Kdo řídí naše životy

Sheldon S. Wolin ve své knize Democracy Incorporated: Managed Democracy and the Specter of Inverted Totalitarianism nabízí kontroverzní, ale v konečném důsledku přesvědčivou výpověď, jak USA podlehly pokušení nepřiznaného totalitarismu. Pečlivý čtenář ale bude občas na pochybách, jestli uznávaný americký politický filozof neměl při psaní své studie před očima náhodou Českou republiku současnosti.

Recenze ze serveru truthdig.com

Není velkou novinkou, že Spojené státy zabředly do velkých problémů. Preventivní válka proti Iráku, zahájená před více než pěti lety, byla chybou kolosálních rozměrů – tuto skutečnost si stále řada Američanů neuvědomuje. Místo toho debatují o tom, jakým způsobem dosáhnout vítězství v situaci, kdy i jejich vlastní generálové přiznávají, že vítězství dnes již není myslitelné. Ekonomika USA se v průběhu uplynulých desetiletí vyčerpala nepřiměřenými zbrojními investicemi, zatímco její soupeři se mezitím soustředili na investice do nových lukrativních odvětví průmyslu sloužících civilním potřebám. Americký systém kontrolních mechanismů i politické rovnováhy byl prakticky rozvrácen vlnou bratříčkování a korupce, které se rozmohlo i v samotném Washingtonu. Pojetí prezidentského úřadu, jehož nositel dvě volební období prohlašuje, že o všem rozhoduje, se ocitá v rozporu s duchem americké ústavy. Dopustili jsme, aby se volby, nedílná součást demokratického systému, staly předmětem politického handlování, čímž byl v očích veřejnosti snížen jejich význam, jak se to stalo na Floridě, přičemž se samozvaní strážci demokracie v mainstreamovém tisku sotva zmohli na odpor. Připouštíme mučení bezbranných vězňů, které očerňuje a demoralizuje naše ozbrojené síly i zpravodajské služby.

Problémem je, že se příliš mnoho věcí obrátilo k horšímu ve stejné době. To velmi ztěžuje plné pochopení rozměrů katastrofy, které jsme podlehli, stejně jako nalezení odpovědi na otázku, co učinit, abychom navrátili naši zemi zpět k ústavní vládě a znovu docílili aspoň principiální demokracie. Dosud byly publikovány stovky knih zabývající se pouze určitými aspekty naší situace: válkami v Afghánistánu a Iráku, nekontrolovatelně přebujelými rozpočty „na obranu“, imperiálním pojetím úřadu prezidenta a jeho pohrdáním lidskými právy, skutečností, že značné části veřejného sektoru, tradičně obhospodařované vládou, přecházejí do soukromých rukou, a politickým systémem, v němž se žádný z politických lídrů neodváží na veřejnosti ani vyslovit slovo imperialismus či militarismus.

Neviditelné uchopení moci

Wolin ve své knize představuje tři nové pojmy, které usnadňují analýzu toho, co Američané ztratili jako národ. Jeho hlavní ideou je „inverted totalitarism“, převrácený totalitarismus, podpořený dvěma dalšími jevy, které jej doprovázejí a napomáhají mu: „managed democracy“, řízená demokracie, a „Superpower“ čili Supermoc. V autorově pojetí je to nezávislý činitel, hybná síla srovnatelná se Supermanem nebo Spidermanem, která je, už svou podstatou, nekompatibilní s ústavní vládou a demokracií.

„Náš předpoklad je následující: je možné, že se určitá forma totalitarismu, odlišná od formy klasické, vyvine z domněle ´silné demokracie´ a nikoliv z demokracie ´pokleslé´,“ píše Wolin.

Podstatou jeho komplexní argumentace je, že po hospodářské krizi začala působit dvojice sil: „řízená demokracie“ a „Supermoc“, které otevřely cestu pro vznik zcela nového fenoménu, „převrácenému totalitarismu“, formy vlády stejně totalitní, jako klasické totalitní režimy založené na vnitřní kooptaci „Převrácený totalitarismus“ k tomu jen využívá jiných prostředků: vnějšího zdání svobody a spíše politické neangažovanosti mas, než jejich mobilizace. Tato forma vlády spoléhá při šíření propagandy, která upevňuje oficiální verze událostí, spíše na „soukromá media“, než na vládní agentury. Totalitarismus je to „převrácený“, neboť nevyžaduje užití nátlaku, policejních metod a mesianistické ideologie jako nacistické, fašistické a stalinistické diktatury. Podle Wolina nastoupil „převrácený totalitarismus“ neplánovaně a sotva postřehnutelně a na první pohled v nepřerušené kontinuitě s dosavadními národními politickými tradicemi.

