Teror pravdoláskovců

Schválně, co mají společného německá televizní hlasatelka Julianne Ziegler s nejmenovaným českým sportovním komentátorem a fotbalistou Horváthem? Nevíte? Všichni tři se dopustili prohřešku proti politické korektnosti a byli svými nadřízenými potrestáni.

Julianne Ziegler v přímém vysílání omylem a nechtíc vypustila větu arbeit macht frei – práce osvobozuje, fotbalista Horvath zvedl pravou ruku, což si inkvizice vysvětlila jako nacistický pozdrav a teď docela nedávno další nešťastník, sportovní komentátor TV Prima vyslovil – o hrůzo hrůz – příšernou větu: „Je to samozřejmě Essien a ne Mikel, spletla mě jejich podobná barva opálení...“.

Všichni tři jmenováni byli okamžitě předvoláni před inkviziční soud složený z jejich vedoucích a známých a po zásluze potrestáni. Slečna Ziegler byla vyhozena z práce, fotbalista Horváth dostal dvěstětisícovou pokutu a poslední zlosyn, sportovní komentátor dopadl relativně nejlépe - nějakou dobu si pobude bez komentování. Důvodem likvidace sportovního komentátora byla – světě div se – jedna jediná stížnost jakéhosi zapšklého diváka. Ne sto stížností, ne deset, nic takového. Jeden jediný divák stačil. Zajímá mne, zda bude televize takto přistupovat i k dalším stížnostem na jiné pořady. Měla by. Pak konečně nastane ráj, neboť na obrazovce bude pouze monoskop (pro později narozené – grafický obraz sloužící k vyladění obrazovky, dnes už se, bohužel, nepoužívá, ačkoliv často by svým obsahem nahradil leckteré vysílané dílko, aniž by to příliš vadilo).

Nic nepomohly omluvy provinilců, vysvětlování, že to tak nemysleli, že jim to uklouzlo. Soudcům bylo jasné, že lžou. U těchto typu soudů totiž neexistuje nic, co by obviněný mohl uvést na svou obhajobu. Už předem se ví, že bude shledán vinným, jediné, o čem se snad přemýšlí v průběhu „soudního procesu“, je výše trestu.

Chápal bych, kdyby se slečna Ziegler několikrát objevila před obrazovkou s odznáčkem hákového kříže na klopě, kdyby fotbalista Horváth chodil ulicemi v nacistické uniformě a sousedy zdravil zdviženou pravicí při každém potkání, kdyby nejmenovaný sportovní komentátor opakovaně řekl něco jako „fuj, ti hnusní negři jsou všichni stejní, kdo je má od sebe poznat?“ Pak by snad bylo dobré zeptat se dotyčných, co vlastně sdělují. Ale nic takového se nestalo. Každému normálnímu člověku je jasné, že šlo o prosté přeřeknutí, uklouznutí, prostě člověk není stroj. Každému, kromě inkvizitorů...

V normální, civilizované společnosti soud zkoumá úmysl obžalovaného. Řada věcí, za které by člověk jinak šel sedět, je prominuta, jestliže se prokáže, že k pochybení došlo neúmyslně. Člověk je odsouzen teprve tehdy, je-li mu nezvratně prokázáno, že věděl, co dělá. Alespoň tak to bylo i za bolševika.

V totalitní společnosti býval člověk souzen a trestán nikoliv za to, co dělá, ale za to, co si myslí. Ostatně velká část Orwellovy knihy 1984 se týká právě toho – systém se různou formou šmírování pokoušel zjistit, zda si člověk náhodou nemyslel něco, co si myslet neměl. Za tím účelem fungovala v Orwellově románu tzv. ideopolicie, jejímž jediným účelem bylo pronásledovat zločin závadného myšlení.

Ale za bolševika, ani v nejtemnější a nejmrazivějších zákoutích Orwellova románu se autor nezmiňuje o tom, že by někdo byl trestán za neúmyslné gesto nebo špatně formulovanou větu. Stejně tak ani v době temné a nejtemnější, kdy se upalovaly čarodějnice a církev šla heretikům po krku jako slepice po – víte, po čem, nebyly takové zběsilé projevy moci běžné.

