Úvahy jen tak

Úvaha první - hospodská

Každý z nás zažil něco podobného. Sedíte se známými ve venkovské hospodě. Hosté kolem sice nejsou extrémně přátelští, ale nejsou ani nepřátelští. Nevšímají si vás, nechávají vás v klidu. Najednou vpadne do hospody přiopilý vazoun. Okamžitě vycítíte, že se ten člověk chce prát. A také že ano. Po chvíli ukáže na jednoho sedícího: "Tys mně natřel koně na zeleno!"

"Nic takového jsem neudělal."

"Nelži! Já vím, že mě nenávidíš a jsi schopný to udělat!"

V tom se do rozmluvy vloží jeden z hostů: "A viděl jsi ho při činu?"

"No, to ne," odtuší vazoun. "Ale viděl jsem ho, jak si minulý týden kupoval štětec!"

Vytáhne hosta za klopy ven. Tam dostane host nakládačku za chmurného mlčení ostatních poněkud zaražených hostů.

Původně měl ten vazoun určité sympatie. O jeho problému se zeleným koněm se vědělo. Pochopitelně, znaje jeho sílu, nikdo si nedovolí připomenout, že si o to natření říkal už dávno. Přímo si o to koledoval svou arogancí, hrubostí, prosazováním svého nevkusu, neochotou poslouchat, co říkají ti druzí.

Rváč ví, že v té hospodě je nejsilnější, že se mu nikdo neodváží postavit. A tak po zmlácení jednoho hosta ohrožuje další. Nikdo nezasáhne. Každý je tajně rád, že to není on, kdo se stal předmětem jeho zájmu. Dobrá polovina hostů mu dokonce pochlebuje, snaží se získat jeho přátelství. Dokonce jdou tak daleko, že vazounovi pomáhají toho mláceného chudáka přidržet. Oficiálně chlácholí své nedomrlé svědomí tím, že kdyby to neudělali, natřel by jim ten mlácený zítra koně na zeleno také.

Ale jedno je jisté. Sympatie s postiženým rváčem se rychle vytrácejí. Zpočátku, když se mu to stalo s tím koněm, jej i litovali. Snažili se pomáhat. Dnes už jen zaraženě mlčí. Zatím mlčí.

A to ještě nemluvím o možnosti, že si ten rváč svého koně možná natřel na zeleno sám. Proč by to dělal? Jednak se rád pere a nepropase žádnou záminku, která mu to umožní. A pak, už dlouho usiluje o to, získat do vlastnictví kozu toho mláceného. Jak znám jeho povahu, není to vyloučeno.

Úvaha druhá - portugalská

Představme si, že například Portugalsko obviní Nový Zéland, že na svém území tajně cvičí skupinu lidí, která chce Portugalsku uškodit. Po verbální výměně názorů, při které Portugalsko požaduje zastavit tuto činnost a Nový Zéland popírá, že se něco takového vůbec děje, přesune Portugalsko své vojenské lodi k pobřeží Nového Zélandu.

Letadla začnou jednou nad ránem bombardovat ostrov a po nějaké době se Portugalci vylodí, obklíčí skupinu obyvatel a odvezou na 8000 km vzdálený ostrov. Přepravovaní Novozélanďané budou zbaveni veškerého ochlupení, spoutáni řetězy, deprivováni od všech smyslových vjemů (na oči neprůhledné brýle, do uší zátky, na nos kolíček a ještě na hlavu pytel).

Na ostrově tyto lidi umístí do drátěných klecí v táboře, který svými střílnami, drátěnými zátarasy, průseky, hlídkami se psy velmi připomíná hitlerovský koncentrační tábor. Jen ty plynové komory ještě nestačili postavit. Na nesmělé protesty ovšem Portugalsko reaguje uraženě. Odmítne jakoukoliv kritiku s tím, že nejde o válečné zajatce, protože přece žádná válka vyhlášená není. A ti zadržení nebyli v uniformách vojáků. Navíc se u nich našly zbraně - jasný důkaz, že chtěli Portugalsku ublížit.

Obvinění? Kdo by se s tím páral. Jsou vinni už tím, že si dovolili bránit se naším chrabrým portugalským vojákům. Soud? To se ještě uvidí. Bude-li nějaký, tak nejspíše stanný a tajný. Ale je možné, že nebude žádný a prostě je popravíme.

Mezitím se ale dějí věci. Ze skupiny zajatých "zločinců" je oddělen jeden. Dopraven je nikoliv na ostrov, ale přímo do Portugalska. Tam se střetne se svými obhájci. Nikoliv dvěma, nikoliv třemi, ale rovnou čtyřmi. Už den po příletu je postaven před soudce a čtyři obhájci dělají možné i nemožné, aby jeho vinu zmírnili.

Zajímavé je na tom to, že ten zvláštní člověk nekonal ani méně, ani více než ostatní zajatci. Byl jedním z nich, se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Proč tedy ten zvláštní postup? Měl totiž to štěstí, že se narodil jinde. "A to je všechno?" ptáte se. Ano, to je jediný důvod. "Všechna zvířata si jsou rovná, ale některá jsou rovnější," napsal věštec (zde je to slovo použito nikoliv hanlivě, ale v tom nejlepším, čistém slova smyslu) s nejjasnějším pohledem do budoucnosti a spisovatel George Orwell.

Upozorňuji, že jde jen o čirou fantazii. Je-li mezi vámi nějaký Portugalec, nechť přijme mou omluvu. Prostě mě to jen tak napadlo. Jakákoliv podobnost s čímkoliv je čistě náhodná.