Genialita sytému převráceného totalitarismu „spočívá v uchopení moci, které není patrné – není třeba zřizovat koncentrační tábory, vnucovat ideologickou uniformitu ani násilně potlačovat disidenty, dokud zůstávají bez politického vlivu.“ Symptomem změny systému je i degradace významu a vlivu „svrchovaného lidu“ tak, že se stal pasivním subjektem. Tato proměna směřuje od demokracie, která je skutečnou vládou lidu, k demokracii jako obchodní známce produktu, s nímž se obchoduje na domácích i světových trzích. Nový systém „převráceného totalitarismu“ patří k těm, které se navenek tváří jako svůj přesný opak. Spojené státy se staly výkladní skříní, kde je předváděno, že demokracii lze řídit, aniž se zdá, že je jakkoliv potlačována.

„Mise splněna“

Mezi faktory, které přispívají k rozvoji „převráceného totalitarismu“ patří praktiky a psychologie využívané v reklamě a aplikace „tržních principů“ i v jiném kontextu. Neustálý technologický vývoj a objevy povzbuzují a zaměstnávají fantazii (počítačové hry, virtuální avatary, vesmírná turistika). Masmédia a propaganda pronikly do každé domácnosti, univerzity ztrácejí svou nezávislost a jsou kooptovány do systému. Americká společnost si vytváří vlastní mytologii. Patří do ní uctíváni hrdinů, kteří dosáhli úspěchu díky své tělesné zdatnosti; víra ve věčné mládí; krása dosažená chirurgií; měření času v nanosekundách a kultura založená na snu o tom, že časem získáme kontrolu nad vším a naše možnosti budou růst do nekonečna. Lidé těmto mýtům věří, protože většina z nich má bujnou fantazii, ale minimální odborné znalosti. Vládcové tohoto světa si podmanili naši imaginaci a dokáží s ní manipulovat. Wolin připomíná, že obraz Adolfa Hitlera letícího do Norimberku, kterým začíná slavný film Leni Riefenstahlové „Triumf vůle“ z roku 1934, byl vzkříšen 1. května 2003, kdy prezident George Bush přistál na letadlové lodi Abraham Lincoln a o válce v Iráku prohlásil, že „mise byla splněna“.

V „převráceném totalitarismu“ se oproti obvyklému intelektuálnímu rozruchu, tradičně obklopujícímu centra vzdělanosti, univerzitní kampusy samy „pacifikují“. „Pomocí kombinace vládních kontraktů, korporátních a nadačních fondů, společných projektů, zahrnujících univerzity, korporátní výzkumníky a bohaté individuální dárce, se univerzity (zvláště takzvané výzkumné univerzity), intelektuálové, vědci a výzkumníci stali integrální součástí systému,“ poukazuje Wolin. Už žádné pálení knih, žádní Einsteinové v exilu. Poprvé v historii amerického vyššího vzdělání jsou dnes význační profesoři bohatí, a to díky systému zahrnujícímu skvělé platy a zaměstnanecké výhody.

Nejvýznačnější společenské kruhy, které rozvíjejí a posilují tento systém moderní Šangri-la, jsou součástí korporátní moci ovládané „řízenou demokracií“ a vojenskoprůmyslovým komplexem, které kontroluje „Supermocí“. K hlavním cílům „řízené demokracie“ patří zvyšování zisků velkých korporací a odstranění institucí sociální demokracie (sociálního zabezpečení, odborů, systému sociální péče, systému veřejného zdravotnictví, podpory bydlení atd.) a potlačení společenských a politických ideálů z období „Nového údělu“. Jejím hlavním nástrojem je privatizace. „Řízená demokracie“ směřuje k „selektivní rezignaci zodpovědnosti vlády za zdraví a blahobyt občanů“ – pod záminkou zvyšování „efektivity“ a snižování nákladů.

„Privatizace veřejných služeb a mechanismů vypovídá o setrvalém vývoji korporátní moci v politickou formu, v integrální součást, ba dokonce v dominantního partnera státu. Znakem těchto změn je přeměna americké politiky a politické kultury ze systému, ve kterém demokratické postupy a hodnoty, pokud nebyly definující, měly aspoň rozhodující podíl, na systém, kde jsou zbývající demokratické prvky státu a jeho programy v zájmu lidu systematicky odstraňovány,“ zdůrazňuje Wolin. Tyto snahy ve velké míře uspěly. „Demokracie, která pro přetrvávající status quo představovala hrozbu, se mu v dnešní době přizpůsobila.“

