Strach a zahálka v Zelené zóně

Než jsem do Iráku přijel, měl jsem v duchu jistou představu Zelené zóny. Myslel jsem si, že najdu ostře střeženou, přepychovou enklávu, kde dekadentním životem žijí lidé ze Západu a několik málo Iráčanů. Přibližně tak jsem to našel popsané ve výborné knize „Císařský život ve Smaragdovém městě“ Rajiva Chandrasekarana o zóně po Saddámově pádu.

V úterý ráno na konci května jsem přistál na přistávací ploše LZ Washington pro vrtulníky (o den později, než bylo plánováno, protože písečná bouře přerušila veškerý provoz vrtulníků). V Black Hawku jsem seděl teprve podruhé, ale jsem už zvyklý používat vrtulník jako létající taxi.

Uvnitř malé budovy, která představuje terminál LZ Washington, jsem svlékl leteckou vestu a helmu. Tak to je Bagdád. Úpadek může začít. Esejista a filosof Walter Benjamin pocházející z Berlína může popírat skutečnou existenci období kulturního úpadku („Es gibt kein Verfallszeichen“), ale my ho uvidíme.

Potřebuji průkaz bagdádského novinářského centra, abych se mohl po Zelené zóně volně pohybovat, proto mou první povinností je dostat se do tiskového informačního střediska. Ale když chci opustit terminál a rozhlédnout se kolem, stráže mne obklopí a ukazují mi zpátky do čekárny.

LZ Washington je střežen zaměstnanci bezpečnostní společnosti Triple Canopy. V Bagdádu jsou jejich zaměstnanci většinou Peruánci. Říká se, že tihle strážci kdysi pracovali pro jednotky speciálních sil peruánské armády. Když doma rozprášili Světlou stezku, byli vysláni bojovat s al-Qá‘idou v Mezopotámii a dohlížet na dění v Bagdádu za 75 dolarů denně. Američtí vojáci o nich mluví se směsí strachu a opovržení. „Ti chlápci jsou skuteční bastardi,“ řekl mi jeden z nich.

Znovu to zkouším se zaměstnancem Triple Canopy. „Amigo,“ odvažuji se. „Prensa.“ Další komplikací s těmito najatými lidmi je, že anglicky mluví málo nebo vůbec ne. Stráž zvedne předloktí a sevře pěst. Vím, co to znamená: Stůj, kde jsi. Řeč násilí je na celém světě srozumitelná. Kdo má kulku, nepotřebuje poezii. Kulka je jeho poezií. Volám tiskové centrum a říkám: „Bojím se, že pro mne budete muset přijít.“

O dvacet minut později se objeví voják a dopraví mne do tiskového centra. Tam se musím podrobit skenování rohovky, nechat se vyfotografovat a zanechat otisky všech deseti prstů. Vojačka vezme mé prsty jeden po druhém a otáčí jimi na obrazovce malého přístroje. Za půl hodiny mi předají tiskový průkaz pro Zelenou zónu. Pak mi už nikdo nevěnuje pozornost. Jsem volný.

-----

V Zelené zóně je přesně jeden hotel, ar-Rašíd. Po první válce v Zálivu byla podlaha haly vyzdobena mozaikou znázorňující bývalého prezidenta George H. W. Bushe. Nadpis z kaménků hlásal: „Bush je zločinec.“

Doufám, že se později dostanu do Červené zóny, ale k tomu budu potřebovat pomoc. Město je klidnější než v roce 2006, ale člověk ze Západu stále představuje spoustu peněz. V paměti mám pečlivě uložená slova kolegy z Independentu, kterého jsem v roce 2007 potkal v Afghánistánu: „Umřít není tak zlé. Ale být unesen; to je to, čeho se strašně děsím.“

Existuje spousta společností, které za peníze poskytují v Bagdádu ochranu. Nakonec jdu s Edinburgh International. Zdá se, že se vyznají. A co víc, Edinburgh International také pronajímá pokoje. I když mám novinářský průkaz, varují mne, že by bylo ztřeštěností procházet městem do ubytovny sám. Alex z Edinburgh International přijde a vyzvedne mne. Alex je profesionální voják z Fidži, který je v Bagdádu asi čtyři roky. Jezdí ve starém mercedesu.

