Válka proti chlapcům

Chlapci ve všech typech škol v Severní Americe začínají beznadějně zaostávat. Trend, zřejmý už delší dobu, je ovšem posledních deset let přímo alarmující. Přesto se jím společnost odmítá zabývat.

Před zhruba patnácti lety začala americká společnost prudce měnit styl výuky ve školách. Šlo o orientaci výuky ve prospěch žen.

Na počátku bylo tvrzení, že dívky jsou ve školách diskriminovány na základě svého pohlaví. To vyvolalo vášnivé volání po nápravě. Společnost reagovala velmi rychle. Vznikly nové zákony, které měly tuto domnělou diskriminaci ukončit. Doslova kladivem na všechny chlapce a muže se stal Gender Equity in Education Act (Rovnoprávnost pohlaví ve vzdělávání), který měl zajistit rovnoprávnost mezi pohlavími. Mnohem přesnější by byl název Girl Primacy in Education Act (Nadřazenost žen ve vzdělání). Zákon totiž jasně a otevřeně legalizuje nadřazenost žen.

Kritikové reformy školství ve prospěch žen od počátku varovali, že vytvoření školních osnov pro dívky je diskriminující vůči chlapcům. Později někteří odborníci, především prominentní Diane Ravitch z Brookings Institution, bývalá asistentka ministerstva vzdělání, a Christina Hoff Sommers, autorka knih Who Stole Feminism a The War Against Boys, začaly zpochybňovat samotný fakt, který stál na začátku této války proti chlapcům, totiž, zda vůbec nějaká diskriminace pohlaví byla.

Tito prostřednictvím řady článků, knih a důkazů odhalují samozvané vůdkyně feministického hnutí. Jsou to ženy, které hystericky hledají důkazy k podpoře své teorie patriarchálního útlaku. Útlaku, který už nejméně třicet let neexistuje.

Obecně se připouští, že dívky byly dříve při svém studiu znevýhodňovány. Nicméně lze poměrně snadno dokázat, že postupně byla všechna znevýhodnění odstraněna, a dívky už dávno začaly chlapce dohánět a předhánět. Diane Ravitch to vyjádřila reportérovi New York Times takto: "Před dvaceti lety to mohla být pravda. Trvat na tom dnes, je jako nazývat svatbu pohřbem."

Tradičně bývaly dívky lepší ve čtení a psaní, chlapci zase v technických vědách, jako jsou matematika a přírodní vědy. Testy a statistiky posledních let jasně ukazují , že ve všech předmětech chlapci za dívkami zaostávají. A co je horší, rozdíl se dále prohlubuje.

Minulý měsíc proběhl test PISA (the Program for International Assessment) patnáctiletých studentů ve dvaatřiceti hospodářsky vyspělých zemích. Ve většině zemí dosáhly dívky stejných nebo lepších výsledků v předmětech, ve kterých tradičně bývali chlapci lepší: v matematice a přírodních vědách.

Výzkum ministerstva školství z června minulého roku ukázal, že průměrný šestnáctiletý americký hoch má znalosti na úrovni čtrnáctileté dívky. Při poslední regentní zkoušce v New Yorku dosáhlo známky výborná o sedmdesát procent více dívek, než chlapců. Při téže zkoušce propadlo o 45 procent více chlapců, než dívek. Závěry testů vyvolal řadu článků v prominentním americkém tisku. Diskutovalo se o celkově neuspokojivém stavu znalostí, ale ani jeden z přibližně tuctu uveřejněných článků se nepozastavil nad propastným rozdílem mezi pohlavími.

Výzkum za výzkumem potvrzuje, že dívky nejenže mají lepší výsledky ve středních a základních školách, ale že také mají větší šanci dostat se do výběrových tříd s intenzivní výukou. Chlapci jsou častěji diagnostikováni s problémem, kterému se říká learning disability - neschopnost se učit, následkem čehož jsou přeřazování do zvláštních tříd s nižšími nároky. Něco jako zvláštní školy v Čechách. V počtu přihlášených na vysoké školy a v počtu absolventů dívky vedou přesvědčivě: V roce 1996 se hlásilo na střední školu 8,4 milionu žen, ale jen 6,7 milionu mužů (čísla jsou z USA). Z těch, kteří v roce 2000 získaly vysokoškolský titul, bylo 57,2 procenta dívek a 42,8 procenta chlapců.

