Olympijské hry v Salt Lake City mají leccos společného s těmi v Berlíně roku 1936
Článek na Zvědavci (https://zvedavec.news)
URL adresa článku:
https://zvedavec.news/komentare/2002/02/265-olympijske-hry-v-salt-lake-city-maji-leccos-spolecneho-s-temi-v-berline-roku-1936.htm
Vladimír Stwora
K článku mě vyprovokoval komentář Duncana Mackayho s titulkem Chariots of ire: is US jingoism tarnishing the Olympic ideal? uveřejněný 15. února v Guardian.
Volný překlad:
Válečné vozy zloby: poskvrňuje americký šovinismus olympijské ideály?
Vlna amerického hurávlastenectví a šovinismu vedla některé členy olympijského výboru k vyjádření znepokojení nad tím, zda je Amerika vhodnou zemí pro konání budoucích olympijských her. Hry v Salt Lake City jsou už nyní přezdívány "hrami červenobílých pruhů a hvězd" kvůli tomu, že žádná událost se neobejde bez patriotických pod-tónů. Patriotismus byl vždy součástí každých olympijských her, ale zdá se, že tentokrát byly hry uneseny pro americkou propagandu války.
Jeden člen IOC soukromě řekl: "Celé hry jsou míněny jako vzkaz pro bin Ládina: Hle, bombardoval jsi nás, ale to nás nezastavilo a nenarušilo náš normální život. Jenže to není hlavní náplní her."
Pro IOC je trapné také to, že hrám asistuje na patnáct tisíc policejních a vojenských složek, což nepřispívá k uvolněné a přátelské atmosféře, tolik typické pro tuto sportovně společenskou událost od roku 1924 - s výjimkou několika konání. Hry hlídá více bezpečnostních složek, než je momentálně přítomno ve válce v Afghánistánu. Dnes je v Salt Lake City tři krát více policistů, než bylo při letních hrách v roce 1984 v Los Angeles.
Všechno omezující bezpečnostní opatření může mít vážný dopad na kandidaturu New Yorku pro konání her roku 2012. Organizátoři z IOC už teď otevřeně diskutují o tomto problému a ptají se: "Jestliže dá tolik práce zabezpečit hry kdesi na středozápadě Ameriky, jaká opatření budou potřebná k ochraně izolované oblasti v nejznámějším městě USA." "Prostě to nepůjde," řekl jeden člen IOC.
Členové IOC jsou opravdu dotčeni. Od okamžiku, kdy byli nuceni souhlasit s roztrhanou americkou vlajkou z WTC při zahajovacím ceremoniálu, přes všudypřítomné a nikterak neskrývané bezpečnostní složky, oficiálové olympijského výboru se necítí v Americe dobře. A nejen oni.
Ladění her bylo předurčeno už v zahajovacím projevu prezidenta Bushe, když se odchýlil od olympijského protokolu větou "...ve jménu hrdého, rozhodného a vděčného národa prohlašuji tyto hry za otevřené...".
Oficiálové se obávají, že takový projev by mohl inspirovat budoucí hlavy států v případě, až budou otevírat hry ve svých zemích. "Jak by asi reagovali Američané při slavnostním otevření příštích her v Pekingu v roce 2008, kdyby tamní prezident řekl, že to byla nezkrotná vůle čínského národa, která nabídla tyto hry světu...?" ptá se Ed Hula, redaktor bulletinu Around The Rings, který se věnuje politice kolem olympijských her.
V propagandě nezůstala pozadu ani redakce NBC, které se podařilo propojit zahajovací ceremoniál s válkou. O sportovcích z Iránu referovali jako o těch, kteří pocházejí ze země "osy zla". Zahajovací ceremoniál často prostřihávali se záběry amerických vojáků v Afghánistánu, kteří ukazovali na americkou vlajku a skandovali "USA, USA...".
Začátkem týdne musela FBI a CIA poněkud zmírnit svou aktivitu, když si řada týmů z mnoha zemí stěžovala, že jejich členové jsou neúměrně obtěžováni. Sportovci jsou opakovně prohlíženi a často musí čekat hodiny ve frontách na prohlídku při teplotách pod nulou.
Ruská nositelka stříbrné medaile Larisa Lazutinová byla na nejvyšší míru rozezlená po té, co ji policisté přinutili vypít obsah láhve, aby dokázala, že to je voda. "Každý den procházíme stejnou, otravnou procedurou. Je to velmi ponižující...", řekla
Situace vykrystalizovala do bizardní podoby, když vyšlo najevo, co zažili kaliforntští muzikanti cestující na olympijské hry autobusem. Asi sto kilometrů před Salt Lake City byl autobus zastaven a prohledán. Vyšlo najevo, že je udal bdělý prodavač z malého obchůdku, protože se ho ptali, jak to vypadá s bezpečnostními opatřeními při hrách. U toho obchůdku zastavili náhodou cestou. "Bylo to překvapující a směšné," řekl jeden člen orchestru. "Přestalo to být směšné, když se policajti ptali jaké národnosti jsou cestující v autobuse." Při prohlídce našli nějaké články o teroristech. Vytáhli si ven jednoho z cestujících a podrobili ho velmi důkladnému výslechu.
