Dvě výročí

Dvacátého března 2003 provedly americké jednotky invazi do Iráku. Podle toho, co říká imperátor, důvodem války bylo „zbavit Irák zbraní hromadného ničení, ukončit Saddamovu podporu terorismu a osvobodit Iráčany.“

O pět let později americké síly stále okupují Irák. Čtyři tisíce jejich vojáků bylo zabito a desítky tisíc zraněno – mnozí vážně. Na irácké straně se mrtví počítají na stovky tisíc (impérium odmítá sledovat jejich počet) a miliony musely opustit svá obydlí.

Abychom použili slova Rona Paula, „cesta k této válce byla dlážděna lží.“ Nebyly tam zbraně hromadného ničení. Terorismus v Iráku a jinde neměl s Husseinem nic společného. A jediné věci, od kterých byli Iráčané osvobození, byly jejich životy, majetek a úcta. Z jakéhokoliv rozumného pohledu (a z několika nerozumných) bylo irácké dobrodružství kompletní a naprosté fiasko. (Poznámka editora: Nesouhlasím. Jak dlouho si ještě budeme lhát do vlastní kapsy, že to byl neúspěch? Irácké dobrodružství bylo stoprocentním úspěchem těch, jejichž jméno nesmíme vyslovit, a kteří stáli v pozadí celé akce. Jejich snahou vždy bylo, je a bude vyvolávat chaos, rozbroje a bezvládí ve všech arabských zemích. Domnívají se – bohužel správně – že pokud budou Arabové válčit mezi sebou, budou mít méně času ohrožovat Izrael. Přesně takhle to sionisté naplánovali a takhle jim to vyšlo. Pro ně platí čím hůře, tím lépe. Proxy válka, která je nestojí ani shekel, vedena za velký Izrael, ve které padají jiní. Skvělá rošáda. )

Mezi těmi, kteří jsou v dnešní Americe proti válce v Iráku převládá názor, že za Irák je odpovědný hlavně Bush, a že se věci změní k lepšímu, jakmile bude v úřadě nahrazen. Tohle je nebezpečně optimistický názor. Cesta k zatracení nezačala v březnu 2003 – nebo v září 2001, když už jsme u toho -, ale v březnu 1999. Irák nebyl první obětí ilegální, agresivní války zahájené Washingtonem. Toto smutné prvenství je nutno posunout do roku 1999, kdy došlo k útoku na tehdejší Jugoslávii za účelem podpory teroristické kosovské osvobozenecké armády. Kosovská válka poskytla precedent pro Irák, položila první kamínek do „mozaiky agrese“, jak si ve své známé poznámce ze srpna 2003 všimla britská historička Kate Hudson. (Google nalezlo herečku Kate Hudson, ale žádnou historičku / historika. Ani tu „známou poznámku“ se mi nepodařilo nalézt. Pozn. editora)

Bomby na Bělehrad

Operace „Spojená síla“ (v Srbsku nesprávně uváděná jako „Milosrdný anděl“) začala 23. března 1999 bez souhlasu OSN a dokonce bez záminky. I když se dnes v médiích uvádí, že letecký útok NATO byl proveden za účelem zastavení „represí“ uplatňovaných jugoslávskými a srbskými jednotkami vůči albánským vzbouřencům, skutečným zdůvodněním v době, kdy útok začal, bylo to, že Srbsko musí být bombami přinuceno podepsat Rambouilletovou smlouvu – hanebné ultimátum požadující okupaci Kosova NATO a volnou ruku ve zbytku Srbska. Dokonce i imperiální váleční plánovači si rychle uvědomili absurdnost tvrzení „bombami za mír“ a pozměnili oficiální mediální linii zdůvodnění na „humanitární“ směr. Válka se tedy stala válkou „za ochranu Kosovanů (sic). Vynořily se historky o údajných srbských zvěrstvech, pravidelně srovnávaných s nacistickými: masové deportace, masové popravy, masové hroby, masová znásilnění.

Všechny se ukázaly stejně reálné, jako „irácké zbraně hromadného ničení.“

Přestože operace „Spojená síla byla oficiálně vedena NATO, drtivou většinu útoků provedla americká letadla. Americké vojenské vedení očekávalo, stejně jako později v Iráku, že válka bude krátká a vítězná. Nebyla ani jedno, ani druhé. Namísto kapitulace do týdne, jak očekáváno, dokázala vláda Slobodana Miloševiče bojovat 78 dnů a souhlasila s okupací Kosova NATO až poté, co se jí dostalo explicitní záruky srbské suverenity. Když se jugoslávské jednotky začaly stahovat z Kosova, ukázalo se, že jsou téměř nepoškozené a v perfektním stavu. Jinými slovy primárními cíli bombardování byli civilisté a úmyslem bylo je terorizovat.

