Od velké transformace ke globálnímu volnému trhu - II. část

Volný trh, jenž se rozvinul v Británii v polovině 19. století, nevznikl náhodou. Nebyl však ani tak výsledkem dlouhodobého procesu neplánované evoluce, což propagovala mytologická historie Nové pravice, ale spíš umělým výtvorem moci a politikaření. Státní intervence sehrála klíčovou roli v ekonomickém rozvoji Japonska, Ruska, Německa a během desetiletí amerického protekcionizmu i Spojených států.

Laissez faire není nutnou podmínkou úspěšné industrializace, ani trvalého ekonomického růstu. Politické instituce, které zabezpečovaly stálý ekonomický růst a rychlou industrializaci, byly ve většině světa institucemi kapitalistického státu, který podporoval vývoj. Anglický případ, ve kterém se laissez faire, volný obchod a industrializace realizovaly současně, je případem suigeneris.

Právě v Anglii 19. století byla horlivá státní intervence bezpochyby nevyhnutelným předpokladem pro vznik ekonomiky typu laissez faire. Nutnou podmínkou volného trhu v Británii 19. století bylo použití státní moci k převodu pozemků ze společného do soukromého vlastnictví. Toto bylo uskutečňováno „ohrazováním“ obecní půdy, k němuž docházelo od občanské války v letech 1640 — 1649 až do počátku viktoriánské doby. Tento proces přivlastňování na konci osmnáctého a počátku devatenáctého století narušil vlastnickou rovnováhu anglické rolnické tržní ekonomiky ve prospěch velkostatkářů, a to na úkor svobodných sedláků. Někteří ideologové jako například Hayek vypracovali velkolepé teorie, podle kterých tržní ekonomiky vznikají postupným vývojem, v jehož průběhu stát sehrává jenom okrajovou roli. Nejenže tím nepřípustně zevšeobecnili jediný případ, ale ještě k tomu ho zkreslili a překroutili.

Barrington Moore shrnuje historii zabírání obecní půdy takto: „Tento proces byl řízen parlamentem. Z formálního hlediska byly postupy, kterými si statkář přivlastnil obecní půdu prostřednictvím parlamentního zákona, veřejné a demokratické. Ve skutečnosti tento proces měli od počátku až do konce v rukách majitelé velkostatků.“ Dále tvrdí: „Není zcela jasné, v jakém období tyto změny probíhaly nejrychleji a nejdůsledněji. Je velmi pravděpodobné, že proces ohrazování měl nejrychlejší tempo během napoleonských válek a ustal po roce 1832. Během té doby pomohl změnit anglický venkov k nepoznání.“

Je přehnané tvrdit, jak to činí Barringron Moore, že zabírání obecní půdy proměnilo Anglii z rolnické společnosti na tržní ekonomiku. Tržní ekonomika je historicky starší o celá staletí. Záběry obecní půdy však pomohly formovat agrární kapitalistickou společnost 19. století, založenou na velkostatcích. Volný trh středního viktoriánského období byl výtvorem státního nátlaku vyvíjeného po několik generací, v němž na základě rozhodnutí parlamentu vznikala a zanikala vlastnická práva.

Britský stát, v němž byl takto utvářen volný trh — na rozdíl od většiny států, kde se buduje v současnosti — v té době nebyl ještě demokratický. Ústavní občanská práva byla omezená a převážná většina obyvatelstva byla vyloučena z účasti na politickém životě. Je velmi pochybné, zda by byl vznikl volný trh, kdyby všechny demokratické instituce byly řádně fungovaly. Historie ukázala, že volný trh začal upadat poté, kdy se do politického života začaly zapojovat široké vrstvy obyvatelstva. Nespoutaný trh je neslučitelný s demokratickou vládou, jak to uznávají i jasnozřivější ideologové Nové pravice.

Experiment volného trhu konce 20. století je pokusem uzákonit prostřednictvím demokratických institucí přísné omezení demokratické regulace ekonomického života. Nedemokratické podmínky viktoriánského volného trhu jasně vypovídají o tom, jaké vyhlídky má jeho politická legitimita dnes.

