Cokoliv, jen abychom nemuseli zpátky

Jako internistka je dr. Stephanie Santosova zvyklá nacházet v žaludku pacientů různé cizorodé předměty. Proto ji nijak zvlášť nepřekvapilo, když loni jeden mladý muž chystající se jako voják do Iráku tvrdil, že na zastávce autobusu omylem spolkl tužku. Tedy až do té doby, než našla v žaludku jiného muže jinou tužku. I tento druhý muž měl odejet jako voják do Iráku. Na tužce byl nápis 1-800-GREYHOUND.

Podle nedávno publikované zprávy zaplatil dvacetiletý voják z Bronxu 500 dolarů muži za prostřelení vlastního kolena. Bylo to v den, kdy se měl vrátit do Iráku. Rok předtím se čtyřiadvacetiletý specialista ze státu Washington vyhnul své druhé cestě do Iráku tím, že si - podle toho, co uvádí jeho sestra - naložil do ruksaku těžké nástroje a skočil ze střechy vlastního domu, čímž si poškodil páteř.

Počet těchto sebezranění má stoupající tendenci a vojenští doktoři to evidují, říká plukovnice Kathy Platoni, vojenská rezervistka povoláním psycholožka, v jejichž náplní práce je i péče o vojenské veterány z Iráku a Afghánistánu. „Jsou to vojáci, kteří udělají téměř cokoliv, jen aby nemuseli zpátky,“ říká. Plukovník Elspeth Ritchie, přední armádní psycholog, souhlasí, že úměrně s tím, jak je více a více amerických vojáků nuceno sloužit delší a delší válečné mise, existuje zvýšený počet případů úmyslného sebemrzačení se. „Ale nevedeme o tom přesnou evidenci,“ doplňuje.

Podle vojenských zdrojů bylo od roku 2003 potrestáno a z armády vyřazeno méně než 21 vojáků pro úmyslné poškození vlastního zdraví za účelem vyhnutí se vojenské povinnosti. Zneklidňující je ale skutečnost, že v roce 2007 zaznamenali rekordní počet sebevražd amerických vojáků a důvody k sebevraždě jsou stejné: stres z bojových akcí a rozpady partnerských vztahů. „Často je za tím nesouhlas vlastní rodiny, která nechce, aby se muž vracel do bojových akcí,“ říká Ritchie.

Tradice vyhýbání se vojenské službě formou sebemrzačení se má dlouhou historii. V americkém časopise pro psychiatry uvedli, že v průběhu první světové války počet sebezranění dosáhl epidemických rozměrů. Nemocniční pokoje byly plné vojáků, kteří si ustřelili prst na ruce nebo na noze, vytrhli si zuby, propíchli ušní bubínek nebo přeťali Achillovou šlachu. Nikdo nepochybuje, že v průběhu korejské a vietnamské války docházelo k podobným případům. Ale současná válka – ve které bojují dobrovolníci –, může být v tom směru nejhorší. „Jsme tím trendem definitivně velmi zneklidněni,“ říká Ritchie. „Doufáme, že se ti lidé pokusí hovořit nejprve o svých problémech s námi, dříve než si sami nezvratně poškodí zdraví.“

Článek Anything Not to Go Back vyšel na serveru newsweek.com. Překlad editor.

Doplnění vydavatele

Připomíná mi to pasáže z Dobrého vojáka Švejka. Tam byl ovšem drobný rozdíl. Tenkrát ti lidé do války museli, byli odvedeni násilím. Dnešní vojáci jsou všichni do jednoho profesionálové a umírání mají tak říkajíc v popisu práce. Nikdo je tam přece nenutil. Proč ten náhlý ostych? Navzdory kecům o své neskonalé vojenské síle, kterými Američany krmí Hollywood, jsou skuteční Američané poseroutky na baterky. Vyndej jim je z jejich high-tech zbraní a složí se jako gumoví panáci. Jsou změkčilí a navíc morálně cítí, že bojují na špatné straně. To už nedokáže zakrýt ani sebedivočejší tvrzení oficiálních médií.

A pak – musím se přiznat – mám trošku zlomyslnou radost, když si představím seržanta US Army Leha Kulíška, jak nad tím článkem prská a mektá něco o „komunistické propagandě.“ Než to zase vychrlí, upozorňuji, že článek pochází z oficiálních mainstreamových novin Newsweek, které lze jen těžko obvinit z nadržování levici.