Zbigniew Brzezinski: svědecká výpověď v americkém senátu

Pane předsedo,

k Vašemu slyšení dochází v kritickém okamžiku irácké války a já jsem vděčen Vám a senátoru Lugarovi za to, že jste je připravili.

Pro Bílý dům nastal čas smířit se se dvěma základními skutečnostmi:

1. Válka v Iráku je historická, strategická a morální katastrofa. Podniknuta za falešných předpokladů podkopává globální legitimnost Ameriky. Její vedlejší civilní ztráty jakož i některé zlořády poskvrňují morální důvěryhodnost Ameriky. Poháněna černobílými impulsy a imperiální arogancí zesiluje nestabilitu regionu.

2. Jedině politická strategie, která je historicky vhodnější než jednání připomínající koloniální poručnictví, může poskytnout potřebné základy pro přijatelné řešení války v Iráku i rostoucího regionálního napětí.

Budou-li Spojené státy dále zabředávat do prodlužovaného krvavého působení v Iráku, může se konečným vyústěním stát přímý konflikt s Íránem a s celým islámským světem. Scénář pro vojenský střet s Íránem zahrnuje nezdar v Iráku následovaný obviněním Íránu z odpovědnosti za něj; pak obvinění Íránu z nějaké provokace v Iráku nebo teroristického činu v USA; a vrcholí pak v „obranné“ americké vojenské akci proti Íránu, jíž se osamělá Amerika bezhlavě vřítí do rostoucího a stále hlubšího bahna, zahrnujícího nakonec celý Irák, Írán, Afghánistán i Pákistán.

Mytické historické líčení k ospravedlnění tolik prodlužované a potenciálně se rozšiřující války už bylo vysloveno. Zpočátku byla válka ospravedlňována falešnými tvrzeními o iráckých ZHN, nyní byla předefinována na „rozhodující ideologický boj“ naší doby s odkazem na někdejší střety s nacismem a stalinismem. V tomto kontextu jsou islámský extremismus a al-Qá‘ida prezentovány jako ekvivalenty hrozby představované nacistickým Německem a pak sovětským Ruskem, a 11. září jako ekvivalent útoku na Pearl Harbor, který uspíšil zapojení Ameriky do 2. světové války.

Toto zjednodušující a demagogické líčení přehlíží skutečnost, že nacismus byl založen na vojenské síle průmyslově vyspělého evropského státu; a že stalinismus dokázal zmobilizovat nejen zdroje vítězného a vojensky silného Sovětského svazu, ale také získat celosvětovou přitažlivost prostřednictvím své marxistické doktríny. Naopak většina muslimů nepřijala islámský fundamentalismus; al-Qá‘ida je izolovaná fundamentalistická islámská úchylka; většina Iráčanů se zapojila do boje proto, že americká okupace Iráku zničila irácký stát; zatímco Írán – ačkoli získal regionální vliv – je sám politicky rozdělen a ekonomicky a vojensky slabý. Argument, že Amerika je už ve válce v regionu s širokou islámskou hrozbou, jejímž je Írán epicentrem, má podpořit naplnění proroctví.

Je politováníhodné, že zahraniční politika na Blízkém východě je v poslední době odkázána téměř výlučně na podobná politická hesla. Mlhavé a pobuřující řeči o „novém strategickém kontextu“, který je založen na „jasnosti“ a který vyvolává „porodní bolesti nového Blízkého východu“, plodí sílící antiamerikanismus a je stále větším nebezpečím dlouhodobého střetu mezi Spojenými státy a islámským světem. Americká diplomacie tu převzala postoj moralistického sebeostrakismu vůči Íránu silně připomínající postoj Johna Fostera Dullese z počátku 50. let vůči čínským komunistickým vůdcům. Trvalo dvě a půl desetiletí, než se jinému republikánskému prezidentovi podařilo toto dědictví zlikvidovat.

Na tomto místě je možno poznamenat, že prakticky žádná země na světě nesdílí černobílé klamné představy, které vláda tak plamenně vyhlašuje. Výsledkem je rostoucí politická izolace a všeobecně rozšířená nevraživost vůči americkému globálnímu postoji.

* * *

Je zjevné, že americký národní zájem vyžaduje podstatnou změnu řízení. Ve prospěch změny existuje převládající souhlas: americké veřejné mínění teď soudí, že válka byla chybou; že by neměla eskalovat, že je třeba prozkoumat regionální politický proces; a že palestinsko-izraelská dohoda je základním prvkem potřebné změny politiky a je třeba ji aktivně provádět. Je pozoruhodné, že hluboké výhrady vůči politice vlády zazněly od řady předních republikánů. Lze tu uvést názory mnoha obdivovatelů prezidenta Geralda Forda, bývalého státního sekretáře Jamese Bakera, bývalého národního bezpečnostního poradce Brenta Scowcrofta a několika předních republikánských senátorů, mj. Johna Warnera, Chucka Hagela a Gordona Smithe.

Naléhavou potřebou dneška je strategie, která se snaží o politické řešení problémů způsobených jak americkou okupací Iráku, tak následným občanským a sektářským konfliktem. Ukončení okupace a zahájení regionálního bezpečnostního dialogu by mělo být vzájemně se doplňujícími cíli takové strategie, oba cíle však budou potřebovat čas a vyžadovat skutečně seriózní americkou angažovanost.

