Proč jsem jediný, kdo podal trestní oznámení na Schwarzenberga?

Když jsem před dvěma lety slyšel poprvé z médií o plánu umístit americkou základnu v České republice, okamžitě jsem si sám pro sebe řekl: No to snad není možné. Oni opravdu chtějí sloužit v žoldu Američanů! Co nestihl Havel, současníci doženou. To ještě nikdo z nás nevěděl, zda se bude jednat o raketovou nebo radarovou základnu.

Dovoluji si upřesnit, že nejsem odpůrcem USA, ale současného tamního teroristického nekonzervativního režimu.

Dnes, téměř po 24 měsících máme všichni jasno. Máme podepsáno, stačí ratifikovat parlamentem a prezident Klaus proti této smlouvě nepůjde.

Co se mezi tím dělo, jsme měli možnost vidět všichni. Kromě peticí se začala rodit i opozice občanská, a to v podobě iniciativy NE základnám. Vznikla Liga starostů proti radaru, konaly a konají se semináře a konference na téma raketového deštníku nad Spojenými státy, konaly a konat se budou i protestní akce na ulicích Prahy a velkých českých měst. Mnoho zákonodárců proti radaru brojí, jiní se této myšlenky zastávají a obhajují ji těmi nejvyššími lidskými hodnotami, jako je ochrana a bezpečí života atd.

Rozepisovat se o tom, co jiní dělají netřeba. Napíši Vám něco o osobě, nastíním své myšlení a potom porozumíte i tomu, co mně k podání trestního oznámení na Schwarzenberga vedlo.

O své povaze a svých kauzách

Před dvěma měsíci mi bylo 24 let. Nízký věk na to sbírat chvály a uznání, věk akorát na to mít selský rozum, být nezatížený a být člověkem, který ctí základní lidské hodnoty.

Vždy jsem měl respekt k moudrosti a zkušenosti starších, nikdy jsem k nim však slepě nevzhlížel, což někteří těžce nesou.

Pamatuji si, jak mně v pubertě maminka napomenula a řekla „Jak to semnou Martine mluvíš? Já jsem tvoje maminka. Semnou se budeš bavit jinak! Já se s tebou takhle bavit můžu, ale ty semnou ne. Je mezi námi rozdíl!“ A já jsem ji klidným hlasem, což ji velice dráždilo, odvětil: „Mami, já vím, že nejsi moje kamarádka. Ale jestli chceš, abych se s tebou bavil slušně, budeš se semnou taky bavit slušně. Respektuji tě jako svoji maminku, ale to neznamená, že se semnou budeš takhle bavit.“ Co čekáte, že na to maminka řekla? Zoufale vykřikla: „Já se s tebou takhle můžu bavit, ale ty semnou ne!“ Mnohdy byly naše rozhovory nekonečné:-)

Tento přístup jsem si zachoval. Proto i dodnes jsem schopen jít do názorového střetu s člověkem, jenž by mohl být mým otcem a polemizovat s ním. Vždy jsem však byl zastáncem teorie úspěšnosti, které říká: Spoj elán mládí a moudrost stáří a bude nám všem lépe.

Vzpomínám si, jak jsem v 18letech vstoupil do jedné zájmové organizace, jíž jsem se po roce stal předsedou. Původní vedení si ponechalo svoji teorii řízení a strategii dalšího směřování. To potom aplikovalo na mně, jako na předsedu. Těmto lidem tehdy bylo o 40 let více. Několikrát jsem je žádal, aby se nepokoušeli ze mě dělat loutku, kterou budou ovládat. Půl roku jsem zkoušel tyto matadory normální a obvyklou cestou přesvědčit o tom, že žádná loutka nejsem. Jednoho dne mi došla trpělivost. Aktivita těchto lidí začala ohrožovat chod organizace, tak jsem hlavní iniciátorku – dámu tehdy třiašedesátiletou vyloučil, jejího syna odvolal z nadřízeného orgánu, do kterého jsem ho jmenoval. Třetí člen rodiny, otec 69let to psychicky nevydržel a vystoupil sám.

Bylo z toho pozdvižení. Nikdo se za celých osm let neodhodlal k tomu, aby tuto povedenou rodinu vyřešil. Mně k tomu stačilo šest měsíců spolupráce s nimi. Dodnes se mi to vrací. Já jsem však jasně zjistil, že spolupráce stáří s mládím může být pouze v případě tolerance. Ta tu však nebyla. Uznávám, že to nebylo lehké. Byl jsem devatenáctiletý kluk a měl jsem vyloučit lidi důchodového věku. Připadal jsem si jako mladý floutek, který ubližuje starým lidem. A mnozí tuto kauzu vidí tímto pohledem dodnes. Já jsem to však tehdy tak neviděl. Prostě to byli lidi, kteří pomlouvali, vytvářeli rozmíšky a paralyzovali chod organizace. To byl pro mě hnací motor a pud sebezáchovy. To, že byli šedesátiletí bylo vedlejší. A tak to vnímám dodnes. Ona úcta má své hranice.

