Slovenský tiskový zákon

V době posledních tří měsíců se na slovenské mediální scéně rozpoutala nevídaná kampaň, kde novináři bijí na poplach pro útok vlády na demokracii a svobodu slova. Pozorujeme zde mnoho emočně vypjatých scén, internetová fóra na všech slovenských serverech se hemží diskusemi ať už na profesionální či laické úrovni, kde jedni tento návrh zákona zatracují, druzí jej naopak vítají. Jeden jmenovatel je ale u všech společný - skutečně minimální procento si zachovává chladnou hlavu a racionální kalkul při celkovém hodnocení pozitiv a negativ tohoto návrhu tiskového zákona.

Před déle než týdnem se povyk a křik médií vyeskaloval natolik, že hlavní deníky vyšly svorně jeden den s vybílenými titulními stranami, kde otiskly tzv. 7 hříchů tiskového zákona, ve kterých se snažili vymezit vše, co jim na připravovaném návrhu novely nejvíce vadí. Tyto vybílené titulní strany byly vehementně vsazovány do kontextu tzv. Mečiarismu (1993-1998 vyjma Moravčíkovy vlády 1994-1995), kde se poukazovalo na to, že se historie opakuje, že se současný vládní kabinet v čele s premiérem Róbertem Ficem a ministrem kultury Markem Maďaričem chystají útočit na svobodu slova, svobodu projevu a demokracii. 20. schůze v Národní radě (obdoba české poslanecké sněmovny) se započala a tiskový zákon přišel na bod jednání tento týden.

Pojďme se tedy podívat a společně se pokusit rozebrat postupně všech 7 hříchů pro utvoření si celkového obrazu, nakolik je tento až nedůstojný vřískot zcela na místě. Po konfrontaci sedmi hříchů s citacemi paragrafů navržené novely přijde na řadu to nejdůležitější, o co si myslím, že ve skutečnosti jde:

Hřích 1. Zákon dáva právo na odpoveď aj pri pravdivej informácii.

V tomto návrhu je vybraný kompromis mezi francouzským modelem, kde se právo na odpověď vztahuje nejen ke skutkové podstatě, ale i k hodnotícímu úsudku, čili je to institut pojímaný v mnohem širší formě. Naopak německé právo na odpověď je postaveno pouze na možnosti reagovat pouze na skutkovou podstatu, čili je daleko úžeji specifikováno. Tento návrh byl koncipován ve formě kompromisu mezi těmito dvěma možnostmi.

Hřích 2. Dáva právo aj na opravu informácií, ktoré nikomu neublížili.

Uvažujme společně, kdo bude chtít uplatnit právo na odpověď, když mu daná zpráva/článek neublížil? Kdo se bude chtít dobrovolně vystavit riziku žaloby v případě prokazatelné nepravdivosti jeho odpovědi? Připouštím, jde o tenký led, kde taxativní vymezení přímo postihnout nelze a v médiích se této skryté, podvědomé manipulace s řazením skutečností správně za sebou, vyzdvihování jedné a zamlčování druhé, hojně využívá.

Kvůli následujícímu příkladu pro ty, kteří se dostatečně neorientují v současných slovenských reáliích připomínám, že Smer je nejsilnější koaliční strana s popularitou kolem 45%, zatímco SDKÚ-DS je nejsilnější opoziční stranou s popularitou cca 15%. Přestavme si tedy dvě politické strany jako fotbalové týmy, kdy konečný výsledek je: tým Smer 3 branky a tým SDKÚ-DS 1 branka - čili 3/1 pro stranu Smer.

Druhý den nevyjde v novinách tato celistvá a nepopiratelná skutečnost, nýbrž se novináři budou rozhořčovat, že Smer si nechal střelit jeden gól, že je to příšerné, jak se tohle mohlo stát, nechali si dát jednu branku, což je špatný výsledek vládní koalice a jednoznačné selhání Smeru. Ano, nemůžeme říct, že to není pravda, Smer si skutečně nechal střelit jeden gól. Ale fakt, že SDKÚ-DS dostala od Smeru celkem branky tři, se šikovně zamlčí a odsune do pozadí. A výsledek? Místo každému srozumitelného výsledku 3/1 pro Smer se uveřejní pouze polovina informace, že Smer si nechal střelit jeden gól, ale 3 branky SDKÚ-DS se jaksi opomenou. Nikdo tedy nemůže říct, že článek není pravdivý, neboť skutečnosti pravdivé jsou, nicméně každý cítí onu tendenčnost skutečností sdělených a zamlčených. Na této premise mám pocit, že funguje dnešní mediální scéna na Slovensku, protože zde na Zvědavci nejsme naivní a dokážeme si spočítat, že svoboda slova končí tam, kde začínají ekonomické zájmy vydavatele.