Strach z teroristů ovlivnil celé hry. Jen sedm procent lístků včetně těch, co byly poskytnuty zahraniční pořadatelům, členům komisí, rozhodčím, sportovce a jejich rodinným příslušníkům, bylo prodáno cizincům. Z 1,58 milionu lístků jich bylo jen sto tisíc prodáno za hranicemi USA.
Přesto jsou z ekonomického hlediska hry úspěšné. Bylo prodáno devadesát procent všech lístků. Rovněž sledovanost v televizi láme rekordy. Zahajovací ceremoniál sledovalo 72 milionů Američanů - každý čtvrtý.
Americký tým se snaží využít skutečnosti, že bojuje na domácí půdě: snahou je získat maximální počet medailí. Ale ani to americké propagandě nestačí. Nejprodávanější noviny USA Today tisknou tabulku zemí podle celkového počtu všech získaných medailí. Tento způsob vyhodnocování umožňuje zařadit USA na druhé místo hned za Německo. Zvykem ovšem je (a IOC to tak dělá) zobrazovat třídění podle počtu zlatých medailí. To by ale posunulo Ameriku na čtvrté místo za Norsko, Německo a Rusko.
Olympijská komise se snaží opravit své poškozené image po té, co vzešlo najevo, že její členové brali úplatky od zástupců kandidátských měst. Mnoho členů komise muselo odejít. Jak se má ale komise stavět ke skutečnosti, že dva zástupci města Salt Lake City, Tom Welch a David Johnson, o kterých je známo, že nabízeli úplatky, zůstali nepotrestáni.
Konec článku
Berlínské hry roku 1936 a ty letošní v Salt Lake City jsousi v něčem podobné. Tak, jako dnešní Amerika, se tehdy Německo vznášelo na vlnách militantního nacionalismu a patriotismu. Hitler využil konání Olympijských her ke své válečné propagandě. I tenkrát bylo vůdcům v Německu jasné, kde je říše zla, kterou je nutno zlikvidovat. Vojenský průmysl měl zelenou, národ byl bombardován intenzivní nacionalistickou propagandou. V té době už byly v Německu oklestěny všechny základní demokratické svobody občanů, kritikové umlčováni. Německá policie šmírovala a odposlouchávala, co mohla - docela jako dnes ta americká. Rozlišovalo se podle etnika obyvatelstva - přesně jako dnes.
O tom, že Amerika nastoupila podivnou cestu, není pochyb. Komu nestačí zjevné vnější okolnosti a má rád hlubší souvislosti, nechť uváží následující:
Základní podobnosti mezi Německem z let 1930 a Amerikou roku 2002
- Liberálové požadují kontrolu nad použitím soukromého majetku: sociální jistoty, daně, státní kontrolu energetického průmyslu, zdravotnictví a hromadných sdělovacích prostředků
- Konzervativci chtějí kontrolovat a ovládat náš intelektuální svět a naši morálku - modlitby ve školách, cenzura, zásahy státu v osnovách biologie, tažení proti interrupcím
- Politické strany postrádají principy a směr, pohybují se náhodně podle tlaků různých zájmových skupin, každá taková skupina požaduje stále více kontroly
- Progresivní anti-intelektuální výchovný a školský systém, který promyšleně, od školky až po univerzitu produkuje studenty, kteří mají potíže číst a psát, studenty, jejichž mozek byl vymyt tvrzením, že jejich rozum je nesamostatný a že se musí přizpůsobit společnosti, že není absolutní pravda a morálka je to, co společnost řekne, že je.
- Levicově orientováno radikální hnutí studentů a intelektuálů.
- Probuzení a nové rozdmychávání etnické nenávisti, zamaskované jako etnická identita, hnutí jako affirmative actions.
- Vše prostupující atmosféra dekadence, morálního bankrotu, nihilistického umění provázené nástupem mystických kultů všeho druhů: astrologie, alternativních medicín, orientalistiky, mimo smyslového vnímání.
Výše uvedené body jsem opsal z knihy profesora Peikoffa The Omnious Parallels. Poprvé jsem tuto knihu uváděl v článku Policejní stát. Podle profesora Peikoffa sleduje dnešní Amerika stejnou cestu (v politice, ekonomii, kulturních trendech), která v Německu vedla k nástupu nacistů k moci.
Obě olympiády od sebe dělí skoro 70 let. Lidé, kteří zažili tu v Berlíně, už mezi námi skoro nežijí. Historie se možná opakuje a není nic, co by ji mohlo zastavit.
Článek byl publikován 17.2.2002
Článek je možno dále šířit podle licence Creative Common.