tím může Rusko dělat? Na první pohled se zdá, že ruská role na mezinárodním finančním trhu není příliš velká. Ale jako hlavní vývozce nafty a plynu je jeho role ve světové ekonomice ve skutečnosti velmi důležitá. Jak dolar chřadne a spěje k zániku, Rusko bude muset zvážit prodej svých komodit ne za devalvovanou americkou měnu, ale za eura používaná většinou jeho zákazníků. Je nepřirozené, aby dva geograficky blízcí sousedé provozovali obchod v takovém objemu za použití měny vzdáleného a nyní upadajícího státu.

Druhá možnost, ruští vůdci mohou rovněž zvážit krytí vlastní měny zlatem. Učinit rubl směnitelný za zlato. Myšlenka zlatem kryté měny je mezi většinou ekonomů silně nepopulární. Odmítají zlato jako „barbarský relikt“ (abychom použili známou frázi John Maynard Keynese) a doporučují buď současnou praxi papírových peněz nebo, když ne jinak, tak krytí komoditním košem.

Návštěva galerie
Jak Rusové odlévají zlaté slitky

Obě tato řešení jsou vysoce nepřirozená a postavena na téže úrovní státní kontroly, která právě teď tak spektakulárně selhala. A skutečně - co je barbarštější – obnovit roli zlata jako nástroje pro platbu, nebo metoda držení velkého množství drahých kovů v podzemních trezorech centrálních bank? Navzdory despektu Keynesianse zůstává nevyvratitelným faktem, že zlato si podrží svou hodnotu, což je přesně ten důvod, proč jej státy vlastní tak mnoho.

Pokud by Rusko zavedlo měnu krytou zlatem, nemusí se obávat tolik, jako jiné státy. Vlády často nejsou přátelsky nakloněny zlatém podložené měně, protože to omezuje státní moc nad měnou a ekonomikou. Politikové argumentují, že zásoba peněz nemůže být závislá na tom, kolik se vytěží zlata. Ve skutečnosti je tento argument lživý, protože množství až dosud vytěženého zlata mnohonásobně převyšuje jeho roční produkci, takže další kutání de facto nemá zaznamenatelný vliv na zásobách. Ale Rusko je stejně tak jako tak důležitým producentem zlata, takže do jisté míry může kontrolovat jeho produkci.

Druhý důvod: Rusko jako exportér základních surovin a jako exportér obecně je zranitelné – zvlášť v éře inflace, která klepe na dveře. Čím více bude ruská ekonomika exportovat, tím více posílí svou papírovou měnu, a tím dražší bude ruské zboží v jiných státech. Pro ekonomiku orientovanou na export toto není dobrá zpráva. Naproti tomu hodnota zlatého rublu by nezávisela na objemu ruského obchodu, ale jednoduše pouze na ceně samotného zlata. Cena zlata zůstává relativně stabilní v relaci k jiným komoditám.

Rusko zaznamenalo překvapivý a spektakulární úspěch v tom, jak rychle ukončilo unipolární svět, o kterém snili američtí stratégové desítky let. V diplomacii neexistuje permanentní vítězství, ale posun ve struktuře světového finančního systému by pomohl upevnit nedávné ruské zisky.

John Laughland je britský historik a politický analytik. Je ředitelem studií na Institutu pro demokracii a spolupráci v Paříži.

Článek Time for a gold rouble? vyšel na serveru RIA Novosti 24.9. Překlad editor.