Rusko převzalo kontrolu turkmenského (světového?) plynu

Soudě podle detailů přicházejících přes víkend z Aškabátu v Turkmenistánu a z Moskvy se zdá, že velká hra o energetické zdroje kolem Kaspického moře zaznamenala dramatický posun. Z geopolitického pohledu energetického zabezpečení jde o velkou změnu. Spojené státy utrpěly v závodě o plyn v kaspické oblasti těžkou porážku. Otázkou teď je, jak dlouho si Washington bude moci dovolit držet Írán mimo energetické trhy.

Ruský kolos Gazprom podepsal v pátek v Aškabátu dvě důležité smlouvy týkající se nových pravidel nákupu turkmenského plynu. Ta první definuje vzorce a principy při určování ceny, kterou budou Rusové platit Turkmenistánu v příštích 20 letech.

Ta druhá je unikátní. Gazprom se v ní totiž zavazuje, že se stane dárcem lokálních energetických projektů v Turkmenistánu. Lze říci, že tyto dvě smlouvy zajišťují, že Rusko bude plně kontrolovat export plynu z Turkmenistánu.

Nový model pro výpočet cen začne platit příští rok. Rusko souhlasilo, že bude Turkmenistánu platit cenu, která je sloučením průměrné ceny velkoodběratelů v Evropě a na Ukrajině. Abychom to mohli porovnat: momentálně platí Rusko Turkmenistánu 140 dolarů za tisíc kubických metrů plynu. Počínaje rokem 2009 bude platit 225 až 295 dolarů za totéž množství. V přepočtu na rok to znamená, že Rusko zaplatí o 9,4 až 12,4 miliardy dolarů více než nyní. Ale přechod na tržní principy nebude skokový, rozprostře se na mnoho let až do roku 2028.

Podle druhé smlouvy bude Gazprom ze svých prostředků financovat a stavět zařízení pro transport plynu a pro výstavbu (nových) polí v Turkmenistánu. Odborníci odhadují, že Gazprom za to zaplatí 4 – 6 miliard dolarů. Prezident Gazpromu Alexej Miller řekl: „Dosáhli jsme dohody ohledně financování a postavení nové hlavní trasy plynovodu vedoucí od východní části země, otevření polí pro těžbu plynu a zvýšení kapacity turkmenského sektoru kaspického plynovodu na 30 miliard kubických metrů.“ Zajímavé, že Gazprom bude projekt financovat ve formě 0% kreditů pro tyto lokální projekty. Pro Turkmenistán to bude znamenat čistý zisk odhadovaný mezi 240 – 480 miliony dolarů.

Z každého pohledu bráno, rozvinul Gazprom (který v letech 2000 – 2008 vedl současný ruský prezident Dmitrij Medveděv) smělou iniciativu. Mohlo k tomu dojít jen díky strategickému rozhodnutí na nejvyšší úrovni v Kremlu. Medveděv de facto Aškabát navštívil 4 – 5 července na své cestě na sumit G8 na Hokkaidu v Japonsku.

Je zajímavé, že dohody podepsané v pátek v Aškabátu pravděpodobně neumožní Gazpromu zisk z prodeje turkmenského plynu. Je dosti pravděpodobné, že podobné dohody s podobnými podmínkami budou uzavřeny i s Kazachstánem a Uzbekistánem – dvěma hlavními producenty plynu ve střední Asii. Jinými slovy – podepsání těchto smluv v tomto případě nebylo motivováno bezprostředním ziskem. Šlo o důležité strategické rozhodnutí Kremlu.

Snad to byla náhoda, snad ne, že ruský zástupce premiéra Igor Sechin tento týden navštívil Čínu. Se svým čínským protějškem, vicepremiérem Wangem Ojshanem, zahájili novou energetickou iniciativu – tzv. „mechanismus energetických smluv“. První kolo rozhovorů v rámci těchto mechanismů začalo v Pekingu v neděli. O celé schůzce média trestuhodně mlčela, konečně se Peking rozhodl to alespoň přiznat. Státní deník Čína dnes v pondělí potvrdil, že (cituji) „obě strany, čínská i ruská mlčí o detailech dohody o energetické spolupráci, kterou dosáhly tento víkend v prvním kole jednání v Pekingu.“

Aniž by zveřejnily detaily, noviny Čína dnes pouze napsaly, že to byl „dobrý začátek“ a přidaly: „Zdá se, že v Rusku dochází ke změně politiky exportu energie. Rusko může odvrátit svůj zájem od západních zemí a soustředit se na země v asijsko-pacifické oblasti... Spolupráce v sektoru energetiky je nesmírně důležitým bodem sino-ruských vztahů... Politická a zeměpisná blízkost obou zemí by umožnila bezpečný deštník nad energetickou kooperací. Pro obě strany by to byla výhra. Čínsko-ruské vztahy jsou nyní nejlepší... Obě strany vyřešily neshody kolem pohraničního území, zúčastnily se společného vojenského cvičení a těží z rychle vzrůstajícího bilaterálního obchodu.“