Můj první letmý pohled na Zelenou zónu je zklamáním – špinavá, zchátralá a nehostinná. Nejde vlastně o jednu zónu, ale o několik zón, oddělených kontrolními stanovišti obsluhovanými Peruánci z Triple Canopy. Čtvrť zóny známá jako Malé Benátky, kde žije několik prominentních iráckých politiků, je od ostatních oddělena bez pravidelného spojení. Aby se tam člověk dostal, potřebuje pozvání.

V zóně platí různé průkazy odlišných barev. Čím více mají symbolů, tím rychleji se dostanete přes kontrolní stanoviště. Můj novinářský průkaz mne staví na roveň s Iráčany a jen taktak mi dovoluje vstup do Zelené zóny. Také Alex jako najatý zaměstnanec nemá žádná privilegia.

Po půlhodinovém čekání na nás společně s asi 20 řidiči dojde řada. Dveře každého auta se musí otevřít dokořán, stejně tak kapota a kufr. Pasažéři se musí postavit za zeď, aby tak neviděli, co se během prohledávání s jejich autem děje. Mobily a zbraně se položí do plastikového koše.

Někdo, zřejmě Peruánec, namaloval na zeď hory a napsal pod to španělsky: „Pane, odpusť nám naše zločiny“.

Jsem jediný západní cizinec ve skupině asi 40 Iráčanů. Někteří z nich na mne zmateně hledí. Peruánec hází staršímu Iráčanovi láhev vody. Nikdy jsem neviděl lidi čekat tak odevzdaně. Mám pocit, že jsem v klášteře, ale nějakém, kterého se zmocnila mrtvolnost.

O dvacet minut později dostává naše skupina znamení, že může jet. Kontrolní stanoviště, ať je kdekoli, není pro naši bezpečnost. Každý, kdo čekal na několika kontrolních stanovištích v Bagdádu, brzo zjistí, že stanoviště není prostředkem, ale samoúčelem. Žijeme s nadějí, že se nám podaří projít. A co bude po kontrolním stanovišti - další kontrolní stanoviště.

Ubytovna Edinburgh International stojí v prašné boční ulici a slouží současně jako irácký štáb této společnosti. Vítá mne Adam, jenž zastává funkci „operačního důstojníka“. Není zvlášť řečný. „Dej si své krámy nahoru,“ povídá. „Pak můžeš dostat něco k jídlu.“

Ostatní hosté v ubytovně vypadají taky jako námezdníci. Později mi americký diplomat vysvětlí, že většina bezpečnostních firem pracuje s najatými lidmi z určité země. Blackwater s Američany, Triple Canopy především s Peruánci, Edinburgh International hlavně s Jihoafričany. Lidé z Edinburgh International kdysi patřili ke zvláštním silám jihoafrické armády. Teď mne chrání v Bagdádu.

Existuje průvodce po Zelené zóně pro turisty, sepsaný americkým diplomatem Richardem H. Houghtonem III. První vydání průvodce mělo podtitul: „Napsáno turisty pro turisty.“ Ten už byl odstraněn.

Houghton je ochoten se se mnou setkat, jakmile slíbím, že nebudu mluvit o amerických politicích. Zelená zóna nemá skoro žádné restaurace, kde bychom se setkali. V „Císařském životě ve smaragdovém městě“ Chandrasekaran hovoří o nesčetných čínských restauracích – všechny jsou pryč. Je tu jen Freedom Café, supermarket a Freedom Chinese Food, které otevřelo své dveře právě před několika dny. (Později v jiné sekci zóny objevím restaurant Arabian Nights s jeho suvenýry na prodej včetně malých dřevěných velbloudů, lampiček a s výběrem koberců.)

Abyste se dostali k Freedom Chinese Food, musíte přejít můstek. Je čistě dekorativní a tak kluzký, že se musíte při chůzi pevně držet zábradlí. Čínská děvčata, nově dovezená z Číny, vypadají jako transvestiti, ale zřejmě jsou to prostitutky.

Richard Hougthon je vysoký Američan v krátkých kalhotách a pyšní se tetováním. Mluví anglicky, německy, francouzsky, čínsky, japonsky a arabsky.

„Co bagdádský Country Club?“ ptám se. „Baghdad Country Club“ býval prvním nočním podnikem v Zelené zóně. Už zanikl.

