Alternativní politický systém

V současné době je překládána do češtiny kniha prof. Petra C.Dienela Die Planungszelle. Je naděje, že k uveřejnění v češtině dojde ještě letos. Prof. Dienel, bohužel před dvěma roky zesnulý, byl světoznámý sociolog vyznamenaný vysokým německým řádem, uděleným bývalým prezidentem Johannesem Rau. Jeho model doporučil pro užívání na př. bývalý ministerský předseda Británie, Tony Blair. Nynější předseda, Gordon Brown, se nedávno vyslovil pro to, aby Británie dostala psanou ústavu vypracovanou občanskými porotami (totéž co Dienelovy plánovací buňky). Dienelovi žáci obeznámili s tímto modelem veřejnost svých zemí. Plánovací buňky jsou diskutovány a v některých případech uváděny do praxe ve Španělsku, v Turecku, v Japonsku a jinde. V Německu samotném jich byly od sedmdesátých let uspořádány desítky s nejlepšími zkušenostmi.

Při sepisování české Občanské ústavy už naše česká skupina model plánovací buňky v hrubých rysech znala a zahrnula jej do návrhu pod názvem občanské komise (později jsme místo toho začali používat termín plánovací komise, jednak proto, abychom se přiblížili originálu, a také proto, abychom se vyhnuli jakékoli asociaci s dobou komunismu).

U příležitosti Dienelových osmdesátých narozenin se konalo na jeho univerzitě ve Wuppertalu sympozium, na které mne profesor osobně pozval. Využil jsem té příležitosti k tomu, abych prezentoval v anglickém překladu účastníkům résumé našeho návrhu občanské ústavy. Profesor Dienel tím byl nadšen.

Teprve teď, když překládám jeho knihu, jsem začal plně chápat proč.

Podstatou modelu plánovací buňka je náhodný výběr určitého počtu občanů (po zkušenostech se jejich počet ustálil na 25), kteří se po určitou omezenou dobu (po zkušenostech je teď standard 5 pracovních dnů) soustředí ve vhodných lokálech pod vedením dvou ´procesních průvodců´ (moderátorů) a dvou odborných průvodců. Podle Dienelova modelu je organizováno vždy několik plánovacích buněk současně na totéž téma. Důsledně se vybírá (losuje) vždy polovina mužů a polovina žen. Na závěr přinesou účastníci doporučení jak by se měl dotyčný problém řešit. Účastníkům se musí nahradit ušlá mzda nebo zisk, něco stojí materiály a průvodci. Pořádání plánovacích buněk je tedy dosti nákladné, při čemž prostředky přidělují politici. Proto se dosud tyto projekty týkaly jen politicky ´neškodných´ otázek, plánování městské výstavby, vedení silnic a podobně.

V našem návrhu Občanské ústavy počítáme se zřízením nezávislého Úřadu pro referenda a plánovací komise, který pořádá tyto participační procedury buď pravidelně a automaticky podle zákona, nebo na základě iniciativy občanů. S takovou institucí počítá i profesor Dienel pod názvem participační úřad.

Pod pojmem přímá demokracie si většina lidí patrně dosud představuje pouze referendum nebo plebiscit. V našem návrhu OÚ počítáme s tím, že před některými referendy musí být dotyčná otázka nejdříve projednána v plánovacích komisích. Tím odpadne námitka, že občané mohou hlasovat o věci, které nerozumí. Přesně to navrhuje prof. Dienel pod názvem "informovaný plebiscit". Podle dosavadních představ lze referendum vyhlásit téměř jen o otázkách místního významu, ev. o jednorázových změnách jako členství v EU a pod.

Podle našich návrhů je referendum možné - a někdy i povinné - o jakékoli otázce zahraniční i obranné politiky. Totéž říká prof.Dienel, i když jen opatrně a náznakově. Je zřejmé, že prof.Dienel viděl v našem návrhu OÚ konkretizaci své vlastní dlouhodobé vize.