Mezi opatřeními, jež přispěla k vytvoření volného trhu, mělo největší význam zrušení ochranářských Zákonů pro obchod s obilím (Com laws), jež vedlo k zavedení volného obchodu v zemědělství. Obilní zákon z roku 1815 byl jedním z mnoha opatření protekcionistické legislativy — avšak kořeny měl v rozličných formách ještě v 17. století a v roce 1846 byl zrušen v dramatickém vítězství stoupenců volného obchodu.

Zrušení Obilního zákona představovalo porážku zájmů vlastníků půdy a bylo vítězstvím myšlenky laissez faire. Představa, že tržní ekonomika musí být stále pod politickým dozorem a kontrolou, s cílem ochrany sociální soudržnosti, byla až do této doby úplně samozřejmou součástí politického zdravého rozumu — v každém případě aspoň u konzervativců. Volný obchod nebyl ničím jiným než radikální teorií. Pak však v Anglii došlo k obratu. Ideologii volného trhu si osvojily politické špičky všech stran, přičemž protekcionizmus se stal hrubou herezí, a to až do vypuknutí katastrofy ve 30. letech dvacátého století.

Nemenší význam pro vytvoření volného trhu měla reforma sociálního ‘ zákonodárství. „Chudinský zákon“ z roku 1834 byl klíčovou součástí celé legislativy. Určil existenční minimum, jež však bylo nižší než nejnižší mzda stanovená trhem, čímž označil znamením hanby každého příjemce podpory, protože podmínky na její získání byly velmi tvrdé a ponižující. Zavedením režimu laissez faire, v němž odpovědnost za své materiální blaho nesli jenom jednotlivci místo toho, aby byla sdílena v komunitách, oslabil také statut rodiny.

Eric Hobsbawm zachycuje pozadí, charakter a účinky sociálních reforem třicátých let 19. století takto:

Tradiční názor, jenž stále deformovaným způsobem přežívá ve všech třídách právní společnosti a ve vztazích mezi pracujícími třídami, byl ten, že člověk měl právo vydělat si na živobytí, a pokud to nebyl schopen dělat, měl právo na to, aby ho živila komunita. Podle názoru liberálních ekonomů ze středních vrstev by lidé měli brát takovou práci, jakou jim nabízí trh, bez ohledu na místo její provádění a na výši odměny. Podle nich bude racionálně založený člověk prostřednictvím individuálního či dobrovolného kolektivního spoření a pojištění pamatovat na to, aby se pojistil pro případ úrazu, nemoci a stáří. Nejchudší vrstva však nemohla být ponechána, aby zemřela hlady, ale nesměla dostat víc než absolutní minimum — za předpokladu, že toto bude nižší než ta nejnižší mzda nabízená na trhu za těch nejhorších podmínek. Záměrem chudinského zákona nebylo ani tak pomáhat nešťastníkům, jako spíš vypálit znamení hanby těm, kteří se sami přiznali k vlastní neúspěšnosti... Jen málo nařízení bylo ještě nehumánnějších než chudinský zákon z roku 1834, který každou podporu snížil pod nejnižší mzdu. V důsledku toho byli dělníci natlačeni v dílnách připomínajících věznice, násilně oddělováni manželé, manželky a děti s cílem potrestat chudé za jejich bídu.

Tento systém byl aplikován na minimálně deset procent anglické populace viktoriánského období a zůstal v platnosti až do vypuknutí první světové války.

Hlavním cílem reforem sociálního zákonodárství bylo přesunout odpovědnost za ochranu před nejistotou a neštěstím z komunit na jednotlivce a donutit lidi, aby přijali práci za jakoukoliv mzdu, kterou trh nabízel. Tímto principem se na konci dvacátého století řídí mnoho reforem sociálního zabezpečení, napomáhajících prosazování volného trhu.

Podobně jako ve viktoriánské Anglii i v éře Nové pravice byly nepředvídané důsledky předcházejících systémů sociálního zabezpečení tak vážné, že jejich reforma byla nejenom politicky nevyhnutelná, ale také potřebná. Systém 19. století, při němž se na mzdy připlácelo z místních poplatků, vytvořil mohutný systém podpory chudých, který nebylo možné donekonečna udržovat. Do osmdesátých let 20. století některé z institucí beveridgeovského sociálního státu již neodpovídaly moderním strukturám rodinného a pracovního života. Měly sklon chudobu spíše institucionalizovat než ji potírat. Stratégové Nové pravice však využili tato negativa k tornu, aby systém sociálního zabezpečení přizpůsobili požadavkům deregulovaných trhů.