Houghton se směje. „Zatloukli ho prkny,“ říká. „jeden z těch, kdo ho otevřeli, si pak otevřel prodej alkoholu a poté restauraci. Ale pak ji musel zavřít; lidé, kteří pro něho pracovali, neměli ty správné odznaky.“

Bez správných odznaků je člověk v Zelené zóně mrtvý. „Víte,“ dodává Houghton, „dny, kdy tady kolem bylo všechno dokořán, jsou pryč. Oslavy skončily.“

Freedom Chinese Food ovšem úpadek nepociťuje. Chcete-li si objednat pivo, musíte žádat „pí-jú“, což je čínsky pivo. Dostanete ho v kávovém hrnku. V Iráku – na rozdíl např. od Kuvajtu – lze alkohol servírovat legálně, ale i v Zelené zóně jde stále o choulostivý obchod.

„Tak co se dá v zóně dělat?“ ptám se.

„Nedaleko odtud otevřel jeden Němec obchod s koblihami,“ říká Houghton. „Vyzkoušeli asi 30 různých receptů.“

„Ty čínské dámy, co tu pracují, jsou prostitutky?“

„Mám podezření, že ano. Soudě podle jejich čínštiny nepocházejí z Pekingu.“

„Tak jak se dostaly do Bagdádu?“

„Docela dobře, hochu.“ A po malé pauze: „Jak ses sem dostal ty? Jak jsem se sem dostal já?“

Naproti Freedom Chinese Food je Café Dojo, restaurace s koblihami – nic než malá barabizna v prašné ulici. Kdybyste to nevěděli, nikdy byste neuvěřili, že tam dělají koblihy.

Na verandě sedí tři muži. Stráž se mne pokouší zastavit. „Co chcete?“ ptá se.

„Chci si dát koblihu,“ odpovídám.

Mladý Asiat mi koblihu přináší na plastovém tácku. Koblihu doprovází hejno much, a jakmile se zvedne vítr, všechno se pokryje vrstvou písku. Běloch sedící naproti mně má obrovské břicho. V Zelené zóně se nikdo nemusí stydět. Každý věk si žádá svou řiť. Bagdád je řití naší doby.

-----

V hotelu ar-Rašíd mám schůzku s vysokým činitelem iráckého ministerstva zahraničí. Je ochoten se mnou hovořit pod podmínkou, že neuvedu jeho jméno. Je původem Kurd, ale vůči kurdskému problému je skeptický. Je přibližně mého věku. Během irácko-íránské války v 80. letech byl jeho otec zabit kurdskými pešmergy bojujícími na íránské straně.

„Na ulicích a tržištích fundamentalisté obchodníkům nedovolí vyložit okurky vedle rajčat,“ říká, když si z bufetu bereme okurkový salát. „To je známka toho, že fundamentalisté jsou v úpadku.“ Je páteční poledne, v restauraci jsme jedinými hosty.

„Platíme vysokou cenu za svobodu a demokracii,“ pokračuje. „Platíme za ni krví.“ Oba si bereme sklenici ovocné šťávy. „Ale příští rok bude všechno lepší – pak to bude pět let.“

„Pět let?“

„Pět let, v nichž bylo možno zaujmout vysoké pozice v irácké vládě a zachovat si dvojí občanství. Až těch pět let skončí, nebude to už možné. Pak si budete muset vybrat. Pak už nebudete moci říkat: ‚Co bych se staral, vždycky mohu zmizet do Sýrie‘.“

„Skutečně to bude taková změna?“ ptám se. Přesvědčeně přikyvuje.

„Zdá se, že situace už se uklidňuje,“ říkám.

„Ano, ale díky penězům. Dřív al-Qá‘ida chodila kolem a říkala: ‚Tady je 200 dolarů, když položíte bombu.‘ Pak přišli Američani a říkají: ‚Tady je 300 dolarů; všichni se musíte starat o to, aby nikde bomba nebyla.‘ To je efektivní.“

„Rodiny sebevražedných útočníků obvykle dostávají 100 000 dolarů. Víte, odkud ty peníze přicházejí? Ze Saúdské Arábie. Ve skutečnosti to, co se tady dělo, byla válka mezi Íránem a Saúdskou Arábií. Nejsem si jist, zda to tak bylo od začátku v plánu.“

Ptám se, co si o tom myslí.