Unudit politikou

Jednou z o něco méně důležitých snah „řízené demokracie“ je docílit toho, aby občané soustředili svůj zájem na okrajové, nedůležité či důvěrné aspekty lidského života, a odvrátili svou pozornost od rozšířené korupce a zrady důvěry veřejnosti. Řečeno Wolinovými slovy: „Důraz je kladen na diskuze o takových tématech jako je hodnota sexuální abstinence, úloha náboženských charit ve státem řízených aktivitách a otázky spojené se sňatky homosexuálů. Snahou ale není tyto otázky řešit. Skutečným cílem je rozdělit občany, zastřít třídní rozdíly a odvrátit pozornost voličů od sociálních a ekonomických zájmů většiny populace.“ Příklady mistrného využití těchto postupů k rozdělení společnosti a roznícení vášní jsou třeba případ Terri Schiavo z roku 2005, kdy byla žena v klinické smrti uměle udržována při životě, nebo případ žen a dětí, žijících v polygamní komunitě v Texasu, které byly údajně sexuálně zneužívány.

Dalším velice účinným postupem „řízené demokracie“ je znudit voliče do té míry, že se přestanou o politiku zajímat. Wolin poznamenává: „Jednou z metod, jak si zajistit kontrolu, je vystavit voličstvo rok trvajícímu sycení politickou propagandou, to vše prodchnuté snahou vyhnout se relevantním tématům, aby výsledek byl více nudný než povzbuzující. Důsledkem je pak únava občanů politikou, která výtečně prospívá řízené demokracii.“ Klasickým příkladem je nominační zápas dvou amerických politických stran v průběhu let 2007 až 2008. Dynastická „soutěž“ mezi rodinami Bushů a Clintonů, trvající od roku 1988 do roku 2008, je dalším neméně relevantním příkladem. Je třeba připomenout, že k nedávným volbám nepřišlo mezi polovinou a dvěma třetinami oprávněných voličů – ovlivnění menšího počtu aktivních voličů je pak daleko snazší. Wolin k tomu poznamenává: „Každý apatický občan je mlčenlivým rekrutem nastupujícího převráceného totalitarismu.“ Je otázkou, zda Obamova kandidatura může probudit tyto apatické voliče. Obávám se, že Wolin dobře předvídá, že masivní tlak korporátních médií na veřejnost, celou záležitost natolik diskredituje, že tato možnost bude vyloučena.

Vše pod kontrolou

„Řízená demokracie“ představuje závažnou hrozbu pozůstatkům demokracie, které dosud v americkém politickém systému přetrvávají, nicméně její vliv je ve srovnání se „Supermocí“ slabý. „Supermoc“ je sponzorem, obhájcem a strůjcem amerického imperialismu a militarismu. Tyto aspekty americké vlády byly vždy ovládané elitami a byly v rukou exekutivních složek společnosti. Vždy byly zastřeny před zraky běžných občanů, zcela mimo jejich chápání i kontrolu. „Supermoc“ se soustředí na vývoj zbraní hromadného ničení, tajné ovlivňování zahraniční a někdy i domácí politiky a na vojenské operace. Má v rukou fantastické sumy peněz vyžadované vojenskoprůmyslovým komplexem. (USA utrácejí za zbrojení více než všechny ostatní státy na Zemi. Oficiální rozpočet USA na obranu, pro fiskální rok 2008, je 623 miliard dolarů; další nejvyšší rozpočet je čínský, podle údajů CIA činí 65 miliard dolarů.)

Zahraniční vojenské operace doslova nutí demokracii, aby změnila svou podstatu „v zájmu a pod diktátem úspěšného zvládnutí nepředvídatelných událostí pojících se se zahraniční okupační válkou.“ Podle Wolina „změní demokracie svůj charakter nejen tím, že si osvojí nové způsoby chování v zahraničí ( krutost, necitelnost k utrpení, nerespektování místních zvyklostí, uplatňování nerovného přístupu k místnímu obyvatelstvu, atd.), ale také přehodnotí přístup k vládě nad vlastním obyvatelstvem, vůči kterému si bude nárokovat větší moc.“ Bude se častěji pokoušet manipulovat veřejností, místo toho, aby brala ohledy na názory jejích zástupců ve veřejné diskuzi. Bude si osobovat větší kompetence a menší dohled nad svým počínáním při využívání „státních tajemství“, větší kontrolu nad společenským děním. Bude mít méně trpělivosti pro zákonnost a opozici, či vůči těm, kteří volají po socioekonomických reformách.