Neméně důležitá byla i legislativa zaměřená na odstranění překážek, jež bránily trhu, aby bez jakýchkoliv omezení určoval výši mzdy. David Ricardo vyjádřil ortodoxní názor klasických ekonomů, když napsal: „Mzdy by měly být ponechány na spravedlivé a volné soutěži trhu a zákonodárný sbor by do nich nikdy neměl zasahovat.“

Odvoláváním se na takováto kanonická tvrzení v duchu laissez faire byl zrušen Učňovský zákon (přijatý po morové epidemii ve 14. století), přičemž podobný osud stihl do roku 1830 i ostatní regulační nástroje, týkající se mezd. Dokonce i Zákony o továrnách (Factory Acts¹) z let 1833, 1844 a 1847 se vyhýbaly přímému střetu s ortodoxními tvrzeními Iaiisezfaire. „Princip, podle kterého by nikdo neměl zasahovat do smluvní svobody mezi zaměstnavatelem a pracovníkem, byl respektován až do takové míry, že do vztahu mezi zaměstnavateli a dospělými muži žádný zákon přímo nevstupoval...‚ a tak bylo celé další půlstoletí možno tvrdit, i když se stále menší hodnověrností, že princip nezasahování zůstal nedotknutelný.

Odstranění zemědělského protekcionizmu a zavedení volného trhu, reforma sociálního zákonodárství zaměřená na to, aby donutila chudé přijímat jakoukoliv práci, jakož i odstranění zbývajících regulací mezd byly třemi rozhodujícími kroky při vytváření volného trhu v Británii v polovině 19. století. Tato klíčová opatření proměnila tržní ekonomiku třicátých let

19. století na neregulovaný volný trh viktoriánské éry, jenž se pak stal vzorem pro všechny další neoliberální politické směry.

Reforma sociálního zabezpečení s cílem donutit chudé, aby přijali jakoukoliv nabízenou práci, rušení dohod o výši mezd a jiných mechanizmů regulace příjmů a stejně tak otevření národní ekonomiky neregulovanému globálnímu volnému obchodu tvoří základ neoliberální politiky osmdesátých a devadesátých let 20. století na celém světě. V každém případě je jádrem volného trhu deregulovaný trh práce. V Británii, Spojených státech a Novém Zélandě, i v zemích jako je Mexiko, kterým byly ze strany nadnárodních finančních institucí vnuceny strukturální reformy, je výsledkem přiblížení se k volnému trhu, na němž se s pracovní silou obchoduje volně jako s kteroukoliv jinou komoditou.

Zavedení volného trhu v Anglii 19. století bylo z více hledisek opravdu historickou zvláštností. Byl vytvářen — a po jistou dobu úspěšně — za zvlášť šťastných historických okolností. Ve zbývající části Evropy se nikdo nepokoušel o nic podobného. Anglický projekt 19. století, podobně jako jeho moderní ekvivalent, by nikdy nebyl mohl pokročit tak daleko, kdyby nebyl zároveň provázen velkými ekonomickými a technologickými změnami.

Sociální instituce, které v Anglii vybudovaly volný trh, využily ve svůj prospěch stav vytvářený po mnoho století. V průběhu tohoto historického vývoje se tržní síly staly dominantní silou v životě společnosti. Tržní výměna v něm existovala odjakživa a právě v Anglii tržní ekonomika existovala již několik století, avšak až v této historické chvíli vznikl skutečný volný trh a spolu s ním i tržní společnost.

Karl Polanyi poznamenává: „Nakonec... kontrola ekonomického systému trhem má vážné důsledky pro celou organizaci společnosti; neznamená to nic méně než to, že společnost funguje už jenom jako přívěsek trhu. Namísto toho, aby ekonomika byla začleněna do společenských vztahů, společenské vztahy jsou začleněny do ekonomického systému.“ Tady Polanyi rozlišuje mezi společnostmi, ve kterých jsou ekonomické činnosti (včetně všech jevů, jež zařazujeme do kategorie tržní výměny) neoddělitelné od ostatních oblastí společenské aktivity, a společnostmi, ve kterých trhy tvoří zvláštní oblast (odlišnou a nezávislou na všech ostatních).