„Jeden Američan mi jednou řekl: ‚Konečná volba je nejlepší volba.‘ Kdyby šlo všechno podle plánu, neměli by důvod, aby tu pořád zůstávali se 150 000 vojáky.“

„A co Írán?“ ptám se. „Dojde na válku s Íránem?“

„Doufám,“ odpovídá. „Írán je pramenem všech potíží. Peršané vždycky Araby nenáviděli. Ale nemělo by k ní dojít právě teď. Možná za 15, 20 let.“

Jako moučník si dáváme ovoce. „Imámové,“ říká, „řekli lidem: ‚Bůh chce, abyste bojovali proti Američanům. Ale Bůh nechce, abyste bojovali proti Američanům. Protože když budete proti Američanům bojovat, prohrajete, a Bůh nechce, abyste prohráli.‘ Američané mají vojenské základny v Německu, na Balkáně, v Kuvajtu, Kataru – tak proč ne tady? S jejich pomocí se Irák stane centrem Blízkého východu. Jsme bohatší a mnohem rozvinutější než Egypt.“

Po skončení rozhovoru se mnou vyšel ven a čekal v parném slunci, až se ukáže Alex a odveze mne zpátky do ubytovny, která je ve skutečnosti jakýmsi vězením.

„Co Irák teď potřebuje,“ řekl mi předtím, než jsem vlezl do auta, „je prozatímní vládce. Benevolentní diktátor, jakého mají v Dubaji. Ten člověk je diktátor, ale lidé ho milují. Volby nejsou začátkem demokratizačního procesu, jsou jeho koncem. Věděl jsem, že politici nejsou dobří.“

V poslední den pobytu jsem konečně navštívil Červenou zónu. Se třemi auty. Ale diskrétně. Stará dodávka ozdobená arabským nápisem jede v čele, záclonky zatažené. Nikdo by nepodezíral, že jsou v ní těžce vyzbrojení muži, a džíp v dezolátním stavu vzadu je rovněž plný zbraní. Na sedadle vedle mého řidiče leží pod kafíjí, arabským šátkem, kulomet.

Jednodenní cesta do Červené zóny s bodygardy stojí 7 000 dolarů. Bylo mi řečeno, že reportéři z Washington Post a New York Times se v iráckém hlavním městě pohybují rovněž s důkladnou ochranou. Můj novinářský průkaz možná tak cenný není, ale když za ochranu zaplatíte 7 000 dolarů, projedete všemi kontrolními stanovišti.

Červená zóna – či alespoň její část, cesta k letišti – vypadá jako řada kontrolních stanovišť s jednotkami irácké armády, rozmístěnými ve vzdálenosti 20 metrů od sebe. Mým cílem je hotel al-Hamra, kde se mám setkat se dvěma iráckými známými přítele novináře, který navštěvuje Bagdád pravidelně. Al-Hamra, kde je ubytována většina novinářů, je pevností. Řada kontrolních stanovišť, betonové zdi. Pak jste najednou uvnitř u plaveckého bazénu.

Luaj je přátelský, silnější Iráčan, který jako novinář pracuje pro USA Today. Když novinář není ve městě, má volno. Sedáme si v prázdné restauraci. Obslužný personál tvoří jeden muž stojící u něčeho, co vypadá jako pulpit.

Luaj mi říká: „Moje víra v mé náboženství je den ode dne menší.“ Nechce nic pít, ale kouří jako komín.

„Musíte jít tam, kde je síla,“ pokračuje. „Musíte být pragmatický.“ Zapaluje si další cigaretu. „Řekli mi,“ naklání se spiklenecky ke mně, „že když Iráčané jdou do Červené zóny podepsat kontrakt, berou s sebou děvčata, aby si získali ty, kdo to mají podepsat.“

O hodinu později se k nám připojí Ammár. Obvykle bývá v hotelu, ale zdrželi ho. Oba jsou šíité. „Sadrovy dny jsou sečteny“, tvrdí Ammár o vůdci Mahdího armády. „Lidé v Iráku mají dost náboženského fundamentalismu.“

„A jak to vypadá s prostitucí?“ ptám se při vzpomínce na Luajovu dřívější poznámku.

Ammár krčí rameny: „V čem je problém? Jak myslíte, že si vydělávají na jídlo Iráčané, kteří museli uprchnout do Sýrie? Jedna nebo dvě dcery živí celou rodinu.“

Luaj dodává: „My Iráčané chceme jenom jedno: žít.“

Autor je nizozemský novinář

Článek Fear and loafing in the Green Zone vyšel na serveru salon.com 4. srpna. Překlad Eva Cironisová.