Lekce válečných úspěchů a neúspěchů

Rychlá vojenská kampaň v Jižní Osetii potvrdila všechny vývody, které byly obsaženy v článcích na téma odporu vůči Gruzii touto neuznanou republikou a Abcházií vůči Gruzii, které byly publikovány do 8. srpna. Pravda, mně se, například, vůbec nevěřilo, že k ozbrojenému odporu přeci jen dojde, přesto, že jsem zjevně nedocenil stupeň avanturismu Michaila Saakašviliho. Na druhé straně, zejména prolomený blitzkrieg názorně demonstroval, nakolik byly přesné prognózy mnohých expertů, včetně autora těchto řádků.

Potvrzené prognózy

Je jasné, že Gruzie neměla žádnou moderní vysoce technologickou armádu západního typu. Ano, gruzínská vojska předstihla ruská ve spojovacích pojítcích, prostředcích rozvědky, navigace, přístrojích pro noční vidění, atd.

Ale všech těchto prostředků bylo příliš málo. Ale hlavní je, že tyto prostředky nejsou zbraněmi, jen zabezpečují efektivnější využití tanků, dělostřelectva, letectva, v důsledku čehož se dostavují vítězství.

Z výše uvedeného, měla gruzínská armáda něčeho dostatečně a něčeho se jí nedostávalo. Avšak primární příčina její porážky byla bezpodmínečně v jiném existujícím faktoru. Stará sovětská a východoevropská vojenská technika, kterou byly vybaveny gruzínské ozbrojené síly, o čemž se nejednou hovořilo, prakticky nemůže být vtažena do západní koncepce moderního boje, na jejichž požadavcích by se měla budovat gruzínská armáda. Ale pro danou koncepci a jen pro ni nejsou «zabroušena» stávající spojovací pojítka, prostředky rozvědky a navigace. Nové víno vlili do starých měchů.

Navíc, gruzínská armáda jako celek se neprojevila ani na úrovni sovětské armády z konce 80-tých let. Přirozeně, nemohla neprohrát s ruskými armádními jednotkami, které přejaly nejen negativní rysy a tradice OS rozpadlého SSSR.

Gruzie nemohla mrknutím oka rozdrtit formace ani jedné ze vzbouřených autonomií. V mých předchozích publikacích v «NVO (НВО)» (viz č. 23 a 26 v roce 2008) bylo zaznamenáno, že Tbilisi mělo jedinečnou šanci zvítězit za použití «bleskové války». Ale ona se nepodařila: gruzínské jednotky byly zataženy do bojů v ulicích Cchinvali, a to samo o sobě rozhodlo, že blitzkrieg byl zastaven. Odpor Osetinců ve městě umožnil Rusku rozvinout v neuznané republice seskupení vojsk, která přešla přes Rokský tunel, který Gruzínci nestačili zablokovat. Poté už gruzínská armáda neměla šance.

Mimo jiné, potvrdilo se i to, že bez ruské pomoci osetinci dlouho bojovat nemohou. Přičemž věc nespočívá ve vojenském potenciálu, ale v psychologii. Kdyby nevstoupila ruská armáda, padlo by Cchinvali, a pak, nevyhnutelně by zahynula celá republika. Prostě následkem demoralizace jihoosetinských sil. Žádní dobrovolníci ze Severního Kavkazu by situaci nezachránili, ani na to nemají potenciál. Je možné (a dokoce velmi pravděpodobné), poté by v Jižní Osetii začala partizánská válka proti gruzínské moci a okupačním vojskům, ale to by byla jiná historie.