Toto je teprve produkt současné doby. Dnešní inkvizice nezkoumá, zda dotyčný opravdu mínil to, co řekl nebo udělal, jí stačí k odsouzení prostý fakt, že to udělal. Ať už vědomě či nevědomě. Výsměch veškerému právu.

Jen se podívejme, jak rychle (posledních 20 let) demontují náš právní systém, který krystalizoval tisíce let.

Začalo to zrušením staré soudní praxe, že soud musel dokázat obžalovanému vinu, nikoliv obviněný svou nevinu. Poprvé se tato praxe uplatnila přibližně před dvaceti lety při procesech s obětmi obviněnými ze sexuálního harašení, kdy stačilo vznést obvinění (často jen vágně formulováno – např. že se dotyčný díval lascivně) a bylo na obviněném, aby prokázal, že tomu tak nebylo. No, jen to zkuste. Dokažte, že jste se nedívali lascivně.

Další krokem byly soudy, kdy obviněný ani jeho právní zástupce nesměli znát obsah žaloby (Zündel, Kanada 2002 – deportační soud). Soudce rozhodl na základě tajné žaloby, kterou znal jen prokurátor a on sám.

Pokračovalo se zrušením habeas corpus – práva obviněného být postaven před soudce a vyslechnout obvinění, nebo být propuštěn. To se děje v rámci tzv. „války proti terorismu“ především v USA a Británii (ale schyluje se k tomu i v dalších západních zemích), kde člověka mohou zavřít na neomezeně dlouhou dobu, aniž by byl dotyčný obviněn. Zavřený člověk nejen že nezná délku svého trestu, ale nemá žádný kontakt s okolím, např. s rodinou a žádný nárok na obhájce.

Hihi, čtu teď Souostroví Gulag od Solženicyna. Stalin zavraždil 66 milionů lidí. Ale i za Stalina vězni znali délku svého trestu a mohli alespoň omezeně dostávat balíčky od rodiny a psát dopisy. Dnes se nic takového už nenosí. Viz koncentrační tábor na Guantanamo. A když jsme u něj, nebude na škodu připomenout, že kromě tajných soudů existují dnes zcela běžně i tajné věznice, do kterých nejen, že nemá přístup Červený kříž ani žádná jiná humanitární organizace, ale o kterých se ani přesně neví, kde jsou. Doprava vězňů se provádí tajně a neoznačenými letadly.

Zapomněl jsem na něco? Ano, na únosy podezřelých a jejich transport do třetích zemí, kde jsou tito podrobováni mučení.

Ale kvůli mučení si už ani pokrokové západní země nic nepředstírají a dokážou člověka skřípnout i doma. Pravdoláskovcům taková praxe nevadí.

Poslední vývoj a osud tří postižených ze začátku článku naznačuje, že jsme udělali další krok na cestě k něčemu, co ani Orwell nedokázal odhadnout. Trestáme, aniž se ptáme po úmyslu.

Právně se tak vracíme zpátky dávno před Magnu Chartu, dávno před Platonovskou republiku, dokonce dávno před kmenové soudy rady starších. Nikdy v dějinách totalit člověk nebyl trestán za neúmyslné gesto.

Toto je zcela nový trend a – upřímně řečeno – děsí mě. Totiž člověk nemůže dost dobře ovládat běžné funkce svého těla, např. občas prostě zvedne ruku, tu pravou, tu levou, občas vypustí větu, která neprošla sítem padesáti šesti vnitřních cenzur, a tak mu hrozí, že si toho nějaký inkvizitor povšimne a dotyčný bude okamžitě a nemilosrdně zničen – pracovně, finančně, časem možná i jinak.

Lidé se tomu zatím víceméně smějí, kroutí hlavami, ale myslím, že nás brzy přejde humor. Končí sranda, pánové a dámy. Systém reaguje absolutně hystericky, jako potrefený amokem, je fanaticky, je neústupný a – řekněme to rovnou – vyděšený. Samozvaným inkvizitorům chybí jakýkoliv nadhled, lidskost, humor, špetička tolerance, zdravý rozum. Kam to povede, je otázka. Možná je to znak smrtelné křeče Systému, možná naopak projev jeho rostoucí moci. Netroufám si to odhadnout. Jen jedno vím. Jde to s námi od deseti k pěti, a bude zřejmě muset být ještě mnohem hůř, než bude zase lépe.