Tibet a Palestina

„Halo, pane, dejte tu ruku pryč. Ne vy, vy“ - starý vtip o ženě v biografu.

“Ruce pryč od Tibetu!” - zní mezinárodním fórem. „Ale ne od Čečenska. Ne od Basků. A přirozeně, že ne Palestinců!“ A to není vtip.

Podporuji, jako každý, právo Tibeťanů na sebeurčení nebo alespoň na autonomii. Odsuzuji akce čínské vlády. Ale na rozdíl od ostatních se demonstrovat nechystám.

Proč? Mám divný pocit, že mi někdo vymývá mozek. A že to, co se děje, je cvičení v pokrytectví.

Mírná manipulace mi nevadí. Konec konců není náhodou, že nepokoje začaly v Tibetu před začátkem olympijských her v Pekingu. Lidé bojující za svou svobodu mají právo využít každé příležitosti, která se jím naskytá.

Podporuji Tibet navzdory tomu, že Amerika využívá jejich boj pro své cíle. Je jasné, že nepokoje plánovala a organizovala CIA, a americká média jsou v čele celosvětové kampaně. Je to součástí skrytého boje mezi USA, která ztrácí moc, a Čínou, která tu moc získává – nová verze “Velké šachovnice”, jak ji v centrální Asii hrálo v 19. století britské impérium s Ruskem. V té hře je Tibet něco jako figurka.

Dokonce jsem ochoten přehlédnout skutečnost, že ti mírumilovní Tibeťané organizovali vražedný pogrom proti nevinným Číňanům, při kterém zabíjeli ženy i muže a spalovali jejich domy a obchody. Takové excesy se v boji za svobodu stávají.

Ale co mně skutečně zlobí, je pokrytectví světových medií. Rámusí a bouří na podporu Tibetu. V tisících fejetonů, článků a talk-show chrlí kletby a urážky vůči zločinné Číně. Zdá se, že Tibeťané jsou jediní na světě, jimž je surovou mocí odmítáno právo na nezávislost; jako kdyby stačilo, aby Peking stáhl své špinavé ruce z oloupených mnichů a všechno by bylo bývalo v pořádku v tomto nejlepším ze všech světů.

Není pochyb o tom, že tibetský požadavek na samostatnost je oprávněný. Že mají právo pěstovat svou unikátní kulturu, šířit své náboženské instituce a bránit usidlování zahraničních přistěhovalců.

Ale copak Kurdové v Turecku, Iráku, Íránu a Sýrií nemají právo na totéž? A co obyvatelé západní Sahary, jejichž území okupuje Maroko? Baskové ve Španělsku? Korsičané u francouzského pobřeží? Ten seznam je dlouhý.

Proč se světová média ztotožnila s jedním bojem za nezávislost, a přitom často ignoruje jiné boje o stejný cíl? Mají snad Tibeťané červenější krev než ti v Jižním Kongu v Africe?

Znovu a znovu se pokouším najít uspokojující odpověď na tuto hádanku. Marně.

Immanuel Kant nás žádá: „Jednejte tak, jako by se principy, kterými se řídíte, měly stát univerzálním zákonem přírody.“ Splňuje náš postoj vůči tibetským problémům toto pravidlo? Odráží to náš postoj vůči jiným zápasům o nezávislost všech utlačovaných národů?

Absolutně ne.

CO tedy vede mezinárodní média, aby selektivně rozlišovaly mezi stejnými boji o nezávislost různých národů?

Zde je několik pozorování, které mohou způsobovat rozdíly v postojích:

• Má národ bojující o svou nezávislost nějakou exotickou kulturu?
• Je ten národ něčím „sexy“ pro média, tedy ve smyslu přitažlivý?
• Stojí v čele charismatická osoba, kterou média milují?
• Je utlačovatel obecně v nelásce médií?
• Patří vláda, která utlačuje, do pro-amerického tábora? Tohle je důležitý faktor, neboť Američané dominují většině mezinárodních médií a jejich televizní síť a zpravodajské agentury udávají tón a definují terminologii zpravodajského pokrytí v celém světě.
• Jde v konfliktu o nějaké ekonomické zájmy?
• Mají utlačovaní nadaného mluvčího, schopného zaujmout pozornost a manipulovat médií?