V tradičních společnostech mají ceny často status dohody, mnoho druhů zboží není možné kupovat či prodávat, výměna je vázána na lokalitu a příbuzenské vztahy a „trh“ jako zvláštní společenská a kulturní instituce, se ještě „nevyvinul“. V takovýchto společnostech neexistuje nic takového, jako je „trh“.

V tržních společnostech je však ekonomická aktivita nejen zřetelně vyčleněná z ostatního společenského života, ale formuje celou společnost. Někdy je dokonce její hlavní silou. V některých zemích severozápadní Evropy se na počátku moderní doby trhy v různé míře rozvinuly a osvobodily od zbytků společenské regulace z období středověku. Volný trh však v žádné zemi, s výjimkou Anglie, nevznikl. Země kontinentální Evropy byly tržními ekonomikami, ale ne tržními společnostmi. A těmi zůstaly až do dnešního dne.

Polanyi poznamenává, že vznik tržní společnosti není výsledkem náhody či evoluce, ale trvalé a systematické politické intervence.

„Krok, který izolované trhy proměňuje na tržní ekonomiku a regulované trhy na trh samoregulovaný, má skutečně klíčový význam. Devatenácté století... žilo v naivní představě, že takový vývoj je přirozeným výsledkem rozšiřování trhů. Nikdo si neuvědomoval, že přizpůsobování trhů samoregulačnímu systému nebylo výsledkem žádné tendence, již mají trhy vrozenou, ale spíše výsledkem umělých stimulačních prostředků dodávaných do organizmu společnosti, aby se vyrovnala se situací vytvořenou neméně umělým způsobem v rámci celého mechanizmu.“°

Zde musíme trochu korigovat Polanyiho marxistickou interpretaci. Je nutné si uvědomit, že na počátku devatenáctého století měly společenské podmínky v Anglii výjimečný charakter. Na rozdíl od kterékoliv země kontinentální Evropy měla Anglie dlouholetou, vysoce individualistickou právní tradici majetkového vlastnictví. S půdou se již dávno obchodovalo jako s komoditou a pracovní síla byla také dávno mobilní. Nehybnost venkovského života, běžná v ostatních evropských zemích, zde byla řidčí či neznámá, rodinný život tu byl bližší moderním málopočetriým rodinám než tradičním velkým rodinám. Na rozdíl od ostatních evropských zemí Anglie již v 19. století nebyla zemí rolnickou.

V tomto ohledu Alan Macfarlane může mít pravdu, když tvrdí, že „jedna z nejvýznamnějších teorií ekonomické antropologie je chybná, a to konkrétně ta myšlenka, že v Anglii jsme v období mezi šestnáctým a devatenáctým stoletím svědky tzv. Velké transformace netržní rolnické společnosti, ve které byla ekonomika začleněna clo společenských vztahů, na moderní kapitalistický systém, v němž se ekonomika a společnost od sebe oddělily. „Tento názor,“ pokračuje Macfarlane, „je nejzřetelněji vyjádřen v práci Karla Polanyiho... když Adam Smith založil klasickou ekonomiku na předpokladu racionálně, čili ‚ekonomicky‘, uvažujícího člověka a byl přesvědčen, že popisuje univerzální a již dlouhou dobu evidentní lidský typ, byl na omylu. Podle Polanyiho se takovýto člověk objevil právě tehdy, zbaven svých rituálních, politických a společenských potřeb... Pravdu měl však Smith a Polanyi se mýlil, alespoň pokud šlo o Anglii. ‚Homo economicus‘ a tržní společnost v Anglii byli přítomni už staletí předtím, než to Smith psal.“ Macfarlane však dodává: Polanyiho názor, že Smith psal o zvláštním sociálním prostředí, je správný, protože jsme si vědomi toho, že v mnoha obledech byla Anglie pravděpodobně již dlouhou dobu odlišná od každé jiné agrární civilizace, kterou známe.“

Volný trh byl — a zůstává — anglosaskou zvláštností. Byl vytvořen v kontextu, jaký neexistoval v žádné jiné evropské společnosti: ve své plnokrevné formě fungoval jen asi jednu generaci. Nikdy by jej nebylo možné vytvořit, kdyby všechno vlastnictví a ekonomický život nebyly bývaly v devatenáctém století stoprocentně individuální. Byl to experiment sociálního inženýrství podniknutý za mimořádně příznivých podmínek.