Takových příkladů mohu převyprávět mnoho.

Aktuálně řeším následující kauzu: Česká pojišťovna po mně neoprávněně vymáhá 4.785,-Kč. Zjistil jsem, že všichni, po kterých ČP tuto částku žádala, zaplatili. I přesto, že věděli, že zákonný nárok na to ČP nemá. Jediným, kdo odmítl zaplatit jsem byl já a dnes je to dva roky, co se soudím. Většina z Vás jistě správně předpokládá, že po přičtení soudních výloh a nákladů na zastoupení advokáta je částka několikanásobná. Ano, dnes je z této marginální částky 28.000,-Kč a stejně se soudím dál. Brzy budeme mít stání u krajského soudu v Hradci Králové. ČP se nevzdá už z důvodu zachování prestiže, proto vím, že kauza skončí u Nejvyššímu soudu. Již dnes vím, že proces vyhraji. Držím v ruce judikát právě Nejvyššího soudu, který rozhodl v podobném procesu ve prospěch klienta. Žalobcem byla rovněž ČP.

Je to jen o výdrži, víře a odhodlání. Každý jiný by to vzdal a vykašlal se na to. Pokud by neměl 4.000, dohodl by si splátkový kalendář. Ale já se soudím a říkám: Jestli ti hajzlové mají zapotřebí ode mně neoprávněně žádat tuto z jejich pohledu trapnou částku, já mám zapotřebí se s nimi soudit! A to je možná jedna z mých osobních charakteristik.

Není zde prostor vypisovat všechny mé boje, kauzy, prohry a výhry.

Nutné je však říct, že jsem se nikdy nebál jít do střetu. S kýmkoliv. A to je možná můj problém. Byl jsem schopen jít do střetu i s jedním bývalým ministrem. Bylo mi vyhrožováno stíháním Policií ČR, a pomalu existenční likvidací. Uspěl jsem. Na světlo Boží se kauza asi nikdy nedostane:-)

Tyhle lidi je nutné brát s nadhledem a jejich aktuální politickou roli moc neprožívat. Pamatuji si, jak jsem se v 18letech potkal s jedním poslancem. Byl jsem rozechvělý, když jsem si uvědomil, že mi podal ruku pan poslanec. Pak mi ale kamarád řekl: „Hele, všichni jsou to jenom lidi. Představ si ho na záchodě. Vždyť u toho stojí stejně jako ty.“

Od té doby žádný stres neprožívám a čím víc lidí (i vlivných) poznávám, tím víc si uvědomuji, že jsou to JEN lidé.

Jenže si zase uvědomuji, že čím víc jsou to JEN lidé, tím je větší pravděpodobnost, že jsou na svých postech jen proto, aby řešili své soukromé zájmy a to nejdůležitější (pro nás) odhlasovali bez přemýšlení. Jenom proto, že jim to někdo řekl. Nevadí jim to, mají svých starostí dost. A tady se dostáváme k jádru věci.

Nepochybuji o intelektových hodnotách pana Schwarzenberga. Je to velmi vzdělaný člověk a vzhledem k jeho věku k němu chovám ti nejzákladnější úctu. Je vzdělaný a inteligentní stejně jako Vondra, Klvaňa apod. Jejich problémem je však morálka. Stojí na druhé straně barikády proti lidem, v jejichž zájem mají sloužit.

Všichni to ví. Vždyť všichni čtou nejen Právo, MF Dnes, HN a Lidové noviny, ale i Blesk, Šíp, Aha!, dívají se na televizi, poslouchají rádio, surfují na netu, atd. Všude píšou to samé. Tito lidé otevřeně hájí zájmy cizí země, neustále žvatlají stejné nesmysly, když dojde řeč na bezpečnost obyvatel, smysl radaru atd.

Všichni ví, že Američané vyhradili 800.000.000 korun na tzv. PR. Na co budou tyto peníze použity je nám všem jasné.

Češi se však nejen bojí razantně se projevit, ale ztrácí naději. Po kolikáté za jedno století je již český národ zrazen? Dnes je však zrazen českými politiky, kteří se chovají tak, že je nemožné si nemyslet, že jsou za to placeni nebo jsou zaúkolovaní.