Z těchto pohledů není nikdo vhodnější, než právě Tibet. Splňují všechny body.

Obklopeni Himálaji žijí blízko jedné z nejkrásnějších přírodních scenérií na zemi. Po celá staletí jen se tam dostat znamenalo dobrodružství. Jejich unikátní náboženství budí zájem a sympatie. Jejich filozofie nenásilí je velmi atraktivní a dostatečně pružná, aby zdůvodnila i ty nejhnusnější činy, jako nedávné pogromy. Jejich exilový vůdce, dalajláma, je romantickou osobností, mediální hvězdou. Čínský režim je mnohými nenáviděn – kapitalisté jej nemají rádi, protože je to komunistická diktatura, a komunisté jej nesnášejí, protože je to kapitalismus. Prosazuje přízemní a ošklivý materialismus – pravý opak toho, v co věří spirituální buddhističtí mniši, kteří tráví svůj čas modlitbami a meditacemi.

Vybuduje-li Čína železniční dráhu do hlavního města Tibetu, dlouhou tisíce kilometrů nevlídným územím, Západ neobdivuje její technické schopnosti, ale vidí v tom (celkem správně) železného oře, který přiveze do okupovaného území tisíce čínských osadníků.

A navíc, pochopitelně, Čína je velmoc, jejichž ekonomické úspěchy ohrožují americkou nadvládu ve světě. Podstatná část chřadnoucí americké ekonomiky už dnes patří přímo či nepřímo Číně. Obrovské americké impérium se zvolna a beznadějně utápí v dluzích a Čína může být brzy jejím největším věřitelem. Americká výroba se stěhuje do Číny a bere se sebou miliony pracovních příležitostí.

Podíváme-li se na výše uvedené body, co mohou, například, nabídnout Baskové? Podobně jako Tibeťané, obývají jedno území, částečně ve Španělsku a částečně ve Francii. I oni jsou starobylou civilizací s vlastním jazykem a kulturou. Ale nejsou exotičtí a neupoutávají zvláštní pozornost. Žádné modlitební mlýnky. Žádní mniši v kutnách.

Baskové nemají v čele romantického vůdce, jako Nelsona Mandelu nebo dalajlámu. Španělský stát, který vyrostl na troskách nenáviděné Frankovy diktatury, je na výsluní popularity a oblíbený v celém světě. Španělé jsou součástí Evropské unie, která se více méně počítá do amerického tábora, někdy méně, někdy více.

Ozbrojený boj Basků mnozí odmítají a někteří jej nazývají terorismem. Zejména poté, co Španělsko udělilo Baskům širokou autonomii. Z toho pohledu bráno, Baskové nemají vůbec žádnou šanci, že by svět podpořil jejich boj za nezávislost.

Čečensko je na tom malinko lépe. I jejich civilizace má unikátní rysy a dlouhou historii útisku počínaje carem a ruským impériem, přes Stalina a konče Putinem. Ale bohužel jsou to muslimové a v dnešním západním světě zaujala islamofobie místo, které po staletí zaujímal antisemitismus. Islám se stal synonymem pro terorismus, je vnímán jako náboženství plné krve a vražd. Brzy můžeme čekat obvinění, že muslimové zabíjejí křesťanské děti a používají jejich krev při přípravě pizzy.

Amerika se nebojí ani tak Moskvy, jako se bojí Pekingu. Rusko, na rozdíl od Číny, nevypadá jako země, která by mohla dominovat 21. století. Západ nemá ani tak zájem obnovit Studenou válku, jako má zájem vyhlásit křižáckou výpravu proti muslimům. Ubozí Čečenci nemající charismatického vůdce, ani skvělého mluvčího, se v médiích propadli do neexistence. Putin může na Čečnu udeřit kolikrát bude chtít, může zabít tisíce, svět hledí jinam.