Revize Polanyiho výkladu Velké transformace podpořená těmito úvahami vůbec nesnižuje jeho aktuálnost pro naše současné poměry. Naopak, zvyšuje jeho závažnost, poněvadž vrhá mnohem jasnější světlo na aroganci, s níž se všemožně a na celém světě prosazuje sociální instituce, která existovala jen krátce v historii jedné větve kapitalizmu — jednou v devatenáctém století (v případě Anglie), a pak se jako důsledek neoliberální politiky opět vynořila v osmdesátých letech 20. století v Británii, Spojených státech, Austrálii a Novém Zélandě.

Z hlediska širší historické perspektivy vůbec nepřekvapuje, že tyto anglosaské země jsou jediné, v nichž volný trh alespoň krátký čas existoval. Protože, jak poznamenává Macfarlane, "jediné oblasti, jež nikdy neměly svoje zemědělství a sedláky, byly ty, které kolonizovala Anglie: Austrálie, Nový Zéland, Kanada a Severní Amerika“. Tyto anglosaské země byly společnostmi, v nichž před industrializací existovala kultura a ekonomika agrárního individualizmu. Rozvinuly ekonomickou kulturu, v níž mohl být na krátký čas zaveden volný trh, který však přece jen předpokládá existenci výjimečných právních, sociálních a ekonomických podmínek spolu s bezohledným využíváním moci silného státu. Dokonce i za těchto příznivých podmínek se volný trh ukázal být lidsky tak nákladný a destruktivní pro život společnosti, že se nemohl udržet. Právě zánik volného trhu v 19. století — nikoli jeho vznik — byl výsledkem pomalé historické evoluce. V ní hrála rozhodující roli neplánovaná činnost demokratických politických institucí.

„Volný trh, existující v Anglii od čtyřicátých do sedmdesátých let 19. století, nebylo možné kopírovat. Z čistě ekonomického hlediska rostoucí produktivity a zvyšování národního bohatství bylo střední období viktoriánské éry dobou konjunktury. Byla to však konjunktura, jejíž cena v podobě negativních dopadů na společnost byla politicky neúnosně vysoká.“

Rozšiřováním politických a občanských práv se rozšiřovalo i zasahování státu do ekonomiky. Od sedmdesátých let 19. století až do 1. světové války byly postupně přijímány mnohé reformy, jež omezovaly tržní svobody ve prospěch sociální soudržnosti (a někdy ekonomické efektivity). V roce 1870 byl přijat Školský zákon (Education Act), který prosadil státní intervenci do této oblasti. Tyto reformy nebyly výsledkem žádného globálního plánu, ale na přelomu století ukončily krátkou epizodu laissez faire v Anglii. Vypuknutím 1. světové války byly v Británii položeny základy sociálního státu.

Volný trh ve Velké Británii vydržel až do vypuknutí Velké hospodářské krize, avšak jako dogma přetrvával ještě dlouho poté, kdy se vyčerpala jeho ideologická užitečnost. Byl opuštěn až tehdy, když ztrátu komparativní výhody Británie v mezinárodním obchodu už nebylo možné dále tolerovat. Jak napsal Corelli Barnett: „Až příchod další velké krize, světové deprese, konečně prolomil tabu liberální ekonomické doktríny v Británii. Samotný volný obchod přestal být prosazován až v roce 1931. Uplynulo téměř sto let od doby, kdy otevřel cestu k britské závislosti na zámořských trzích a dodávkách, které se staly životně nezbytné pro samou existenci země... Británie v polovině 19. století přijala volný trh z několika důvodů — jedním z nich byla komparativní výhoda, již měla Británie na světových trzích jako první industrializovaná země. Sila myšlenek laissez faire měla své kořeny právě v této výhodě.

Myšlení laissez faire bylo vytlačeno „novými liberálními“ mysliteli jako byli Hobhouse, Hobson, Bosanquet, Green a Keynes, kteří chtěli využít moc státu ke zmírnění účinků tržních sil, zmírnit chudobu a podpořit sociální blahobyt. V prvním desetiletí 20. století tito „noví liberálové“ našli svého prvního a největšího politického architekta v Lloydu Georgeovi.