Není jasné, zda dohody Gazpromu v Aškabátu a Sechinova návštěva v Pekingu spolu souvisejí. Překrývají se, uvážíme-li, že Čína podepsala s Turkmenistánem dlouhodobou dohodu a nové smlouvy Turkmenistánu s Ruskem zajistí Číně dodávku 30 miliard kubických metrů plynu ročně počínaje rokem 2009. Stavba plynovodu z Turkmenistánu do čínské provincie Xinjiang už začala. Čína souhlasila s částkou 195 dolarů za tisíc kubických metrů. Smlouva podepsána v pátek v Aškabátu teď staví Gazprom do vedoucí role za export veškerého plynu z Turkmenistánu včetně toho do Číny.

Rusko a Čína měly na programu jednání mnohem více než diskuzi o kooperaci v energetice a ve hře byly mnohem větší peníze než cena za plyn z Turkmenistánu. Ale postačí, řekneme-li, že nový status Gazpromu jako jediného kupce turkmenského plynu posílil vliv Ruska na určování ceny plynu (a nafty) na světových trzích. A z toho plynou pro Čínu důsledky. Moskva by ráda dosáhla harmonizace zájmů obou zemí v centrální Asii.

Mimo to Rusko obnovilo svůj zájem o myšlenku zřídit „plynový kartel“. Medveděv o tom mluvil minulý týden při své návštěvě Venezuely s prezidentem Hugo Chavezem. Noviny Nezavisymaja Gazeta psaly v pátek, že „pro Moskvu je myšlenka koordinace produkce plynu a cenové politiky s dalšími producenty plynu příliš přitažlivá na to, aby ji ignorovala.“ The daily citovaly Millera: „Takové fórum exportérů plynu zajistí jeho globální vyrovnanost. Odpoví na otázky KDY, KDE a KOLIK plynu by mělo být produkováno.“

Až do nedávné minulosti byla Moskva citlivá na opozici Evropské unie vůči myšlence plynového kartelu. (Washington otevřeně varoval, že přijme legislativu proti zemím, které by kartel podpořily.) Ale vysoké ceny plynu oslabily pozici Evropské unie u jednacího stolu.

Dohody s Turkmenistánem dále konsolidovaly moc Ruska nad exportem plynu z centrální Asie. Gazprom nedávno učinil nabídku koupit všechen plyn z Ázerbájdžánu za evropské ceny. (Medveděv navštívil Baku 3. a 4. července.) Baku bude velmi pečlivě a s velkým zájmem studovat dohody podepsané v pátek v Aškabátu.

Všechny tyto poslední tahy Ruska budou mít velmi vážný dopad na americkou a evropskounijní kampaň zahájit projekt plynovodu Nabucco.

Nabucco mělo vést z Turecka do Rakouska přes Bulharsko, Rumunsko a Maďarsko a počítalo s tím, že by provedlo přípojku na plyn z Turkmenistánu a Ázerbájdžánu formou potrubí napříč Kaspickým mořem, které by bylo napojeno na už existující síť přes Caucasus do Turecka, jako například plynovod Baku-Tbilisi – Ceyhan.

Ale když teď byla odseknuta možnost přidat plyn z Turkemistánu, jeví se budoucnost Nabucca poněkud problematická. A bez Nabucca nemá celá americká strategie snížení závislosti Evropy na ruských dodávkách energie smysl. Jinými slovy, Washington nyní řeší Hobsonovu volbu (Volba jen z jedné možnosti. Ber nebo neber. Editor.) Páteční dohody v Aškabátu znamenají, že realizace Nabucca bude nyní kriticky závislá na dodávkách plynu ze Středního východu, konkrétně z Íránu. Turecko podporuje myšlenku, že by Írán dodával plyn pro Evropu a nabídlo, že bude dělat prostředníka ve vyjednávání Írán – USA.

Geopolitika energie vytváří zvláštní spojence. Rusko bude s nervozitou sledovat turecko-íránsko-americké tango. Domluva s Íránem na cenách a produkci plynu a na sdílení trhu je pro celkovou ruskou strategii exportu plynu životně důležitá. Ale Teheran vnímá Nabucco jako vstupenku pro integraci s Evropou. Ruská pozice v ovládání plynu z Turkmenistánu se nemůže Teheránu zamlouvat. Teherán aktivně usiloval o přijetí myšlenky exportu plynu z Turkmenistánu na světové trhy přes íránské území.