Kosovo se stalo Rubikonem, které impérium muselo překročit: demonstrací toho, že může napadnout kohokoliv, kdykoliv a pro jakýkoliv důvod.

Brutální okupace

Okupace se ukázala – stejně jako v Iráku – horší než vlastní válka. OSN převzala administraci provincie okupované NATO do vlastní zprávy, ale v praxi to znamenalo předání vlády teroristické kosovské osvobozenecké armádě. Výsledkem byly etnické čistky stovek tisíc Srbů, Romů, Turků a dalších ne-Albánců. Bylo zničeno a znesvěceno přes 150 kostelů, klášterů, hřbitovů a kaplí. Ne-Albánci byli bití, zabíjení a dokonce údajně používání pro orgány k transplantacím. V průběhu pogromů v březnu 2004 byly se zemí srovnané celé vesnice. Ti, kteří v roce 1999 rozpoutali tuto invazi, jí nakonec legitimizovali tím, že přistoupili na podporu albánské deklarace nezávislosti v únoru t.r.

V Kosovu, stejně jako v Iráku vytvořily okupační síly loutkové vlády, zorganizovaly volby a dokonce vyhlásily ústavu. Nic z toho nezměnilo krutou realitu. Irák je stále rozdělen mezi mutuálně nepřátelské komunity, které neschvalují okupaci, a v Kosovu zvítězily teroristické organizace, které se transformovaly do organizovaných kriminálních syndikátů utlačujících ne-Albánce, ale i Albánce samotné.

Víra a realita

Imperiální plánovači se domnívají, že stačí jejich vlastní víra a realita se bude tvarovat podle ní, neuvědomují si, že svět je dnes jiný, než byl v roce 1999 a 2003. Čína nikdy nezapomene na útok na budovu svého velvyslanectví v Bělehradě. Stejně jako Rusko nezapomene na ponížení, když američtí lokajové v Kremlu bezmocně sledovali, jak NATO ničí Srbsko.

NATO nevyhlásilo své vítězství v Kosovu, dokud opozice, financovaná a organizována Američany, nebyla schopna svrhnout v puči v říjnu 2000 Miloševiče. I když je od té doby Srbsko vedeno různou kombinací pro-imperiálních politiků. kteří v průběhu poválečných let předvedli téměř neomezenou kapacitu patolízalství a podlézavosti, v Srbsku se stále ukrývá určitá míra opozice.

Impérium to příliš nezajímá. Je přesvědčeno, že jeho vůle v Kosovu triumfovala. Washington věří, že nastávající volby v květnu v Srbsku konečně přivedou k moci servilní, ohebnou vládu, která podepíše cokoliv a bude dělat cokoliv (si ve Washingtonu přejí). Rovněž věří, že v Iráku vznikne mírová parlamentární demokracie. Nicméně se zdá, že reálné komunity směřují jinam.

Soumrak Ameriky

V nadcházejících prezidentských volbách v USA máme před sebou škálu kandidátů, kteří se od sebe liší pouze v rozdílu tónu imperiální agrese. John McCain byl jestřábem na Kosovo stejně jako je jestřábem na Irák. Političtí poradci pro Hillary Clinton a Baracka Obamu shodně věří, že Kosovo bylo triumfem liberálního „humanitárního“ intervencionizmu. Ve skutečnosti bylo pouze triumfem agrese a teroru.

Senátor Joseph Lieberman jednou neslavně prohlásil, že „podpora teroristické KLA v Kosovu byla bojem za lidská práva a americké hodnoty.“ Co se stalo s Amerikou, jejíž zakladatelé doufali, že nebude v zahraničí „hledat zlo, které by ničila“ a naopak bude vychovávat k „míru, obchodu a čestnému přátelství se všemi národy“? Z USA je nyní globální impérium provádějící invaze, okupace a podporující terorismus, současně přitom tvrdící opak.

To, co se stalo v březnu 2003 a v březnu 1999, byly ve skutečnosti porážky. Porážky americké republiky, mezinárodních zákonů a snad i míru na konci století, které si ho příliš neužilo. U příležitosti těchto smutných výročí můžeme jen doufat, že ty porážky byly dočasné. Ne-li, pak budoucnost vypadá méně jako utopie a více jako Kosovo.

Článek Two Anniversaries vyšel na serveru antiwar.com 27. března. Překlad editor.