Kdyby Immanuel Kant viděl, co se děje v Kosovu, asi by vrtěl hlavou.

Ta provincie usilovala o svou nezávislost a já jsem jim fandil celým svým srdcem. Jsou to rozdílní lidé s rozdílnou kulturou (míním Albánce) a vlastním náboženstvím (islámem). Když se oblíbený srbský vůdce Slobodan Miloševič pokoušel vyhnat je ze země, svět povstal a podpořil Kosovany v jejich boji za nezávislost materiálně a morálně.

Kosovští Albánci tvoří 90 % populace v novém dvoumilionovém státě. Zbývajících 10 % jsou Srbové, kteří si nepřejí být součástí nového Kosova. Přejí si, aby oblast, ve které žijí, patřila Srbsku. Mají na to podle Kantových názorů právo?

Navrhl bych pragmatický a morální princip. Každá populace mající jasný národní charakter a obývající definovanou oblast, má právo na nezávislost. Stát, který chce tuto populaci zahrnout do svých hranic, musí přihlížet k tomu, zda jí to vyhovuje, zda mají plná práva a jsou rovnocenní zbytku národa, zda mají autonomii, která netlumí jejích aspirace. Jednoduše řečeno, je nutno postarat, aby neměli důvod požadovat rozdělení.

Totéž se týká Francouzů v Kanadě, Skotů v Británii, Kurdů v Turecku a jinde, řady etnických skupin v Africe, původních obyvatel v Latinské Americe, Tamilů na Srí Lance a mnoha jiných. Každá skupina má právo volit mezi plnou rovnoprávností, autonomií nebo nezávislostí.

A to nás, přirozeně přivádí k palestinskému problému.

V závodu o sympatie světa nemají Palestinci štěstí. Podle všech objektivních standardů mají plné právo na nezávislost, přesně jako Tibeťané. Obývají vymezenou oblast, jsou specifickým národem, existuje jasná hranice oddělující je od Izraele. Nevidí-li to někdo, musí být skutečně přitroublý nebo slepý.

Jenže Palestincům osud namíchal opravdu zlé karty. Ti, kteří je utlačují, tvrdí, že sami nosí korunu absolutních obětí. Celý svět s nimi sympatizuje, protože židé byli obětí nejstrašnějších zločinů západního světa. To dalo vzniknout podivné situaci: Utlačovatel je oblíbenější než jeho oběť. Každý, kdo podporuje Palestince, je automaticky podezříván z antisemitismu a z popírání holocaustu.

Navíc většina Palestinců jsou muslimové (nikdo si nevšímá, že tam žijí i Palestinci – křestané). A protože islám budí na západě ošklivost, děs a odmítání, palestinský odboj se automaticky stal součástí beztvarého, hrozivého nebezpečí označovaného jako „mezinárodní terorismus“. A od vraždy Jásira Arafáta a šejka Ahmeda Jassina nemají Palestinci ani mezi Fatah ani mezi Hamas žádného vůdce, který by to s médií uměl.

Světová média roní slzy pro tibetský národ, kterého půda je obsazována čínskými osadníky. Kdo se stará o Palestince, jejichž půda je obsazována našimi osadníky?

Ve světové vřavě kolem Tibetu přirovnávají izraelští mluvčí sami sebe – jakkoliv to zní podivně – k ubohým Tibeťanům, a ne ke zlým Číňanům. Mnoho se domnívá, že je to celkem logické.

Kdyby Kanta zítra vzbudili a ptali se ho na Palestince, zřejmě by řekl: „Dejte jim, co by měli podle vás dostat všichni, a nebuďte mě příště s takovou hloupou otázkou.“

Článek Tibet and Palestine vyšel na serveru counterpunch.org 7. dubna. Překlad editor.