Potvrdilo se, že o přímé účasti vojsk NATO v bojích proti Rusku nelze hovořit. Také se ukázalo pravdivým tvrzení, že Saakašvilli velmi uměle vehnal Moskvu do politické pasti. Po vtrhnutí gruzínských vojsk do Jižní osetie se Rusko stalo buď zrádcem Osetinců, nebo agresorem ve vztahu ke Gruzii. Kreml si vybral, to se rozumí, druhou variantu, což nemohlo nevyústit k ostrému zhoršení vztahů se západem. Sám gruzínský prezident totiž, který vytvořil unikátní precedent prohry druhé války za vznik teritoriální celistvosti země, se mohl představit v očích i vlastního národa, i valné většina cizích zemí «obětí ruského imperializmu».

O čem hovoří ztráty

Co se týče působení Ruské armády, to i ono se potvrdilo. O tom na stránkách «NVO (НВО)» autor psal mnohé. A rozumí se, že nejen on.

Naše armáda je velmi poddimenzovaná, co se týče spojovacích pojítek, prostředků pro navigaci, přístrojů pro noční vidění, atd. Nemáme například bezpilotní letouny. Naši vojevůdci jen z výsledků války «bezprostředně» pochopili všechny tyto nepříjemné věci. Co se bohužel stále neví, že nedostatky budou odstraněny až kdovíkdy v budoucnosti.

Vyjasnilo se, přesněji potvrdila se ještě jedna smutná věc – Ruská armáda nemá pěchotu (motostřelce), přesněji, je jich velmi mnoho, jen bojovat nemohou. Proto od prvního dne války začínáme zabíjet hřebíky mikroskopy, to znamená, že se místo pěchoty nasazují desant a jednotky zvláštního určení. Do boje byly ihned nasazeny jednotky 76. a 98. paradesantní divize, 31. desantně – útočné brigády. Nasazeny nebyly «ze vzduchu na zemi», ale ze země na zemi, jako pěchota. Pravda, splnily své úkoly, jak bylo stanoveno velitelstvím paradesantních sil (ВДВ), dobře.

Výborně si vedl prapor «Východ (Восток)» zkompletovaný bývalými protivníky z prvního čečenského tažení, kterému velel Hrdina RF z Federální rozvědky Suliman Jamadajev. Nevylučuji, že zejména «Восток» se projevil jako nejúčinnější jednotka ruských ozbrojených sil v této válce.

Je vysoce logické, že čím vyšší je technologická úroveň OSRF (ozbrojené síly Ruské federace), tím více má problémů. To potvrdili naši letci. Samozřejmě, opanovali vzdušný prostor nad zónou konfliktu, což se stalo jednou z nejdůležitějších součástí celkového úspěchu. Ale likvidace čtyř letounů ve válce se zemí, která nemá ani jednu stíhačku a která má jen slabé pozemní prostředky PVO je důvodem k velmi vážnému zamyšlení. Přičemž, jestliže bitevní letouny Su-25, které jsme ztratili tři, je možno ještě považovat za «spotřební materiál» moderní války (přestože není nutné se jich zbavovat v takovém množství), pak zničení nepřítelem bombardéru se středním doletem Tu-22М3, se kterým se dodnes počítá jakoby na průnik PVOS zemí NATO – to je skutečná katastrofa.

Řeči o tom, že Gruzie dostala prostředky PVO od Ukrajiny, nemohou být v žádném případě omluvou. Ukrajina disponuje jen těmi zenitovými raketovými systémy, které ji zůstaly v okamžiku rozpadu SSSR, nic nového od těch dob nenabyla a sama nevyrobila. To znamená, že letouny byly sestřeleny našimi naprosto ne novými zenitově raketovými komplexy. Jakýpak průnik PVOS zemí NATO, jednoduše neumíme proniknout PVO. Nemáme bezpilotní letouny, jsme na tom velmi špatně s prostředky REB a zbrojními systémy s vysokou přesností, přičemž zaostávání za západními zeměmi rychle narůstá. A o tom desítky vojenských expertů mnohokrát psaly, komentáře, pravda nejsou žádné, nehledě na strmý růst vojenských výdajů.

