Když odchází psí kamarád...

Saba je něžná, citlivá stará psí dáma. Jak už jsem řekl, žije s námi dvanáct let a byly to dobré roky - i pro mne samotného. Nikdy jsme s ní za tu dobu neměli žádné potíže. Projevovala oddanost, vděčnost a lásku, a něco, co by se dalo nazvat taktem.

Na jedné dovolené jsme si půjčili kajak a vypluli s manželkou na jezero. Sabu jsme nechali na břehu. Když jsme odrazili, stála tam a dívala se za námi. Po nějaké chvíli, to už jsme byli asi dvě stě metrů od břehu, jsme zahlédli, jak vstupuje do vody. Volali jsme na ni, aby zůstala kde je, ale kdepak. Nad hladinou jsme viděli její čumák, který se k nám blížil. Přes vlny nám občas mizela. Snažila se nás sledovat. Ale mezitím jiný kajak překřížil přímku mezi ní a námi a Saba se spletla. Začala sledovat tu cizí loď. To už byla skoro uprostřed jezera. Když byla onomu kajaku dostatečně blízko, poznala svůj omyl. Co se asi dělo v té chvíli v její psí hlavě? Polekala se, že zůstala sama? Že jsme navždy odpluli? Na jezeře bylo mnoho kajaků a ona nevěděla, který je ten náš. Ač daleko od břehu, nepokusila se vrátit zpět. Začala plavat ve velkém kruhu kolem dokola a hledat. Nemohli jsme ji v jejím zoufalém snažení nechat. Připádlovali jsem k ní a zavolali. I v té vodě bylo vidět, jakou měla radost. Do kajaku jsme si ji dostat netroufali (to bychom se vymáchali všichni), tak jsme zamířili ke břehu. Plavala pak za námi, dokud jsme nepřirazili. Musela ten den uplavat snad dva až tři kilometry. Když jsme vystoupili, vyškrábala se i ona na břeh. Byla dosti vyčerpaná, voda jí crčela z mokrého kožichu, ale byla šťastná, že jsme všichni zpátky.

Co si pamatuji, byla ráda v naší přítomnosti, ale nikdy si ji nevynucovala, nikdy o ni nežebrala, jako náš druhý pes, jezevčík Bart. Pamatuji si, že jsem jednou seděl před chatou a pozoroval západ slunce. Saba přišla a sedla si vedle. Ale ne tak, aby na mě viděla. Sedla si zády ke mně a dívala se jinam. Nedolézala. Pouze chtěla být nablízku. V tom způsobu, jak si sedla, bylo něco vznešeného a přitom dojímavého. Od té doby udělala něco podobného ještě několikrát.

Ovšem stačí, aby někdo z nás v konverzaci zvýšil hlas - a Saba se klidí z doslechu i dohledu. Vycítí, když doma není pohoda. A nemuseli jsme se ani hádat. I důrazněji pronesené slovo, a vůbec nepatřící jí, vykoná své.

Když byla ještě mladá, ráda si hrávala venku na zahradě. Dokázala si hrát sama, i když nikdy ne příliš dlouho. Vzala do zubů míček, vyhodila jej do vzduch a snažila se jej chytit. Nedělala to příliš často. Dnes se domnívám, že to byly chvilky, kdy byla zřejmě absolutně šťastná, dá-li se takový lidský pojem použít u psa. Věřím tomu, že ano.

Posledních několik let se objevují postupné známky stárnutí. Ačkoliv její srst je pořád upravená, při pohledu zblízka zjistíte, že je plná drobných lupínků kůže. Také jich hojně ztrácí. Chuchvalce chlupů máme doslova všude a není to záležitostí jen jarní výměny kožichu. Dá se říct, že pelichá celý rok.

Pět let už má potíže s chůzí. U německých ovčáků je to prý častý problém. Zpočátku jen tu a tam poklesla na zadní. Později se přidružily problémy s chůzí do schodů a ze schodů. Posledního půl roku se do schodů spíše plazí po břiše a ze schodů téměř padá volným pádem, přičemž jí zadní nohy vypovídají službu. Dnes ráno to bylo obzvlášť kritické. Po snídani oběma psům otevírám dveře ze sklepa přímo do zahrady. Dělám to kvůli Sabě. Druhé schodiště, vedoucí do vnitřku domu, je mnohem strmější a pro ni těžší. Otevřel jsem tedy sklepní dveře a nechal oba psy vyjít. Bart vyběhl ihned a lehce. Saba se pohybovala opatrně a se zřetelným třesem v nohou přistoupila k prvnímu schodu. Někdy ji sleduji očima, dokud se nevyškrábe na poslední schod, ale tentokrát jsem dveře zavřel.

