Jste připraveni přijmout fakta o Izraeli?

21. října 1948 přijala vláda Izraele rozhodnutí, které mělo mít dlouhodobý a rozdělující vliv na práva a status Arabů žijících v této oblasti: oficiální vytvoření vojenské vlády v oblastech, kde většinu populace tvoří Arabové.“ (Martin Gilbert, Israel: A History)

Vzdal jsem se své snahy nalézt Američana s morálním svědomím a odvahou chovat se podle toho a chystal se přestat psát, když jsem se setkal s reverendem Thomasem L. Are.

Reverend Are je presbytoriánský pastor, který byl zvyklý říkat svým věřícím: „Jsem sionista.“ Tak, jako většina Američanů, i reverend Are byl omámen izraelskou propagandou a pomáhal šířit tuto propagandu mezi svými ovečkami.

Kolem roku 1990 Are prohlédl, za což děkuje křesťanskému kanonu v katedrále svatého Jiří v Jeruzalémě a autoru Marcu Allisovi, který se spolupodílel na knize Beyond Occupation (Za oponou okupace).

Když si uvědomil, že jeho ignorance situace, o které se namístě přesvědčil, jej činí spolupachatelem obrovského zločinu, napsal knihu Israeli Peace / Palestinian Justice (Izraelský mír / palestinská spravedlnost) publikovanou v Kanadě 1994. Učinil tak ve snaze uchránit ostatní před chybami, kterých se sám dopustil, a částečně i pro uchlácholení vlastního svědomí.

Reverend Are si téma dobře prostudoval a napsal odvážnou knihu. Pamatujme, že byl rok 1994 a do vydání Waltovy a Mearsheimerovy knihy odhalující moc izraelské loby a její schopnosti kontrolovat informace, které Američané o izraelsko-palestinském konfliktu dostávají, chybělo ještě mnoho roků.

Are začíná svou knihu zahajovacím útokem Izraele na Palestince, což byla událost, kterou většina dnes žijících Američanů nepamatuje – nebyla ještě na světě. Cituje vynikajícího britského historika Arnolda J. Toynbee: „Zacházení s palestinskými Araby v roce 1947 a 1948 bylo morálně stejně nezdůvodnitelné, jako zabití šesti milionů Židů nacisty. Ačkoliv neporovnatelné co do kvantity se zločiny nacistů, bylo to porovnatelné co do kvality.“

Golda Meirová vnímána Izraelci jako velký vůdce a jinými jako jeden z největších zabijáků historie, zpochybňuje fakta: „Nebylo to tak, že by tam v Palestině byli lidé, a my bychom přišli, vyhnali je pryč a vzali jim zemi. Neexistovali.“

Tvrzení, kterým Golda Meirová omlouvá velké izraelské zločiny, ignoruje fakta takovým způsobem, že to rozum odmítá přijmout. Palestinské utečenecké tábory mimo Palestinu dodnes existují a jsou plné Palestinců a jejich dětí. Těch Palestinců, jejichž města, vesnice, domovy a půda byla zabrána Izraelem v roce 1948. Reverend Are seznamuje čtenáře se svědectvím tehdy jedenáctiletého Na'im Ateeka, který líčí, co se mu stalo, když Židé přišli do Beisanu 12. května 1948. Celé palestinské komunity se prostě vypařily.

V roce 1949 počítalo OSN 711 tisíc palestinských uprchlíků.

V roce 2005 odhaduje agentura OSN Relief and Works počet palestinských utečenců a jejich potomků, vyhnaných z vlastní země, na 4,25 milionu.

Izraelská politika vystěhování ne-Židů pokračuje šest desetiletí. 19. června 2008 uvedla Laity Committee v Holy Land ve Window Into Palestine, že izraelské ministerstvo vnitra odebírá křesťanským obyvatelům Jeruzaléma právo pobytu a reklasifikuje je na „návštěvníky ve svém vlastním městě.“

Ephraim Sneh se 10. prosince 2007 chlubil v Jerusalem Post, že Izrael dosáhl „skutečného vítězství sionismu“ co se týče plánu OSN na rozdělení Palestiny, který prosazoval vytvoření dvou národů v zemi Izrael. Plán přidělil Izraeli 56 procent Palestiny a ponechal původním obyvatelům pouze 44 procent. Ale v průběhu času to Izrael změnil. Sneh hrdě deklaruje: „Až dokončíme trvalou dohodu, budeme vlastnit 78 procent území, zatímco Palestinci budou mít 22 procent.“

Sneh mohl dodat, že těch 22 procent je tvořeno roztroušenou skupinou izolovaných ghet odtržených od sebe, bez silnic, bez vody, bez zdravotní péče a bez práce.

