Odvrácená tvář diskriminace

„Dobrý den, realitní kancelář „xy?“ Máme s mou partnerkou zájem o pronájem bytu 3+1, 90 m², v Nemanického ulici. Je ještě volný?“

„Ano, kdy byste si ho chtěli prohlédnout?“

„Na prohlídku přijdu sám. Mohu kdykoli, byt jsem si vybral proto, že je kousek od mého zaměstnání.“

„Jste sami, nebo máte děti?“

„Máme dvě děti. Dvou a půl roční holčičku a ročního kluka a o víkendech syna z mého prvního manželství. Ale to se nepočítá. To je návštěva.“

„Nezlobte se, ale nepůjde to. Majitel si přeje byt pronajmout nějakým normálně dospělým lidem bez dětí.“

„Prosím, co si to vůbec dovolujete? Chcete snad říct, že nejsme normální a dospělí, když máme děti a chceme si pronajmout byt?“

„Ne, ne, nezlobte se, pán, respektive jeho stálý nájemník v domě, měl vážné problémy s mladou rodinou s dětmi. Prostě si pronajímatel nepřeje, aby jeho další nájemníci měli děti.“

„Fajn, vyřiďte svému šéfovi, že jste svou předchozí průpovídkou udělala vaší realitce báječnou reklamu. Uvědomujete si vůbec, co jste si dovolila říct? Vy jaksi zřejmě ani netušíte, že máte dva druhy zákazníků, když už teda žijeme v tržním prostředí. Ty, co pronajímají či prodávají a ty, co poptávají.“

„Prosím vás, nezlobte se, ale tak to prostě je. Pronajmout si byt a mít zároveň děti, je vážný problém. Doporučila bych vám hypotéku.“

Zavěsím telefon a volám na další číslo. Realitní kancelář „ab.“ Všechno už opakuju naprosto automaticky, jako flašinet, asertivní gramofon.

„Dobrý den, realitní kancelář „ab?“ Máme s mou partnerkou zájem o pronájem bytu 3+1, 78 m², v Nehlučenského ulici. Je ještě volný?“

„Ano, kdy byste si přáli byt prohlédnout?“

„Mohu kdykoli, byt jsem si vybral především proto, že je kousek od mého zaměstnání. Přijdu ale sám, partnerka je teď s dětmi 35 kilometrů odsud a nemáme hlídání.“

„Cože, vy máte děti? A dělají hodně hluku?“

„Prosím … Co je to za otázku? Vy nemáte děti? To si piště, že dělají hluk, víc hluku než dělají naše děti, si ani nedovedete představit. Jo a do roka chceme pejska. Je velmi vhodné, aby se děcka už od útlého věku učila postarat o zvířátko. Máme dvou a půl roční holčičku a ročního kluka a o víkendech syna z mého prvního manželství.“

„Nezlobte se, zatím vám nic nepotvrdím, ještě se ozvu. Stálý nájemník v domě měl problémy s mladou rodinou s dětmi.“

Klap, slečna zavěsila telefon. Hledám dál. Další vhodný inzerát. Opět byt 3+1, uff, naštěstí je jich dost i poblíž mého zaměstnání. Otvírám detail inzerátu, čtu … Na posledním řádku je napsáno NE DĚTI A PSY. To už mě skutečně polévá studený pot. Opět prostorný byt 3+1. Komu si ti imbecilové myslí, že takový byt pronajmou? Přichází paranoia. To že jako dítě je stejným problémem jako pes či třeba kůň? Myslí si snad, že je v republice nekonečný počet podnikatelů, manažerů nebo politiků, co pronajmou tři + jedna svojí milence? Nebo pro sebe, potřebují-li přespat na pobočce? A postarší páry? Probůh, co by dělaly v pronajatém 3+1 … Takoví lidé jsou už většinou zabezpečení. No, asi je většina mladých bezdětných a husákovy děti se už zabezpečily. Zřejmě mi ujel vlak, patřím k nim totiž také. Náhle zvoní telefon.

„Dobrý den, Strohá, realitní kancelář „ab“. Volám kvůli tomu bytu v Nehlučenské ulici. Je mi líto, ale ty vaši děti jsou bohužel vážný problém. Prostě to nepůjde, opravdu se nezlobte.“

Vztekle mrsknu sluchátkem po telefonním aparátu. Hledám dál.