Taktéž je zde široce publikován příklad, kde se o někom objeví zpráva, že je HIV pozitivní, což vyvolává automaticky negativní reakci s odkazem na nezřízenou promiskuitu / homosexualitu dané osoby. Zde právo na odpověď poslouží dané osobě ve smyslu uvedení věci na pravou míru konstatováním, že ano, jsem HIV pozitivní, ale infekci jsem dostal(a) kvůli transfuzi krve. Taktéž nikdo nemůže namítat, že konstatování holé skutečnosti HIV u nějaké osoby nenaplňuje skutkovou podstatu pravdivé informace, jistě to pravdou je. Ovšem nabytí této choroby v kontrastu s automaticky vyvolanou negativní asociací čtenáře jistě v očích veřejnosti danou osobu takto nezdiskredituje.

Kromě institutu práva na odpověď §8 zde ještě máme institut práva na opravu §7, kde se mimo jiné píše:

§ 7 odst. 6 písmeno B: Vydavateľ periodickej tlače a tlačová agentúra nie sú povinní uverejniť opravu, ak

b) môžu dokázať pravdivosť skutkového tvrdenia, o ktorého opravu sa žiada.

Zde je tedy explicitně řečeno, není-li žádost na opravu prokazatelně pravdivá, vydavatel má právo ji odmítnout.

Hřích 3. Umožňuje dvojitú sankciu - povinnosť uverejniť opravu i odpoveď.

§7 právo na opravu odst. 1: Ak periodická tlač alebo agentúrne spravodajstvo obsahuje nepravdivé skutkové tvrdenie o osobe, na základe ktorého možno osobu presne určiť, má táto osoba právo žiadať o uverejnenie opravy nepravdivého skutkového tvrdenia. Vydavateľ periodickej tlače a tlačová agentúra sú povinní opravu uverejniť bezodplatne.

§8 Právo na odpoveď odst. 1: Ak periodická tlač alebo agentúrne spravodajstvo obsahuje skutkové tvrdenie, ktoré sa dotýka cti, dôstojnosti alebo súkromia fyzickej osoby, alebo názvu alebo dobrej povesti právnickej osoby, na základe ktorého možno osobu presne určiť, má táto osoba právo žiadať uverejnenie odpovede. Vydavateľ periodickej tlače a tlačová agentúra sú povinní odpoveď uverejniť bezodplatne; právo na opravu týmto nie je dotknuté.

Citací těchto dvou paragrafů, kterých se tento tzv. hřích týká je snad vyřčeno vše podstatné a jde o opětovné zavádění mylných informací.

Hřích 4. Vydavateľ je zodpovedný aj za odpovede, ktoré porušujú zákon a dobré mravy, čo môže vyvolať reťaz žiadostí o odpoveď.

§5 Zodpovednosť vydavateľa periodickej tlače a tlačovej agentúry odst. 2 písmeno A, odst. 3 a §8 odst. 6:

odst. 2: Vydavateľ periodickej tlače a tlačová agentúra nezodpovedajú za

a) obsah informácie, ktorú poskytol orgán verejnej moci, ním zriadená rozpočtová organizácia alebo príspevková organizácia alebo právnická osoba zriadená zákonom, ak je táto informácia uverejnená v periodickej tlači alebo v agentúrnom spravodajstve v pôvodnom znení a jej spracovaním pre uverejnenie sa nezmenil jej pôvodný obsah.

odst. 3: Vydavateľ periodickej tlače nezodpovedá za pravdivosť informácie zverejnenej v inzercii a za klamlivú reklamu alebo porovnávaciu reklamu; to sa nevzťahuje na inzerciu, ktorou vydavateľ periodickej tlače propaguje svoju osobu, aktivity, služby alebo produkty.

§8 odst. 6: Vydavateľ periodickej tlače a tlačová agentúra nie sú povinní uverejniť odpoveď, ak

a) žiadosť o uverejnenie odpovede nemá náležitosti podľa odseku 3,

b) odpoveď smeruje proti skutkovému tvrdeniu uverejnenému na základe preukázateľného predchádzajúceho súhlasu žiadateľa o uverejnenie odpovede."

Domnívám se, že ono břemeno odpovědnosti spočívající na nakladateli za porušení zákona díky povinnosti uveřejnit odpověď splňuje-li všechny náležitosti podle tohoto návrhu, není dobré. Nakladatel přece nemůže nést odpovědnost za porušení zákona, což je naplněné v odpovědi, kterou on musí uveřejnit. Lze to demonstrovat na principu Trojského koně, kterého musí Trójané přenést do města, i když vědí, že jsou vevnitř ukrytí bojovníci.

Hřích 5. Právo na odpoveď majú aj štátne a iné verejné orgány, čo podľa medzinárodných organizácií vytvára možnosť zneužitia.

