Darovanému koni na zuby nekoukej

Říká se, že když člověk dostane dar, neměl by zjišťovat jeho cenu nebo kvalitu. Protože tím může postavit do nepříjemné pozice osobu dárce. Je to moudré přísloví. Já jsem se darovanému koni na zuby podíval. A do nepříjemné pozice jsem se dostal sám.

Začátkem roku jsem dostal dar. Švýcarské hodinky. Nebyly nové, ale údajně byly zlaté. Takové, jako se dědívají z generace na generaci. Pravda, zlaté hodinky nebývají zrovna levnou záležitostí. Měl jsem z nich radost, ale nepátral jsem po ceně, pamětliv výše uvedeného přísloví. Radoval jsem se z krásného, dokonalého provedení a čistoty tvarů, jen mi kalilo radost, že se čas od času zastavují. Rozhodl jsem se nechat je vyčistit a seřídit. Ty hodinky totiž mají ještě uvnitř pravé hodinářské srdce plné koleček a pružinek, žádnou baterii. Natahují se samy pohybem ruky. A takové hodinky potřebují čas od času servis.

Přinesl jsem je ke klenotníkovi. Lhostejně je ode mě přebral a prý že je musí poslat hodináři. Že to bude trvat měsíc.

„Měsíc?“ zklamaně jsem vydechl. „Myslel jsem, že to můžete udělat tady“ a pohybem hlavy ukázal ke stolku v rohu, kde seděl muž a něco pod hodinářskou lupou opravoval.

„Ne, ne, to není hodinář. To je odhadce.“

„Odhadce?“

„Odborník na cenu šperků. Bývá tady jednou týdně. Lidi si sem nosí šperky a on jim k tomu vystavuje úřední certifikát o jejich hodnotě.“

Červíček pokušitel zahlodal. A uhlodal.

„Mohl by mně ohodnotit tyhle hodinky?“

„Jistě. Nechte to tady. Bude to trvat asi půl hodiny a bude to za 40 dolarů.“

Vzal hodinky, vložil je do plastikového sáčku.

Vrátil jsem se za půl hodiny. „Ještě to není, moment.“

Zřejmě mu to dává zabrat. Odhadce seděl za stolkem a něco kutil, na ruce jsem mu neviděl. Představoval jsem si, jak se zvedne, obrátí se ke mně a řekne: „Ha, ha, pane, to vás někdo doběhl. To nemá cenu ani těch 40 dolarů, co jste dal za ten odhad.“

Postával jsem v obchodě, kde jsem zjevně nepatřil. V kraťasech z Costca a v umolousaném tričku z Globusu jako pravá socka. Kolem ve vitrinách se blýskaly šperky bez cenovky, mnohé z nich v hodnotě představující průměrný roční plat pracujícího a více. (Bylo to drahé klenotnictví.) U dveří stála bezpečnostní služba a loupala po mě očima.

Konečně byl odhadce hotov. Sepsání certifikátu na ručním papíře, na kterém byla i fotografie hodinek a vytlačená pečeť.

První, co jsem zaregistroval, byla změna v chování muže za pultem. Byl nějaký vstřícnější a přátelštější, když mi certifikát podával.

Podíval jsem se na odhadní cenu a polkl překvapením. Byla vyšší, než jsem čekal v nejoptimističtějších snech. Asi pětkrát. Panebože, a já jsem ty hodinky běžně nosil do cvičení a nechával v šatně.

Obchodník byl najednou vstřícnost sama. Div že mě nevyprovázel ze dveří. Když následně dával hodiny znovu do pytlíku, aby je odeslal hodináři, odněkud vyštrachal bílou tkaninu a hodinky do ni zabalil. Musel jsem se tiše smát. Vidíš, chlape, my milionáři si můžeme dovolit chodit jako socky, protože na to máme. Příště nesuď podle oděvu, v duchu jsem dával lekci klenotníkovi.

Jenže já teď řeším problém. Dary se mají oplácet. Ale já nikdy nebudu moci pořídit dárci (dárkyni, neboť to byla žena) adekvátní dar. Musel bych prodat auto, a ani to by nestačilo. Tak jak z toho ven?

Inu, darovanému koni na zuby nekoukej. Fakt moudré přísloví. Jenže tam chybí dovětek: Co když jsou zlaté?