A už vůbec nikde se nevtěsná ten fakt, že, mikroskopické vojenské vzdušné síly Gruzie (desítky Su -25 na počátku války) do posledního dne aktivních bojových akcí uskutečňovaly nálety (byť i epizodické a nepříliš účinné) na pozice a kolony ruských vojsk. Toto potvrzuje ještě jednu smutnou skutečnost – jsme na tom velmi špatně nejen s překonáním PVO protivníka, ale i s ochranou proti vzdušným útokům – jak s «velkou», tak i s vševojskovou PVO. Je vidět, že velitelé OSRF zapomněli, jak se používají stíhačky, dokonce i tehdy, kdy je protivník vůbec nemá. Nebo že maximum toho, co jsou naše stíhačky schopny – je sestřelit tiše letící a zcela neozbrojený bezpilotní letoun, jak se to stalo nad Abcházií na konci dubna.

Neobešlo se to bez účasti námořnictva, přestože válka probíhala na bojišti, které se nacházelo hlubokou na souši. Naše vojenská flotila se poprvé v postsovětském období dostala do boje, potopila jeden, nebo dokonce dva gruzínské kutry. Je to podobné, šlo o dělostřelecký kutr typu 205П (výzbroj – dva spřažené 30 mm kanóny) a (nebo) hlídkový kutr typu 1400М (výzbroj – jen kulomety). Proč šli do sebevražedného útoku na ruské koráby, když neměli žádnou šanci způsobit jim ani sebemenší vážnější poškození, toto pochopit je nadmíru složité. Cožpak to udělali jen proto, aby vojenská flotila RF mohla zapsat do svých výkazů první vítězství za posledních 18 let (předchozí bylo dosaženo v roce 1990 nad kutry eritrejců v Rudém moři)?

Bohužel, vítězství nad protivníkem nesvědčí o ničem. Nemůžeme dospět k závěrům o tom, jaké by byly následky naší vojenské flotily při setkání se skutečným, silným nepřítelem.

Podle oficiálních údajů, ztráty OSRF činily 74 padlých a 19 nezvěstných. Je to bezpodmínečně mnoho (obzvláště když vezmeme v úvahu skutečnost, že jde o oficiální údaje, reálný stav může být horší). Protivník není natolik silný, abychom v boji s ním utrpěli ztráty tolika lidí, tím více tak krátkým bojem а také čtyři letouny (opět také jen podle oficiálních údajů) a není znám počet obrněné techniky. Přesto, že v měřítcích ruské armády je podobná ztráta téměř bezvýznamná.

Armáda, která nesplnila vkládané naděje

Ztráty Gruzie byly mnohonásobně vyšší, než Ruska. Adekvátně k poměru gruzínské armády, nejsou veliké, ale katastrofické. Mnoholeté úsilí Saakašvilliho na vytvoření bojeschopných ozbrojených sil se za několik dní obrátilo vniveč (nebo téměř vniveč). Tím více, že nejsou žádné pochyby o tom, že Gruzie ztratila nejpřipravenější část svých vojsk a nejcennější techniku.

O tom svědčí zejména taková pozoruhodná skutečnost, že jestliže na území Jižní Osetie Gruzíni bojovali dovedně a úporně, pak když ruská vojska vstoupila na území vlastní Gruzie, prakticky se nesetkávala s odporem. To znamená, že v tuto chvíli všechno nejlepší – i lidi i techniku – gruzínské ozbrojené síly už ztratily. Proto to, co zůstalo, se prostě rozpadlo. Je velmi sympatické, že na území Gruzie ruská vojska už neničila, ale zajímala jako celek i nedotčené protivníkovy arzenály, kde se nacházely nejen střelné zbraně, střelivo ale obrněná technika. Jednotky OSRF bez překážek došly až do Poti, kde potopily vše, co zůstalo z vojenského námořnictva Gruzie. Přitom gruzínské loďstvo bylo, jakož i výše uvedené arzenály pozemních vojsk, zajaty svými opuštěnými posádkami, což svědčí o úplné demoralizaci a rozpadu nejen armády, ale i flotily. Jak vidno, nic (nebo téměř nic) ze vzdušných sil Gruzii nezůstalo.