Zneužít se dá téměř vše a myslím si, že doba negativní reklamy již dávno pominula, takže hašteřiví politici handrkující se o každé slovíčko by sami na sobě páchali politickou sebevraždu. Ovšem vezmeme-li si německý tiskový zákon konkrétně §11, tak zde se dočteme, že do práva na odpověď je zahrnut i veřejný sektor např. ministerstva, parlament, vláda a státní zástupci. Takže by si mohli páni novináři ve svém spravedlivém rozhořčení nastudovat i tiskové zákony jiných evropských států. Pro ně ale platí stejné podmínky §8 odst. 3: "... musí obsahovať popis tohto skutkového tvrdenia s uvedením, v čom sa dotýka cti, dôstojnosti alebo súkromia fyzickej osoby, alebo názvu alebo dobrej povesti právnickej osoby ..."

Takže lidově řečeno, příliš si moct vyskakovat nebudou.

Hřích 6. Redakcia nesmie reagovať na odpoveď, čo je protiústavné.

S tímto tvrzením bych souhlasil, neboť v § 8 odst. 5 mj. stojí, že: "… K uverejnenej odpovedi nemožno uverejniť žiadny súvisiaci text obsahujúci hodnotiaci úsudok, a to ani na inom mieste vydania periodickej tlače alebo agentúrneho spravodajstva."

Není zde ale řečeno, komu přesně je zakázáno na odpověď reagovat svou odpovědí, takže zde chybí prostor pro individuální osoby. Ovšem dovedu si představit, že kdyby zde byla možnost uplatnit odpovědi na odpověď, tak se bude argumentovat z opačného úhlu pohledu, že hrozí nebezpečí řetězování odpovědí na odpovědi, čemuž se chtěl podle mého soudu navrhovatel vyhnout.

Hřích 7. Vydavateľ nemôže odpoveď odmietnuť, inak mu hrozí peňažný trest až 150 tisíc korún.

již citovaný

§ 8 odst. 6: Vydavateľ periodickej tlače a tlačová agentúra nie sú povinní uverejniť odpoveď, ak

a) žiadosť o uverejnenie odpovede nemá náležitosti podľa odseku 3,

b) odpoveď smeruje proti skutkovému tvrdeniu uverejnenému na základe preukázateľného predchádzajúceho súhlasu žiadateľa o uverejnenie odpovede,

c) uverejnili odpoveď na žiadosť niektorej z osôb uvedených v § 10 odst. 5 a dodržali pritom podmienky ustanovené týmto zákonom na uverejnenie odpovede."

A dále musejí být splněny podmínky v § 8 odst. 3, jinak redakce může odpověď odmítnout.

§ 8 odst. 3: Žiadosť o uverejnenie odpovede musí mať písomnú formu a musí byť žiadateľom podpísaná. Žiadosť o uverejnenie odpovede musí obsahovať názov a deň vydania periodickej tlače alebo deň zverejnenia agentúrneho spravodajstva, ktoré obsahovalo skutkové tvrdenie, ktoré sa dotýka cti, dôstojnosti alebo súkromia fyzickej osoby, alebo názvu alebo dobrej povesti právnickej osoby, popis tohto skutkového tvrdenia s uvedením, v čom sa dotýka cti, dôstojnosti alebo súkromia fyzickej osoby, alebo názvu alebo dobrej povesti právnickej osoby, a kde sa toto skutkové tvrdenie v periodickej tlači alebo v agentúrnom spravodajstve nachádzalo. Súčasťou žiadosti o uverejnenie odpovede musí byť písomné znenie odpovede. Odpoveď musí byť rozsahom primeraná textu, ktorého obsahom je skutkové tvrdenie, ktoré sa dotýka cti, dôstojnosti alebo súkromia fyzickej osoby, alebo názvu alebo dobrej povesti právnickej osoby a z neho vyplývajúci hodnotiaci úsudok; odpoveď je primeraná, ak nepresahuje rozsah tohto textu.

Protože už tak je tento můj článek dlouhý, tak kdo má zájem si vyhledat paragrafy a odstavce v sankcích, si je určitě vyhledá, což ale v konečném důsledku není relevantní.

A nyní závěrem to hlavní, o co nejspíše přes všechno ve skutečnosti jde.

Co když jsme možná všichni včetně mě naletěli všem těm domácím vydavatelům, mediálním podnikatelům a zahraniční lobby? Právo na opravu a odpověď §7 a §8, sankce §12 a ochrana zdroje § 4, o kterém se pořád dokola žvaní, co když je to všechno jen mlžení a mlžení a mlžení? Co když ve skutečnosti jde o tohle?:

§6 odst. 4: Vydavateľ periodickej tlače, ktorý je právnickou osobou, je povinný v prvom čísle periodickej tlače vydanej v kalendárnom roku uverejniť oznámenie o štruktúre vlastníckych vzťahov vydavateľa periodickej tlače podľa stavu k 31. decembru predchádzajúceho kalendárneho roka v rozsahu údajov podľa § 11 odst. 4 písm. j).