Asi po minutě přišel Tom (náš kocour) a domáhal se rovněž cesty na zahradu. Otevřel jsem dveře. Saba seděla asi na čtvrtém stupni, hrabala předníma nohama a snažila se postavit. Nedařilo se jí to. Musel jsem přijít a nadzvednout ji. Na vratkých, podlamujících se nohách se vydala do zahrady. Tak špatnou jsem ji dosud neviděl.

Pod kůží na obou stranách se jí už roky objevují vybouleniny. Doktor je před časem označil za formu nádoru, ovšem nikoliv zhoubného. Dvakrát už byla na operaci, na té poslední před dvěma roky. Mezitím se zase vybouleniny objevily, ale já už nechci podstupovat riziko další operace. Narkózu a pooperační šok by už Saba asi nevydržela.

Mimo to má Saba potíže s udržením moče. Téměř každou noc má pod sebou mokro, polštář pořád pereme, ale koš i koberec, na kterém leží, už zachycují plíseň.

Nedávno jsem si všiml, že se přestala bát ohňostrojů a bouřek. Přičítal jsem to zmoudření, ale ukázalo se, že důvod je jinde. Saba přestává slyšet. Dokud máme spolu oční kontakt, reaguje. Volám-li ji, a když se nedívá, nepřijde. Není to tím, že je neposlušná. Jednoduše neslyší.

V tlamě má už jen pahýly zubů. Ještě donedávna si ráda hrávala na přetahování s klackem. Hra je to velmi jednoduchá, pro mě nudná, ale Saba ji milovala. Při procházce našla klacek, popadla jej do zubů a běžela kolem mě. Hra spočívala v tom, že jsem se jí klacek pokoušel vzít. Dovolila mně jej uchopit a pak jsme se jako přetahovali. V době jejího mládí a dospělosti dokázala vyvinout pořádné sevření zubů a nohama se zapřít tak, že jsem měl co dělat, abych jí klacek dokázal vzít. Tato hra ji až donedávna provázela celý život. Bylo smutné pozorovat, jak stárla: vybírala si stále tenčí klacky a sevření zubů bylo stále slabší. Poslední dva roky už brala do zubů pouze větvičky, a i ty okamžitě pouštěla, jakmile jsem se pokoušel vzít jí je. Musel jsem jen předstírat, že táhnu. Samozřejmě jsem ji nechával vyhrát. To pak běžela triumfálně kolem mě s hlavou hrdě vztyčenou a radostně máchala ohonem. Na rozdíl od lidí, psi si rádi hrají skoro celý život. Teprve posledního půl- roku už Saba o hru zájem nejeví.

Ale oko má stále jasné a jí celkem dobře. Často dojídá i po Bartovi. Co se Barta týče, ten uplatňuje ve své rodinné smečce svou nezpochybnitelnou autoritu a Sabě často dává znát, kdo je pánem. Dalo by se říct, že ji svým způsobem terorizuje, i když je jinak rád (o tom pochyb není), že má v domě psího druha.

Bart je nesmírně žárlivý a upírá Sabě pozornost, kterou se jí snažím věnovat. Kdykoliv si sednu vedle Saby, přijde a vmáčkne se mezi nás. Když ji hladím a drbu, strká mi do ruky svůj mokrý čumák a jakmile získá pozornost, převalí se na záda a vyžaduje také podrbání. Uvědomil jsem si, že se mu to získávání pozornosti na úkor Saby bohužel úspěšně daří.

Už jsem si několikrát přál, aby TO měla za sebou, na druhé straně je mi proti mysli odvézt ji k veterináři na poslední cestu. Prožili jsme spolu kus společného života. Ačkoliv sám jsem zastáncem ethanásie a jsem přesvědčen, že člověk má právo na důstojný odchod, rozhodne-li se sám odejít, u zvířete, kterého se na to nemohu zeptat, je to pro mě těžké. Bráním se hrát si na Nejvyššího a ukončit život něčeho, na jehož vzniku nemám žádnou zásluhu. A tak jen na ni smutně koukám a ona kouká na mě. Oba víme, že už to dlouho trvat nebude.