Z Gori gruzínské jednotky panicky utíkaly a odhazovaly po cestě úplně nepoškozenou bojovou techniku ještě dříve, než se k městu přiblížila ruská vojska. Není pochyb, že by bylo obsazeno i Tbilisi, šlo jen o odpovídající politické rozhodnutí. Kromě toho ruská pozemní vojska a vzdušné síly rozdrtily velkou část vojenské infrastruktury Gruzie dislokované za hranicemi Abcházie a Severní Osetie. Takto tato země ještě dlouho nebude mít čím bojovat.

Spolu s tím teprve teď dostal Saakašvilli šanci vybudovat úplně novou Gruzínskou armádu. Vždyť nejúčinnější vojenské reformy se uskutečňují zpravidla hlavně po porážce. Když ztratili významnou část sovětské a východoevropské výzbroje a bojové techniky, Gruzie teď může začít nakupovat západní techniku, orientovanou na vedení moderní války. A pak se gruzínská armáda změní. Jinou věcí je, že takováto reforma stojí hodně času (jde samozřejmě o léta) a velmi významné finanční prostředky, které Tbilisi jednoduše nemá (tady mu zbývá spoléhat na západní pomoc, jejíž potenciální rozměry není třeba zveličovat, nebo roztáhnout reformu na velmi dlouhé období). Je zapotřebí velmi vážná příprava personálního složení ke zdokonalení nových metodik.

Říci do jaké míry jsou vláda a celá gruzínská společnost připraveny řešit takový úkol, nakolik je úměrný možnostem gruzínské ekonomiky – je velmi složité. Kromě toho, dokonce když se gruzínská armáda změní, to ještě neznamená, že se stane účinnou. Příliš mnoho faktorů sehrává vliv na bojeschopnost ozbrojených sil, v první řadě psychologických faktorů...

...avšak jestliže by porážka mohly být armádě aspoň teoreticky užitečná, pak jí velmi často uškodí «malá vítězná válka», protože armáda začne spočívat na vavřínech, které ve skutečnosti neexistují. Toto nebezpečí stojí zejména před Ruskou armádou.

Všechny nedostatky naší armády «odhalené» během války byly dobře známy ještě před jejím zahájením, avšak pro jejich odstranění se téměř nic nedělalo, a nejčastěji vůbec nic. Odkud začít nyní věci měnit? Nedostatky byly krátce a skrze zuby přiznány některými představiteli vojenského velení, zajímal se o ně prezident, to však neznamená, že budou následovat nápravy. Třeba jen proto, že žádná občanská kontrola armády neexistovala a neexistuje. Masmédia do měsíce na vše zapomenou. A politické vedení a široké vrstvy obyvatelstva jsou, jak je zřejmé, se vším spokojeny již dnes.

Jak je známo, vítěze se nesoudí. Válka je vyhraná, všechny její základní cíle byly dosaženy. Protivník je prakticky rozdrcen. Naše ztráty (v našich měřítcích) jsou nevýznamné. Co z toho, že v takové válce musí být značně menší a ozbrojené síly protivníka musí být poraženy mnohem rychleji a efektivněji?

Vítězství nad Gruzií je pro OSRF ideální varianta pro práci nad chybami a odstranění nedostatků. Jenže podobná práce není součástí našich národních tradic. Abychom začali práci nad chybami, musíme se vážně namočit do vlastní krve. Rádi bychom se setkali s takovou variantou, ale stav tohoto světa je takový, že je to prakticky nevyhnutelné. Ale my, jak je zvykem, nebudeme na to připraveni. Válka v Jižní Osetii jen potvrzuje tyto závěry.

Alexandr Anatolievič Chramčichin je vedoucím analytického oddělení Institutu politických a vojenských analýz.

Překlad z ruštiny: -gr