Ve Washingtonu musí vládnout hluboká frustrace. Rusko v podstatě mocně posílilo svou pozici hlavního dodavatele plynu pro Evropu. Nejen, že má pod kontrolou export plynu z centrální Asie, ale povedlo se mu zajistit, že plyn z této oblasti vede přes ruské území, a ne přes alternativní plynovod napříč Kaspikem, který prosazovaly USA a EU. Rozhodující moment přišel. Éra levného plynu je minulostí. Ostatní producenti plynu se budou odvolávat na precedens ceny turkmenského plynu. Evropské firmy se nemohou postavit svalům Gazpromu. Pokusným králíkem teď bude Ázerbájdžán. Současně Rusko převzalo řídící roli v ovlivňování ceny plynu na světových trzích. Kartelová dohoda exportérů plynů se rodí. Geopolitické důsledky pro USA jsou prostě vážné.

Co je ještě horšího, ruské naftařské a plynové firmy nyní roztahují křídla do Latinské Ameriky, což tradičně býval americký dvorek. V průběhu Chavezovy návštěvy v Moskvě 22. července podepsaly tři ruské firmy, Gazprom, LUKoil a TNK BP, smlouvy se státní venezuelskou petrolejářskou firmou PDVSA. Nahradí ve Venezuele americké ropné giganty Exxon Mobil a ConocoPhillips.

Při slavnostním podpisu řekl Medveděv: „Nejen, že jsme ty dohody schválili, ale také jsme se rozhodli, že dohlédneme na jejich uvedení do života.“ Chavez odpověděl: „Těším se na to, až vás uvidím ve Venezuele.“

Velvyslanec M K Bhadrakumar byl diplomatem v indických zahraničních službách. Pracoval na velvyslanectvích v Sovětském svazu, Jižní Korei, Srí Lance, Německu, Afghánistánu, Pákistánu, Uzbekistánu, Kuvajtu a Turecku.

Článek Russia takes control of Turkmen (world?) gas vyšel 30. července na serveru Asia Time. Překlad editor.

Doplnění editora

Takže to shrněme. Amerika dostala od Ruska v tichosti a bez velkých fanfár po ústech.

Amerika je na háku. Nemá vlastní naftu, není schopná omezit svou nestřídmou spotřebu, nemá peníze na to, aby si ji koupila, její měna jde ke dnu. Nemá nic, než dluhy. A bomby.

Americe pricmrnduje Evropská unie, která sice není tak strašně zadlužená, ale ani ona nemá naftu. Navíc je rozhlodávána vnitřními rozpory a trpí násilnou integrací zcela rozdílných států. Plus je zahlcována imigranty z třetího světa.

V obou regionech vládne tuhá politická korektnost, která brání pojmenovat mnoho vnitřních problémů, natož je léčit. Oba regiony žijí z podstaty své minulé slávy.

Rusko naproti tomu má jak zdroje, tak peníze. A navíc i ty bomby. Nemá dluhy, ani není dušeno hordami emigrantů. K tomu je tady Čína a Indie s Pákistánem, tyto země rovněž nemají dluhy, rovněž mají peníze, rovněž netrpí emigračními nájezdy ani politickou korektností. Co do počtu obyvatel přesahují jak Ameriku tak Evropu několikanásobně. Jsou zeměpisně blízko. Jsou zjevně schopny se spolu domluvit tak, aby to vyhovovalo zainteresovaným stranám. A i ony mají bomby.

Na koho sázíte?

Na neutěšeném stavu Ameriky se podepsala celá řada vedlejších chyb vršených nejméně stovku let, počínaje idiotským designem amerických měst, kde jsou zvlášť zóny bydlení a zvlášť zóny komerční (nákupu), a odevšad kamkoliv je daleko, a kde se člověk bez auta prostě neobejde (stejný design se nyní s velkou radostí aplikuje i v Čechách, kde malé obchody na rohu padají jako mouchy jsa nahrazovány supermarkety), přes promyšlenou likvidaci železnic (jednou bych chtěl napsat článek o tom, jak americká naftová loby sprostě zlikvidovala po první světové válce poměrně dobře zavedenou železniční síť v USA), přes úmyslně rozdmýchávanou rasovou nesnášenlivost prostřednictvím pozitivní diskriminace a nařízené lásky k menšinám až po katastrofální úpadek vzdělanosti nahrazované dunivým vlastenectvím. Nic z toho se netýká asijských zemí.

Myslím, že velmi brzy dojde k zajímavému přeskupení moci. Ale pozor. Zvíře zahnané do rohu kope a Amerika už nemá příliš co ztratit. Jen získat. Nějaký zoufalý čin z její strany by mohl ještě pořádně zamíchat kartami.

V té šílené hře vsadila Česká republika na mrtvého koně a za svou idiotskou vazbu na potápějící se Titanic zaplatí vysokou cenou.