"Je tomu proto, že jsme posílili osnovy ve prospěch dívek? Jsou nyní chlapci ve školách odstrkování čistě jen proto, že jsou chlapci?", táží se badatelé.

Tom Mortenson, učenec z Pell Center for the Study of Opportunity in Higher Education ve Washingtonu říká, že se třicet let své kariéry snažil eliminovat rozdíly ve vzdělání na základě pohlaví; nyní je sám svědkem problematického úspěchu své snahy: "Mezi roky 1970 a 1990 se situace obrátila o 180 stupňů. Věřím, že nyní to jsou chlapci, kteří jsou znevýhodňováni. Jsou dnes tam, kde byly dívky před pětadvaceti lety ."

Ti, kteří se snaží nějakým způsobem řešit narůstající krizi, nejsou schopni shodnout se na tom, co by se mělo dělat, a zda vůbec něco. Na jedné straně empirická data, hovořící jasně a ukazující rostoucí propast ve výsledcích, na druhé straně, stačí se rozhlédnou a uvidíte, že dospělí muži na tom přece nemohou být tak zle, když se jim v zaměstnání a kariéře daří pořád ještě docela dobře. Stále vydělávají více než ženy, i když tento rozdíl se velmi rychle vyrovnává.

V poslední době bylo vydáno několik knih o problému, který mnozí, včetně těch, kteří se specializují na problémy dospívajících chlapců, nazývají blížící se krizí vzdělání pro chlapce a muže. Ovšem rozvinutá kampaň na záchranu - taková, jakou organizovaly a stále ještě organizují feministky - je v nedohlednu.

Ženská kampaň dokázala sjednotit ženy různých odborností a vzdělání, od akademiků, jakým je Carol Gilligan, přes populární spisovatelky jako Mary Pipher, novinářky typu Anny Quindlen a Peggy Orenstein, až po politické organizace jako NOW (National Organization for Women) a badatelky z American Association of University Women. Nic, ani vzdáleně podobného neexistuje v hnutí, které se nyní opatrně pokouší pomoci chlapcům. Říci pravdu, členové hnutí se vyčerpávají v boji mezi sebou.

Ženské hnutí za rovnoprávnost ve vzdělání odstartovala profesorka Harwardké univerzity Carol Gilligan svou knihou z roku 1982 In a Different Voice. Je dnes těžko přehlédnutelné, jak vysoko vystoupila její hvězda na poli tzv. gender studies. V osmdesátých a devadesátých letech obdržela řadu cen a uznání. V roce 1997 např. Heinzovu cenu za "transformaci vzoru toho, co znamená být člověkem". V roce 2001 ji Jane Fondová darovala 12,5 milionu k podpoře profesury na Harwardu a dalším "výzkumům".

Paní Gilligan přišla v roce 1990 s teorií ženského psychologického vývoje, kterou se pokusila vysvětlit problémy dívek při studiu. Podle této teorie procházejí dívky v pubertě krizí důvěry, což vede k menší rozhodnosti, otevřenosti a větší nejistotě v budoucnost. Mnozí se domnívají, že tato práce se stala jádrem, kolem kterého se vybudovalo národní hnutí za reformu vzdělávacího systému.

Závěry paní Gilligian byly okamžitě převzaty a akceptovány médii, rodiči, učiteli a psychology. Mary Pipher, autorka bestselleru Reviving Ophelia, tvrdí, že americká kultura, saturována sexualizovanými symboly, vede současné moderní dívky post-feministické doby do ještě většího útisku, než dříve. Paní Pipher viní tento útisk z toho, že dívky pak mají nízké sebevědomí, což vede ke zvýšenému počtu sebevražd, sebemrzačení a nízkým výsledkům v matematice. ("Tak, jako se ztrácejí lodi a letadla v bermudském trojúhelníku, tak se ztrácejí dívky samy do sebe", napsala.)

Je to očividný nesmysl, lživé tvrzení, které lze lehce vyvrátit - kdyby k tomu byla vůle. Opak je totiž pravdou. V roce 1997 (ostatní roky jsou podobné) spáchalo sebevraždu 4483 mladých ve věku mezi pěti až čtyřiadvaceti roky věku. Rozděleno podle pohlaví to bylo 3782 chlapců (84,3 procenta) a jen 701 dívek (15,7 procenta).