Hledání politického řešení rostoucího chaosu v Iráku by mělo být spojeno se čtyřmi kroky:

1. Spojené státy by měly znovu jasně a nedvojznačně potvrdit své rozhodnutí opustit Irák v rozumně krátké době.

Zhoršování okupace ve skutečnosti podporuje neochotu ke kompromisu a podporuje probíhající občanskou válku. Mimoto, takové veřejné prohlášení je potřebné k tomu, aby utišilo obavy Blízkého východu z nové a trvalé americké hegemonie. Ať oprávněně či mylně, mnozí takovou hegemonii považují za primární příčinu americké intervence v regionu, který se teprve nedávno osvobodil z koloniální nadvlády. Kongres Spojených států by tak měl učinit společnou rezolucí.

2. Spojené státy by měly oznámit, že dojde k rozhovorům s iráckými vůdci, aby bylo společně stanoveno datum, k němuž by byl odchod amerických sil dokončen, a definitivní stanovení takového data by mělo být oznámeno jako společné rozhodnutí. Mezitím by se Spojené státy měly vyhýbat eskalaci ozbrojených akcí.

Je nezbytné zapojit všechny irácké vůdce – včetně těch, kteří nesídlí uvnitř „Zelené zóny“ – do vážných debat týkajících se navržení a společného stanovení data odchodu Armády Spojených států, protože jen skutečný dialog může pomoci určit skutečné irácké vůdce se sebevědomím a schopností stát na vlastních nohou bez ochrany americké armády. Pouze takoví iráčtí vůdci, kteří mohou vykonávat skutečnou moc mimo „Zelenou zónu“, mohou nakonec dosáhnout skutečné irácké shody. Trpkou realitou je, že současný irácký režim, charakterizovaný Bushem jako „reprezentant iráckého lidu“, se z valné části omezuje na místo, kde fyzicky sídlí: na 4 čtvereční míle americké pevnosti uvnitř Bagdádu, chráněné zdí silnou místy 15 stop s početnou americkou posádkou, všeobecně známou jako „Zelená zóna“.

3. Spojené státy by měly zaslat společně s patřičnými iráckými vůdci, nebo to nechat učinit přímo tyto vůdce, pozvání všem sousedům Iráku (a snad i jiným muslimským zemím jako Egypt, Maroko, Alžírsko a Pákistán), aby se zapojili do dialogu o tom, jak nejlépe zlepšit stabilitu Iráku v souvislosti s odchodem americké armády, a konečně k účasti na konferenci týkající se stability regionu.

Spojené státy a irácké vedení potřebují zapojit irácké sousedy do vážných debat o problémech regionální bezpečnosti, ale takové debaty nemohou probíhat, dokud jsou Spojené státy vnímány jako okupant na neomezenou dobu. Írán a Sýrie nemají důvod pomáhat Spojeným státům upevňovat jejich trvalou hegemonii v regionu. Je ovšem ironií, že právě jak Írán, tak Sýrie nedávno vyzvaly k mezinárodnímu dialogu, využívajíce tím sebedestrukční charakter do značné míry pasivní – a hlavně politických hesel užívající – americké diplomacie.

Seriózní regionální dialog, podporovaný přímo či nepřímo Spojenými státy, by se mohl opírat o široký okruh konzultací, do nichž by se zapojily další síly, jež mají zájem o stabilitu regionu, jako jsou EU, Čína, Japonsko, Indie a Rusko. Členové tohoto výboru mohou neoficiálně se zmíněnými státy projednat jejich možný zájem na takovém širokém dialogu.

4. Zároveň by Spojené státy měly zahájit hodnověrný a energický pokus dosáhnout konečně izraelsko-palestinského míru tím, že udělají jasno v procesu, pokud jde o to, jaké by měly být parametry takové konečné dohody.

Spojené státy potřebují region přesvědčit, že se společně s Izraelem angažují na zajištění bezpečnosti a spravedlnosti pro Palestince, kteří čekají déle než 40 let na svůj vlastní samostatný stát. Jen vnější a účinná intervence může prosadit dlouho odkládané řešení, protože Izraelci a Palestinci to sami nikdy nedokážou. Bez takového řešení budou nacionalistické a fundamentalistické vášně v regionu dál rozhodovat o osudu každého arabského režimu, který je považován za stoupence americké regionální hegemonie.

Po 2. světové válce Spojené státy zvítězily v obraně demokracie v Evropě proto, že úspěšně sledovaly dlouhodobou politickou strategii sjednocování svých přátel a rozdělování nepřátel, střízlivě zabraňovali agresi bez vzbuzování nepřátelství a využívajíce možností jednání. Dnes se na Blízkém východě testuje americké globální vůdcovství. Naléhavě je třeba podobně moudré strategie opravdu konstruktivní politické angažovanosti.

Je také čas na to, aby se prosadil Kongres.

Projev SFRC Testimony -- Zbigniew Brzezinski z 1. února 2007 (pdf soubor) je uložen na serveru www.senate.gov. Překlad a úprava Eva Cironisová.