Imperialismus a demokracie jsou podle Wolinovy definice „nekompatibilní“. Čím větší zdroje jsou vynakládány na imperiální politiku, tím více demokracie skomírá, až dojde k jejímu nevyhnutelnému zániku. Wolin říká, že „imperiální politika zahrnuje také ovládnutí domácí politiky a její pozdější přeměnu v základní oporu ´převráceného totalitarismu´.“

Nemá smysl se ptát, jak může demokraticky smýšlející občan reálně „participovat“ na imperiální politice. Není rovněž překvapivé, že téma imperiální politiky je ve volebních debatách tabu. Žádný významný politik nebo politická strana se na veřejnosti o existenci amerického impéria nezmiňují.

Už od vzniku Spojených států je tradicí, že se občané účastní imperiálních dobrodružstvích své země, jakými byla například transkontinentální expanze na úkor domorodých obyvatel, Mexičanů i španělských kolonizátorů. Ačkoliv Theodor Roosevelt často říkával, že Američané hluboce nesouhlasí s imperialismem, protože sami kdysi svrhli koloniální nadvládu Britského impéria, měli Američané expansionismus vždy v krvi. V průběhu let se americká politická analýza opatrně pokoušela oddělit armádu a imperialismus, přestože militarismus je nevyhnutelným průvodním jevem imperialismu. Wolin si povšiml, že „američtí patriotičtí občané vždy neochvějně podporovali armádu a její obrovské rozpočty. Přesvědčování konzervativců o tom, že armáda je oddělena od vlády, bylo tedy úspěšné. Nejdůležitější základ moci státu tak byl odstraněn z veřejné debaty.“

Jako za Hitlera

Trvalo to dlouho, ale za administrativy George W. Bushe se oficiální ideologie imperiální expanze USA přiblížila té, kterou využívali nacisté nebo sovětský totalitarismus. Podle Národní bezpečnostní strategie USA (zřejmě formulované Condoleezzou Riceovou a vyhlášené 9. září 2002), zahájily Spojené státy to, co je nazýváno „preventivní válkou“. Wolin vysvětluje: „Preventivní válka je označení pro zahraniční expanzi, zpravidla proti daleko slabší zemi, která je srovnatelná, řekněme, s nacistickou invazí do Belgie a Holandska v roce 1940. To znamená, že Spojené státy ospravedlňují útok na jinou zemi tím, že ji vnímají jako hrozbu. Tato hrozba by údajně mohla oslabit, nebo vážně narušit moc Spojených států, pokud nebudou reagovat a neeliminují hrozbu dříve než nastane. Pojem preventivní válka je využíván v době terorismu podobným způsobem, jakým Hitler využíval pojem Lebensraum, potřebu životního prostoru, pro ospravedlnění německého imperialismu.“ Taková byla také oficiální obhajoba americké agrese proti Iráku zahájené v roce 2003.

Mnoho lidí by na základě Wolinovy studie dospělo k závěru, že dny americké republiky jsou sečteny. Sám Wolin by ale nesouhlasil. Na konec své studie zařadil seznam věcí, které bychom podle něj měli učinit, abychom odvrátili katastrofu „převráceného totalitarismu“: „Vzdát se imperiálního myšlení a omezit praktiky spjaté s „řízenou demokracii“; upřednostnit myšlenku mezinárodní spolupráce před dogmaty globalizace a preventivními údery; obnovit a posílit ochranu životního prostředí; vrátit se k politice upřednostňující prospěch lidu; napravit škody v systému práv jednotlivce; obnovit nezávislou justici; dělbu moci; kontrolu rovnováhy sil; znovuobnovení integrity nezávislých regulačních agentur a vědeckých poradních procesů; oživení systému zmocněnců zodpovědných za naplnění potřeb populace ve sféře zdravotní péče, vzdělání a penzijním systému a poctivou minimální mzdu; obnovit dohled vlády nad ekonomikou; odstranit neproporčnost daňového systému, která nechutným způsobem nahrává bohatým a korporativní moci.“

Wolinova studie je naneštěstí více konstatováním, co se stalo špatně, než návodem, jak tyto chyby napravit, zvláště když Wolin věří že: „náš politický systém je prolezlý korupcí a utápí se v opatřeních výhodných pro bohaté a korporace.“ Je naprosto nepravděpodobné, že se americké politické strany budou snažit obnovit demokratickou kontrolu nad vojenskoprůmyslovým komplexem a šestnácti tajnými službami. Třebaže Spojené státy následují klasické totalitarismy, které již skončily v propadlišti dějin, zůstane Wolinova analýza jedním z nejlepších diskurzů na téma, kde jsme udělali chybu.

Chalmers Johnson, Truthdig.com

Sheldon Wolin po dobu více než dvou generací vyučoval postgraduální studenty dějinám politické filozofie na univerzitách v Berkeley a Princeton. Je autorem několika uznávaných politologických studií.

Článek vyšel na serveru Czech Free Press.