Konec filosofie - začátky demokracie

Pro lepší pochopení pozice našeho hnutí ve velkých historických souvislostech předkládám tento nástin. (Týká se jen západní civilizace. Čínská filosofie je naprosto odlišná. Opět jiná je indická filosofie. Zájemci mohou obdržet můj článek East-West Paradigm Convergence, uveřejněný v taiwanském časopise Chinese Culture emailem na požádání.)

Na počátku západního světového názoru byla filosofie, zahrnující i odvětví, která se postupně vyvinula ve vědy. Ještě Aristoteles pojednával o všem možném. Dosud je citován v politické „vědě“. Zlatou dobou moderní filosofie bylo 19. století, kdy vznikaly bombastické systémy, jejichž autoři se každý domníval, že to byl právě on, kdo odhalil podstatu skutečnosti. Všichni ztroskotali.

Po druhé světové válce se filosofie definitivně dostala do slepé uličky. Začalo se mluvit o smrti filosofie. Zůstala jí jen jedna funkce. Zkoumat, zda ta která věda postupuje správným způsobem a zda správně popisuje úsek skutečnosti, kterým se zabývá. Z filosofie se stala vědní teorie (philosophy of science).

Až do padesátých let dvacátého století byl jako samozřejmý přijímán názor, že narůstání vědomostí je kumulativní proces: Víme toho čím dál tím víc, při čemž budujeme na tom, co odhalili lidé před námi. Hlavní osobou tu byl Karl Popper, který tvrdil, že vědecká teorie, aby byla správná, musí být ne dokazatelná, nýbrž falzifikovatelná. (Musí existovat způsob, jak by ji bylo možno vyvrátit.) Potom však přišel Thomas Kuhn a postavil všechno na hlavu. Prohlásil, že vědomosti se nehromadí rovnoměrně, nýbrž že se pohybují v rámci paradigmat.

Paradigma je souhrn základních představ o charakteru určité oblasti vědění. Zvažovány jsou jen ty teorie, které jsou slučitelné s tímto souhrnem představ. Pokud se vyskytne teorie, která je s ním neslučitelná, je prostě ignorována nebo odmrštěna. Období, kdy převládá určité paradigma, se nazývá normální věda.

Pak se však začínají objevovat úkazy, které normální vědě odporují, to je anomálie. Když už je těch anomálií příliš, začne období revoluční vědy. Nastane mocenský boj mezi etablovanými vědci, kteří vděčí za své pozice paradigmatu normální vědy a novátory, kteří se tlačí na jejich místa, prosazujíce konkurenční paradigma.

Parádní ukázka takové změny paradigmatu je přechod od newtonsko-eukleidovské představy o neomezeném trojrozměrném prostoru a na něm nezávislém času k představě časoprostoru, neeukleidovským geometriím a kvantové mechanice.

Tento přechod se odehrál počátkem dvacátého století. Tehdejší anomálie byly nemožnost dokázat pátý Eukleidův axiom, Brownovy pohyby, chování mikročástic a jiné. Důkazem teorie relativity, pokusným potvrzením teorie kvantové mechaniky a vznikem neeukleidovských geometrií zvítězila dosavadní revoluční věda a stala se normální vědou. Podobné změny nastaly i v jiných vědách, dokonce i v teorii matematiky.

Tento vývoj má hluboké důsledky i pro politiku. Exaktní vědy, zejména fyzika, jsou nejzákladnější vědy pro chápání skutečnosti. Z tohoto hlediska znamená nová věda přechod od newtonsko-eukleidovského objektivismu k individualismu a subjektivismu: V časoprostoru může každý pozorovatel zaujímat jen jedno pozorovací místo. Pozorování nejsou zaměnitelná. Podle kvantové mechaniky působí každé pozorování na pozorovaný jev. Důsledek: Zda existuje objektivní realita, nezávislá na pozorovatelích nemůžeme zjistit. Víme jen, že existuje tolik subjektivních realit, kolik je pozorovatelů. To, co se jeví jako objektivní realita, je syntéza subjektivních realit, v níž mocní vnucují své představy méně mocným, bezmocným a lhostejným. Tak funguje nynější oligarchická partikracie.

Už ve třicátých letech dvacátého století razil Gaetano Mosca pojem politická formule - v oblasti společenských věd totéž co pojem paradigma. Nynější „normální“ politická formule by se dala shrnout asi takto: Demokracie je totéž co vláda alespoň dvou politických stran. Politické strany jsou oprávněny slučovat ve svých rukou jak zákonodárnou, tak i výkonnou moc. Občan se může zúčastňovat politiky jen prostřednictvím politických stran a do jisté míry jiných organizací, zejména odborů. Přímá demokracie je pouze plebiscit nebo referendum a hodí se maximálně pro méně důležité oblasti, pokud to dovolí etablovaní politici.

Tuto nynější normální vědu zpochybňuje rostoucí počet anomálií, které všichni známe a o kterých diskutujeme. Kritika dosavadních systémů (partikracie) dosahuje už takového stupně, že je oprávněné tvrdit, že žijeme v období politické revoluční vědy. Výsledek bude stejný jako v exaktních vědách. Systémy polopřímé demokracie, které navrhujeme v internetu a v málo známých publikacích, se brzy stanou novou normální vědou. Nynější držitelé politické moci se ovšem nevzdají moci dobrovolně. Bude třeba je sesadit, nikoli násilím, nýbrž idejemi, argumenty a slovními formulacemi.

Možná, že není náhodou, že izraelec Metanomsky, jeden z mezinárodně známých aktivistů PD, je bývalý spolupracovník Alberta Einsteina. Viděl jsem nedávno, že začíná používat termín partikracie, tak jako my. Je zřejmé, že takto začínají uvažovat představitelé nynější politické avantgardy. Proti nim - proti nám - nemají světové ani české oligarchie v delší perspektivě šanci!