V minulém zákonu toto nebylo vydavatelům dáno jako povinnost. Co když z tohohle mají mediální podnikatelé noční můru a hrůzu a proto spustili takový šílený povyk jak smyslů zbavení? Co když právě toho se bojí, že se všichni Slováci konečně dozví, kdo ve skutečnosti financuje média na Slovensku? Jací zahraniční vlastníci z Francie, Německa, Rakouska, Británie, Ameriky? Na jaké donátory vedou nitky, a od těch k opozičním politickým stranám? Kdo má kolik akcií a finančních vkladu a jak se podílí na majetkovém uspořádání daného média? Že by konečně vyšlo na povrch a lidi se dozvěděli, kdo koho platí? Proto se možná tak aristokraticky diskutuje a lidem se cpou zástupné problémy sankcí, práva na odpověď, či ochrana zdroje, přičemž se spustil takový abnormální vřískot a povyk.

Nejsilnější koaliční strana Smer totiž dlouhodobě avizuje záměr posvítit si na tzv. přirozené monopoly a klíčové instituce mající charakter přirozených monopolů. To se v našich zeměpisných šířkách vnímá jako svatokrádež a monopoly se po špičkách obcházejí jako posvátné krávy v Indii. A řekněme si na rovinu, EU je pod silným nátlakem těchto mezinárodních lobbistických organizací, finančních skupin a bankovních kartelů - kdo shlédl film Zeitgeist, tak mě dá jistě za pravdu.

Nikdo tedy Smeru nebude tleskat například za zákon v síťových odvětvích dávající pravomoci státu zasahovat hluboko do cenotvorby těchto přirozených monopolů a mírnit chorobné touhy po ziscích jejich top managementu zvyšováním cen energie jako jsme tomu svědky v ČR, kde se energie zvýšila o 10 %, zatímco na Slovensku v průměru u všech tří nergetik o 2,95 %.

Taktéž se pod pravicovou taktovkou rozprodaly banky za cca 35 mld. SK, takže Slovensko stejně jako Česko nemá jedinou banku ve státních rukách. Po zvolení Smeru se avizovalo dodaňování bank k dosažení vyrovnání kupní ceny, neboť po celkovém ozdravení měly banky hodnotu 115 mld. SK, čili prodány za čtvrtinu skutečné ceny.

Slováci si konečně zvolili jinou cestu než cestu kompletního rozprodeje státního majetku jako jsme toho svědky nyní v ČR, kdy se chystá prodávat Česká pošta, ČSA, Temelín je již polostátní, v nemocnicích se soukromým firmám pronajímají všechny komponenty generující zisky např. dialýzy, mamografy, rentgeny a nelukrativní, prodělečný artikl zůstává státu atp.

A kdo těmto mezinárodním kartelům šlape na paty je samozřejmě - jak jinak - označován za populistu popř. demagoga, jakoby to už patřilo téměř ke světovému folkloru a koloritu nepohodlným věšet standardní visačky na krk ve veřejnosti evokující předem uměle přiživované asociace nedůvěryhodnosti a nezpůsobilosti.

Toho jsme svědky i u médií, kdy jsou samozřejmě v rukou cizího kapitálu a pod správou mediálních magnátů, a těchto skupin. Proto možná tohle je tou pravou příčinou, proč se kolem tiskového zákona strhl takový neobvyklý povyk a zalarmovaly se všechny mezinárodní organizace včetně OBSE, Article 19, stejně jako mezinárodní finančnické organizace bily na poplach po zvolení Smeru r. 2006 jako nejsilnější strany. Tomu se třeba budu věnovat v dalším článku, zbude-li mně někdy čas.

Pro zájemce, na serveru Národní rady SR je zatím jen návrh před veškerými úpravami podávaných před a během 20. schůze NR SR tj. 16 druhů specifikací nenávistí §6, stylistických úprav práva na odpověď vztahující se jen ke skutkové podstatě §8 a úpravám v oblasti sankcí §12:

http://www.nrsr.sk/exeIT.NRSR.Web.SSLP/Download.aspx?DocID=270690

Doplnění editora

Dává to hlavu a patu, co říkáte? Já myslím, že je ještě jedna věc, která na tom zákonu vadí. A sice to, že je jasně formulován. Tím se vymyká ze všeho, co se dnes jako zákony vydává. Ten slovenský zákon je napsán jazykem, kterému rozumí obyčejný člověk, neposkytuje skoro žádný prostor pro manévrování. Och, jak se právě toho bojí dnešní mocipáni…

A Slováci mají u mě plus. Doufám, že si nenechají tak kálet na hlavu, jako my doma. Zatím vypadá, že ne.