Další badatele, místo aby závěry paní Gilligian objektivně zkoumali, se pokusili nalézt data, která by toto tvrzení potvrdila. Není ani třeba říkat, že v tomto procesu (kdy si nejprve vytkneme cíl a pak hledáme data podporující tento cíl) se automaticky vyřazují všechna zjištěná fakta hovořící proti. V roce 1991 zveřejnila organizace American Association of University Women zprávu s názvem Schools Shortchanging Girls, Shortchanging America, která plně potvrdila Gilliganovu teorii.

Následovala druhá studie How Schools Shortchange Girls. Tato studie "objevila", že vychovatelé a učitelé ve veřejných a státních školách dívky přehlížejí. Prý jim neposkytují dostatečnou pozornost. To má pak za následek snížení dívčího sebevědomí.

Obě studie byly téměř okamžitě napadeny Hoff Sommers a dalšími, kteří dokazovali, že jsou tendenčí, zmanipulované, plné metodologických chyb. Přesto ale byly studie publikovány řadou známých žurnalistů a spisovatelů. Za jejich doporučení lobovala nesmírně silná lobby národních ženských organizací.

Názor, že dívkám se ve škole děje příkoří, nakonec převážil. Advokátům ženských organizací se podařilo vytvořit silný tlak na Kongres. Ten v roce 1994 schválil GEEA (Gender Equity in Education Act) a rovněž uvolnil miliony dolarů na podporu programů, které měly ze tříd vykořenit diskriminaci pohlaví, zavést zvláštní programy pro matematiku a přírodní vědy pro ženy, sensitivity workshops (semináře citlivosti) pro pedagogické pracovníky a nové učebnice, ve kterých měl být "opraven" gender stereotyp.

Ačkoliv se už více než deset let ve statistikách objevují jasné signály ukazující, že ne dívky, ale chlapci jsou ve školách utlačováni a odsuzováni do rolí outsiderů, bude politicky velmi těžké tuto situaci změnit. Nejen že se vedou nekonečné debaty, jak chlapcům pomoci, ale chybí především vůle. V podvědomí většiny lidí stále převažuje názor, že to jsou dívky, a nikoliv hoši, kdo potřebuje zvláštní pozornost a zvláštní zacházení. Zřejmě je v tom i kus rytířskosti nás mužů, snaha pomoci, naše přímočarost myšlení a neschopnost prohlédnout nastraženou past. Toho využívají a zneužívají feministické bestie, jako Carol Gilligan.

"Hovořila jsem s některými členy Kongresu," řekla Hoff Sommers, "a bylo mi řečeno, že s tím nemohou nic dělat, dokud to nebude přání voličů," a pokračovala: "Je snazší vytvořit obavy o dívky, než obavy o chlapce. Snad proto, že je zde tolik populárních redaktorů a publicistů (Anna Quindlen, Natalie Angier, Katie Couric), kteří stále podporují názor, že ženy jsou oběťmi. Tito žurnalisté byli klíčoví hráči v ženském hnutí."

Je udivující slyšet, že hoši nemohou získat pozornost sdělovacích prostředků a politiků a žurnalistů, jako se to podařilo dívkám, a to navzdory tomu, že většina těchto lidí jsou muži. Přesvědčte někoho, že hoši potřebují pomoc, a že neuděláme-li nic pro ně, může to znamenat vážnou krizi ve vzdělání i ekonomice v budoucnosti, když kdekoliv se podívá, všude na vedoucích místech vidí muže. Snad to je i součást problému.

Pan Mortenson upozorňuje, že většina dnešních amerických organizací, které mají stálou členskou základnu a politické ambice zasahovat do problémů pohlaví, jsou ženské a že mají náskok nejméně třicet let před podobnými organizacemi, zastávajícími mužská práva.

Jedním z problému je, že dospělí muži nemají zájem organizovat sami sebe do struktur, které by pomáhaly chlapcům - naopak ženy takové organizace měly od prvního okamžiku.

Závěr

Nedokážu si představit, že by v dohledné době feministky uznaly svůj omyl, omluvily se a odešly na smetiště dějin. Rovněž si nedovedu představit, že by společnost prohlédla jaksi sama od sebe. Kdyby totiž opravdu chtěla zjistit pravdu, už by to dávno udělala. Materiálů, usvědčujících feministky ze lží, je kolem dost. (Přečtěte si alespoň část z prvních dvou odkazů uvedených za článkem.)

Útlak, který se dnes děje chlapců a hochům na všech amerických a kanadských školách, je jen jedním kamínkem v mozaice problémů této zahnívající společnosti.

Zdroje