Od první mezinárodní konference o přímé demokracii (Příbram 1998) se v síti, která na jejím základě vznikla, objevilo 9 komplexních grafických modelů alternativních politických systémů a nesčetné dílčí návrhy a komentáře. Všechny požadují větší možnost občanů přímo a kontinuálně zasahovat do rozhodovacích procesů, které se jich týkají. Naše OÚ je jen jedním z mnoha. Uvědomme si toto: Lidé hlasovali a hlasují pro ty politické strany, které slibují prosazovat jejich skupinové zájmy. Strany, které se tím dostaly k moci, však vytvořily systém, který jim dává veškerou moc i ve všech ostatních oblastech. O tento mandát nikdy nežádaly, ani jej nedostaly. Vláda politických stran tudíž postrádá demokratickou legitimitu. Žijeme de facto v manipulativní diktatuře, přesto, že teď vládne více stran než jedna.

Demokratický systém musí být vytvořen a odsouhlasen přímo občany a politici se mu musí podřídit, nikoli naopak.

Stejné stanovisko zastává v USA ex-senátor Mike Gravel, (který, mimochodem, potopil prezidenta Nixona v aféře Watergate v sedmdesátých letech) a který založil a vede Národní iniciativu pro Demokracii s cílem prosadit demokratickou reformu na federální úrovni. (viz www.gravel2008.us). Uskutečnění této iniciativy je možná poslední šancí USA, státu zapadajícího do bahna militarismu, polofašismu, komercialismu a korupce. Když přijel senátor před několika lety do Švédska, měl jsem privilegium strávit s ním celé jedno odpoledne diskusí o politickém systému. Výborně jsme se shodli.

Většina lidí, včetně občanů ČR, se patrně domnívá, že vláda politických stran potrvá na věčné časy. To si však myslela i většina lidí ve Francii o feudalismu ještě v pozdních osmdesátých letech osmnáctého století ...

Doplnění editora

Je jistě dobře, že se najdou jedinci, kteří neustále promýšlejí, jak vylepšit současnou patovou situací s tzv. demokracií, ale podle mne to není nutné. Pan Polak mi snad odpustí, že mu oponuji. :-)

Není to nutné, protože současný systém by mohl fungovat tak, jak je. Potřebuje jen jednu, dvě maličké opravy.

Tou první je možnost odvolat kteréhokoliv politika. Je to tak jednoduché, že se tomu ani věřit nechce. Jakmile by existovala možnost kdykoliv kohokoliv (včetně předsedy vlády a prezidenta) odvolat prostou většinou hlasů jeho okrsku (prosím, nepište mi, že předsedu vlády a prezidenta nevolí okrsek – já vím, jsou to jen hrubé rysy, muselo by se to doladit), divili byste se, jaký vítr by vznikl ve vládních institucích. Předpokládám, že by tam nezůstala ani noha. Samozřejmě, že by se v novém kole objevili noví karieristé a prospěcháři a zmetci. Ale neohřáli by se tam. A tak by to šlo, dokud bychom konečně nedosadili čestné a schopné lidi, kteří nejdou proti svým voličům. Toto kladivo – možnost odvolání – musí nad politiky viset ve dne v noci.

Druhou opravou by bylo zrušení časového období, kdy politik úředník (budeme to nazývat pravými jmény, ano?) vykonává svěřenou moc. Tím sleduji to, že (a) úředník bude motivován, (b) úředník bude mít možnost rozvinout dlouhodobou vizi, plánovat do budoucna a ne stylem po nás potopa, (c) v případě, že se do funkce dostane skutečně schopná a čestná osoba, je třeba ji využít. Dokud bude úředník zastupovat zájmy svých voličů, bude u koryta. Třeba i padesát let. V okamžiku, kdy se voličům zprotiví, půjde.

Můžeme se zase do nekonečna hádat o tom, že by to šlo zmanipulovat, voliče koupit, přesvědčit, zastrašit, vymýt jim mozky. Jistěže ano. Nepochybuji o tom, že by se to v některých okrscích dělo. Ale zmanipulovat, koupit a zastrašit celý národ by přece jen dalo malinko více práce. (I když i to je možné.) Pokud by někdo opravdu zastrašil, zmanipuloval a koupil celý národ, tak ani výše uvedená metoda plánovacích komisí pana Poláka nebude fungovat. Pak už by to bylo jedno.

Podle mého názoru nic jiného s demokracií není třeba dělat.