Z předchozích několika příkladů z mého života jste měli možnost poznat, že jdu tvrdě nejen za svým cílem, ale i za spravedlností. Vím, že střední Evropa je sudem naplněným střelným prachem odnepaměti a já, nebo Vy s tím pramálo uděláme. Co však může dělat každý z nás, je boj do posledního dechu. A teď nemyslím boj za nejvyšší možné hodnoty. Ale boj za hodnoty základní, jakými jsou právo, spravedlnost a svoboda. Cožpak je možné, aby nám naši zástupci říkali: Vy nemáte právo rozhodnout o budoucnosti sebe sama a svých dětí, protože nemáte dost informací, abyste se rozhodli správně. Tak já na to říkám: no tak nám ty informace dejte. A nekecejte nesmysly o utajení. A jestli nám je nedáte, tak rozhodneme podle svýho! A ne, že nám budete povídat žvásty o zastupitelské demokracii. Ta je totiž, ctihodní pánové, o něčem jiném!

To, co si poslední léta čeští politici dovolují je neuvěřitelné a skandální. Ta arogance, se kterou se zhostili svých rolí, ta hamižnost a bezohlednost je do nebe volající!

Kdy už český národ pochopí, že konšelé vždy nejlépe vládli, když byli pod tlakem prostého lidu? (dnes říkáme veřejnosti:-) ).

Cožpak je možné, aby si tady úzká skupinka osob, která je s největší pravděpodobností řízena strukturou jiné země, dělala co chce a rozhodovala se ve prospěch svůj na úkor většiny? Je to normální? Každé zvíře, každý organismus se začne aktivně bránit, když je ohrožen. Co však dělají Češi? Nic!

Minulý týden mi chodily desítky emailů denně. Zmíním zde jeden, který je krátký, ale vypovídající o současném stavu společnosti. Napsala mi ho jedna rodina: „Fandíme Vám, ale bojíme se“.

Přátelé, nebojte se. Bát by se měl tento zparchantělý systém, který řídí šašci Topolánci, Dalíkovci, Schwarzenberci, Vondrové, matka všech ohrožených dětí a menšin Stehlíková a další. Tihle se však nebojí. Nemají proč. Sedíte doma, nadáváte a pak si pustíte televizi (těm, kteří tak nečiní se omlouvám).

Nejsem tím, čím mně mnozí z pisatelů v diskusích nebo emailech nazývají. Mnohdy jsou to opravdu líbivé emaily. Ale já všem píšu: „To, že mi děkujete za moji odvahu, je pro mě potěšením a vím, že nejsem sám. Ale to je jen pro moji dušičku. My všichni potřebujeme, abyste se odhodlali ke stejnému kroku. Bude-li nás víc, náš národ získá naději.“

Ano, pro někoho jsem možná součástí nastupující generace, která vyznává jiné hodnoty. Součástí generace, pro kterou materiální zabezpečení a s ním spojené peníze nejsou modlou. Tak tomu opravdu je. Ještě dnes mi rodiče vyčítají, že si nevážím peněz. Rozčílím je vždy svojí odpovědí „Ano, nevážím. Proč bych si jich také vážit měl?“. Nikdy mně nebral konzumní způsob života. Poznal jsem mnoho lidí, kteří na současném trendu mají postaven svůj osobní, partnerský i rodinný život. Z prázdnoty těchto lidí doslova mrazí.

Jsem odpůrce amerického radaru, a proto jsem se podle toho zachoval. Prostě když s něčím nesouhlasím, tak to řeknu, nebo proti tomu udělám maximum. Proč jsem však jediným, který podal trestní oznámení na Schwarzenberga?

Proč mi jenom „fandíte“? Proč se nepřidáte? Kde jste, 7 250 000 občanů?

Moc tím nezměníme, ale Systém tím znejistíme a začne dělat chyby. Jak by v Americe vnímali skutečnost, že v ČR bylo v souvislosti s podpisem česko-americké smlouvy podáno 1000 trestních oznámení na Schwarzenberga?

To je každý sedmý z Vás. To se nikdo nenajde?

Trestní oznámení může podat kdokoliv na Policii ČR nebo Obvodní státní zastupitelství. Nedávno zde bylo uveřejněno celé znění t.o., tak to použijte jako mustr. Podání je bezplatné a pokud zachováte formulace „podezření pro spáchání t.č.“ nemůžete být jakýmkoliv způsobem postiženi.

V rámci monitoringu jen poprosím o zaslání nascanované potvrzené první strany t.o. na můj email. Až nás bude víc, pokusím se to zveřejnit.

Trestní oznámení jsem podal nejen za Vás a za sebe, ale i za své děti, kterým chci v rámci možností dopřát klidný život. A tyto důvody by Vás měly dovést ke stejnému činu, ke kterému dovedly mně.

Moje jednání není hodno obdivu. Je totiž naprosto přirozené. V naší společnosti však neobvyklé.

Zamyslete se a seberte odvahu, přátelé.

V úctě k Vám,

Martin J. Kadrman
martin (zavináč) kadrman (tečka) eu