Reverend Are dokumentuje, že zneužívání palestinských lidských práv je oficiální politikou Izraele. Zabíjení, mučení a bití je rutinou. V květnu 1990 napsal Washington Post, že Save the Children (Zachraňte děti) „dokumentovaly bití, používání slzného plynu a střílení dětí bez rozdílu (věku nebo pohlaví), a to jak doma nebo venku na ulici. Bijí, střílejí, dusí slzným plynem děti hrající si před domem, sedící ve škole nebo jdoucí do obchodu pro nákup.“

19. ledna 1988 ohlásil izraelský ministr obrany Izák Rabin, později premiér, politiku „trestajícího bití“ Palestinců. Izraelci popsali důvod tohoto trestajícího bití: „Naším úkolem je znovu vytvořit bariéry a znovu vzbudit v Arabech v této oblasti strach ze smrti.“

Podle Save the Childreen je bití dětí a žen běžné. Reverend Are citoval zprávu Washington Post: „Save the Childreen došli k závěru, že třetina bitých dětí má méně než deset let a pětina méně než pět let. Téměř 30 procent bitých dětí utrpělo zlomeniny.“

8. února 1988 citoval časopis Newsweek izraelského vojáka: „Dostali jsme rozkaz zabouchat na všechny dveře, vtrhnout dovnitř a vyvést ven všechny muže. Ty mladší jsme postavili do řady čelem ke zdi a vojáci je bili obušky. Nešlo o soukromou iniciativu, to byly rozkazy našich velitelů... Jeden z vojáků dokončil bití a druhý na něj zakřičel 'nacisto!' a on zakřičel zpátky 'poseroutko!' A když se jeden voják pokoušel zastavit bezdůvodné bití Araba, došlo k pěstnímu zápasu.“

To bylo ještě za starých časů, než bylo svědomí eliminováno z izraelské armády.

Ralph Schoenman, výkonný ředitel Bertrand Russell Foundation, napsal 19. června 1977 v London Sunday Times: „Izraelští vyšetřovatelé rutinně zacházejí s arabskými vězni velmi špatně, mučení je pravidlem. Vězni bývají oslepeni kapucí nebo páskou přes oči a pověšeni za zápěstí po dlouhou dobu. Většina je bita do genitálií a sexuálně zneužívána a ponižována. Většina zažije sexuální útok. Jiným jsou administrovány elektrické šoky.“

Amnesty International došla k závěru, že neexistuje na světě jiná země, ve které by bylo používání oficiálního a trvalého mučení tak dobře zavedeno a zdokumentováno, jako v případě Izraele.

Dokonce i proizraelský Washington Post napsal: „Po zadržení procházejí vězňové obdobím hladovění, odpírání spánku a dlouhých časových úseků, po které musí stát se spoutanýma rukama nad hlavou a se špinavým pytlem na hlavě. Děje se tak organizovanou metodou. Vězni jsou smýkáni po zemi, biti různými předměty, kopáni a strkáni pod ledovou sprchu.

Zní to jako Abu Ghraib. Objevují se nové zprávy, že izraelští experti na mučení spolupracovali při mučení zadržených sehnaných a sesbíraných americkou armádou. Ti zadrženi byli součástí propagandy Bushova režimu chrlené za účelem přesvědčení Američanů, že Irák přetéká teroristy z al-Káidy. 23. července 2008 uveřejnil antiwar.com zprávu z iráckých médií, že irácká vláda propustila 109 087 Iráčanů, které Američané zadrželi. Je zřejmé, že tito „zadržení teroristé“ byli použiti pro potřeby propagandy Bushova režimu. Nikdo nikdy nebude vědět, kolik z nich bylo mučeno izraelskými vyšetřovateli importovanými CIA.

Kniha reverenda Areho navrhuje citlivé řešení konfliktu rozpoutaného Izraelem. Problémem je, že izraelská vláda věří jen použití násilí. Politikou izraelské vlády vždy bylo dostat Palestince do podřízené role a zahnat je do této role bitím, zabíjením a týráním. Pochybuje-li o tom někdo, měl by si přečíst knihu nejlepšího izraelského historika Ilan Pappe, The Ethnic Cleansing of Palestine (Etnická čistka v Palestině) (2006) .

Američané jsou lehkověrní a naivní. Po šedesát let byli spoluviníky zločinů, které jsou podle slov Arnolda Toynbee „porovnatelné co do kvality“ se zločiny nacistického Německa. Vzhledem k tomu, že Toynbee to napsal před desítkami roku, akumulovaný zločin Izraele může být nyní porovnatelný i co do kvantity.

Amerika rutinně vetuje každé prohlášení a každou rezoluci OSN odsuzující Izrael za brutální zločiny vůči Palestincům. Bezstarostní američtí daňoví poplatníci půl století krváceli, aby poskytli Izraeli dokonalejší zbraně, které pak Izrael používal k útokům na své sousedy. Po celou dobu přitom přesvědčoval Ameriku – v podstatě národ otroků – že obětí je on, Izrael.