„Dobrý den …… pronájem bytu ……. „

„A kolik vás je?“

„Čtyři, normální mladá rodina. Já, moje partnerka a naše dvě malé děti. Tu a tam k nám o víkendech jezdí ještě můj syn z prvního manželství. Ale ten je návštěvou, nastálo u nás nebydlí.“

„Tak to se tam snad vejdete. Ono mi totiž už volalo i šest studentů. Šest studentů si ve svém bytě nedokážu představit, ale rodinu s malými dětmi snad jo. Dnes už vás tam ale nemohu pustit. Ozvěte se pozítří, snad bude byt ještě volný.“

Tak a dost! Vezmu-li v úvahu, že z našeho prvního společně pronajatého bytu jsme letěli těsně kolem narození naší dcerky a výpověď dostali měsíc předtím, že v místě současného dočasného pobytu jsme nic nesehnali tři čtvrtě roku a dostupné rozjezdové byty okupují mnohdy už přes deset let rómské rodiny a dožadují se dalších, dochází mi veškerá trpělivost.

Co to tu kdo vykládá o rasismu a diskriminaci? My jsme normální bílá rodina se zdravými a chytrými dětmi. Nejenže nechceme, ale ještě se ani nemůžeme zadlužit hypotékou. Už tak jsme zadlužení dost. Ale jestli ještě někdy v bedně, do telefonu, v novinách či kde jinde uslyším něco o diskriminaci menšin, pak už budu řvát jako zvíře. Považujte mne proto raději za blázna a vadí-li vám děti, dávejte tuto zprávu raději předem do inzerátů. A pak se však také nedivte, že se jednoho dne stane, že na vás někdo podá žalobu za diskriminaci. Diskriminaci mladé rodiny s dětmi. Jaksi se mi totiž zdá, že baby boom je tu jen pro někoho. Buďto se musíte lišit, nebo být dostatečně zabezpečení. Nesplňujete-li však ani jedno z těchto kritérií, patříte do skutečně diskriminované menšiny. Mladé české rodiny s malými dětmi, co si chtějí pronajmout dostatečně velký byt a za rozumných podmínek, ho totiž seženou jen velmi těžko. Možná tak ještě někomu vylízat kundu nebo vykouřit čuráka. Na co si tu hrajete, vy zasraný nahrabavší si bolševici? Vy že jste nějaká smetánka? Nuly, naprostý nuly, co dokonce ani nedokážou rozlišit pravou podstatu pojmu, jakým je diskriminace.

Pro dnešek už toho nechám a zítra zahájím další kolo. Na to, abychom nějaký vhodný byt poblíž mého zaměstnání našli, máme ještě měsíc. Ono totiž žít ve čtyřech a někdy pěti v jedné místnosti u rodičů jednoho z partnerů, je téměř sebevraždou. A když už nic jiného, zabíjí to vztah. A pak se kola systému roztočí dál. Další rozchod, další pračka, lednička, postel, alimenty, sociální dávky svobodné matce bez zaměstnání. Nezbytný milenec, co tu a tam něco zamázne a minimálně pak občas vyplní opuštěnou pochvu a hlavně hromada kurev. Jedno mě však mrzí, že totiž nepracuji někde poblíž neoficiálního rómského ghetta, které má každé město či větší obec. Na rómském sídlišti bych totiž byt sehnal hned a za polovic a konečně bychom se zařadili tam, kam skutečně patříme, do oficiálně uznávané diskriminované menšiny. Ono je totiž vždycky lepší, když je vaše diskriminace oficiálně uznaná, než když se dělá, že neexistuje. Dokonce bychom zapadli i počtem dětí, menší problém by sice byl v barvě naší pleti, na to však už také existuje adekvátní výraz, bílý cikán.

Jo, s jednou slušnou realitní agentkou jsem za tu dobu jednal, jenže se zrovna pronájmem bytů příliš nezabývají a navíc, pochybuji, že budou schopni naše kritéria v nejbližší době splnit. On za nic nemůže jen jeden pojem, výraz, jedno označení, i když si člověk někdy rád jadrně zanadává, když je zrovna proč. Nájemci se totiž neliší podle realitních kanceláří, které oslovují, nýbrž podle povahy, charakteru a stádia otupělosti národa, jehož jsou součástí.

Převzato z blogu na blog.zvedavec.org.