Stagnaci sociálního zákonodárství v poslední čtvrtině 19. století vystřídalo energické směřování ke státu se silným sociálním zabezpečením občanů. Byla opuštěna filozofie i politika volného trhu. Ekonomická nejistota a vratkost volného trhu na straně jedné a soutěž stran v rodící se demokracii na straně druhé se vzájemně ovlivňovaly. Výsledkem bylo odstranění politického vlivu ideologie laissez faire.

Avšak klasická liberální iluze volného trhu jako samoregulačního systému přežívala i v období mezi světovými válkami. Inspirovala defiační snižování výdajů, jenž depresi ještě více prohloubilo. Dokonce ani růst fašistických hnutí, která se přiživovala na poválečném ekonomickém rozvratu Evropy, nestačil otřást vírou v samoregulační trhy. Musela přijít katastrofa 2. světové války, jež donutila ekonomickou ortodoxii akceptovat keynesiánské ideje.

Regulované ekonomiky poválečného období se však nezrodily díky nějaké intelektuální konverzi a odmítnutí laissez faire, ale ze strachu před ekonomickým kolapsem a diktátorskými režimy, jež vedly k vypuknutí 2. světové války, a z jednoznačného rozhodnutí voličů odmítnout návrat k sociálnímu řádu meziválečného období. Idea mezinárodního ekonomického systému, který by byl schopen samoregulace, zahynula v totalitních diktátorských režimech, nucených migracích, pod kobercovými nálety Spojenců a v nesmírné hrůze nacistické genocidy. V Británii byla tato myšlenka zdiskreditována zkušeností o tolik výkonnějšího regulovaného válečného hospodářství, které bylo mnohem úspěšnější než ekonomika nacistického Německa, v němž nezaměstnanost byla neznámá a také výživové a zdravotní standardy byly pro většinu obyvatelstva vyšší než v době míru.

K anachronickému a efemérnímu návratu laissez faire do politiky došlo v osmdesátých a devadesátých letech 20. století. Klesající produktivita a Sociální i industriální konflikty britského korporativizmu byly v roce 1976

podnětem pro intervenci Mezinárodního měnového fondu do řízení britské ekonomiky. Tento zásah byl počátkem rozkladu britského poválečného keynesiánského konsenzu a vyvrcholil v roce 1979 příchodem Margaret Thatcherové do čela vlády.

Vláda Thatcherové zachytila ducha doby a odpověděla na některé potřeby Británie. V prvních letech konzervativci dokončili rozklad britského korporativizmu, čehož labouristé nebyli schopni a což bylo podmínkou ekonomické modernizace. Avšak tato potřebná odpověď na zvláštní národní dilema degenerovala na univerzální ideologii. Thatcherová se stala ikonou globálního volného obchodu a její politika byla napodobována po celém světě.

Je velmi pravděpodobné, že režim deregulace a marketizace zavedený v mnoha zemích po roce 1980 stihne podobný osud, jaký měl volný trh

Anglii v 19. století. Avšak zmírnit negativní sociální dopady volných trhů bude tentokrát mnohem těžší. Vliv národních vlád na jednotlivé ekonomiky je mnohem slabší. Mají-li sociálně tržní ekonomiky přežít nebo se obnovit, budou se muset včlenit mezi nové a pružnější instituce. Výrazná a stále se prohlubující ekonomická nerovnost ohrožuje politickou stabilitu volného trhu na národní i globální úrovni. Je těžké si představit, že by velmoci v čele s Amerikou, na kterých stojí dnešní globální trh, dokázaly obstát v čase dlouhodobější recese světové ekonomiky. Politika krizového managementu, která v nedávné minulosti dokázala odvrátit katastrofu, tentokrát nebude stačit.

Logickým důsledkem současné politiky může být zhroucení globálního ekonomického režimu. Ti, kteří si myslí, že velké politické omyly se v historii nemohou opakovat, si neosvojili hlavní ponaučení, jež dějiny skýtají, a to že žádná dějinná zkušenost nemá dlouhé trvání. V současnosti se nacházíme uprostřed experimentu utopického sociálního inženýrství, jehož výsledek umíme předpovědět.

¹ Factory Acts - zákony kontrolujícípodmínky dělníků, chránící jejich zdraví a bezpečnost, omezující zaměstnání žen a dětí v určitých druzích práce, jež by jim mohly škodit apod. Poznámka překladatele.

Pokračování…