John F. Mahoney napsal: Thomas Are mi připomíná Dietricha Bonhoeffera. Pastora, který přišel na šokující zjištění, že on a jeho lidé byli krmeni obrovskými lžemi, zatímco tisíce nevinných mužů, žena dětí bylo mučeno a zabíjeno. Takový pastor by neriskoval znepokojení své kongregace bez rozsáhlých rešerší a modliteb. Reverend Are se snažil a jistě se také často a dlouho modlil při psaní své knihy – předpokládám.

Bonhoeffer byl luteránský theolog a pastor popravený za aktivní odboj proti nacismu v Německu.

Profesor Benjamin M. Weir z theologického semináře v San Franciscu napsal: „Při čtení této knihy se lidé budou svíjet. Nutí vás, abyste pozvedli svůj hlas za ty, kteří mluvit nemohou.“

Američané, kteří nedokážou samostatně myslet, a kteří jsou k smrti vyděšeni možností, že by vyjádřili nesouhlas s něčím, co by jejich spoluobčané neschválili, nejsou schopni ani pozvednout svůj hlas za nikoho, kromě těch, kdo kontroluje svět propagandy, ve kterém žijí.

Ignorance a nezájem Američanů je velkým zklamáním pro mé přátelé v izraelském mírovém hnutí. Bez pomocí zvenčí budou Izraelci věřící v dobrou vůli zbaveni jakéhokoliv mírového řešení konfliktu, který začal v roce 1947 izraelskou agresí proti nic netušícím palestinským vesnicím.

Reverend Are napsal svou knihu v důvěře, že pero je ostřejší než meč, a že fakta mohou přehlušit propagandu a vytvořit základ pro spravedlivé řešení palestinské otázky. Ve své závěrečné kapitole s nadpisem „Jak mohou křesťané pomoci?“ uvádí: „Nemůžeme dovolit jiným diktovat nám, co si máme myslet o jakékoliv věci, zvláště o něčem tak důležitém, jako je křesťanská věrnost, která je ověřována postoji vůči hledání spravedlnosti pro utlačované. Povinnosti křesťana je být informován.“

Za povinnost se, samozřejmě platí. Reverend Are píše: „Zastaňte se Palestinců a uděláte si nepřátele. Ale jako křesťané musíme být ochotni začít mluvit o tom, o čem jsme až do teďka mlčeli.“

O více jak deset let později se bývalý prezident Jimmy Carter, skutečný přítel Izraele, znovu pokusil probudit americké morální svědomí svou knihou „Palestina: mír, ne apartheid.“ A byl okamžitě napaden a démonizován izraelskou loby.

Šedesát let snahy ze strany dobrých a spravedlivých lidí učinit Izrael odpovědný (za jeho zločiny) zatím selhalo, ale vydržet v této aktivitě je dnes důležitější než kdykoliv jindy. Izrael udržuje svou podrobenou Ameriku na hraně útoku na Írán, což by pro všechny zúčastněné bylo katastrofou. Údajný důvod útoku je eliminace neexistujícího íránského jaderného zbraňového programu. Skutečným důvodem je eliminace veškeré podpory pro Hamas a Hizballáh, takže Izrael by mohl obsadit celý West Bank a jižní Libanon. Bushův režim je žhavý vyhovět Izraeli a média a křesťanští evangelíci připravují americkou veřejnost na tuto událost.

Je paradoxem, že Izrael demonstruje tu pravdivost lží nikoliv podle křesťanské víry v dobrou vůli, ale podle Leninovy doktríny, že násilí je hnacím motorem historie, a že křesťanští evangelíci s tím souhlasí.

Článek Are You Ready to Face the Facts About Israel? vyšel na serveru informationclearinghouse.info a na serveru counterpunch.org 25. července. Překlad editor

Doplnění editora

Palestině se děje strašlivé bezpráví. Před našima očima probíhá už šedesát let nejbrutálnější genocida spojena s krádeží území, promyšlený holocaust národa, který nikomu neublížil a nikoho neohrožoval. Jeho jedinou chybou bylo, že sídlil tam, které se zalíbilo Židům.

Nejhorší na tom všem je to, do jaké míry strachu nás dokázali Židé zahnat. Všichni to vidíme – a všichni se bojíme to vyslovit, natož odsoudit, či dokonce zakročit. Vrahové ze sebe dělají oběti a my jim přikyvujeme a omlouváme se jim za každý křivý pohled. Stáváme se tak všichni spolupachatelé této strašné genocidy.

Co se mě samotného týče, dlouho jsem se snažil rozlišovat mezi Židy a sionisty. Vždy se pokouším nepožívat kolektivní vinou. Poslední dobou se mi ale zdá, že rozdíl mezi sionisty a Židy je stále slabší. I když zcela jistě existuje mnoho slušných Židů, kteří otevřeně i skrytě protestují, a kterých si velmi vážím (mohl bych jmenovat), přece je pravda, že většina židovského národa mlčí a de facto kolaboruje s vrahy u moci. Je to totiž pro ně pohodlnější. A mají z toho lecjakou - a ne malou - výhodu. Nemá cenu si to zastírat. Jenže si neuvědomují, že i na ně padá pak podíl z viny.