Kdo jsou fanatici?

Prezident Jimmy Carter byl démonizován za to, že ve své knize Palestina: Mír, ne apartheid (Palestine: Peace, Not Apartheid) zdůraznil, že existují dvě strany izraelsko-palestinského problému. Proslulým americkým odborníkům jako John Mearsheimer nebo Stephen Walt se stalo totéž, když dokazovali nadměrný vliv izraelské lobby na americkou zahraniční politiku.

Američané by byli překvapeni tím, jak izraelský tisk kritizuje politiku izraelské vlády vůči Palestincům i Arabům celkově. V Izraeli jsou ještě fakta součástí diskuze. Kdyby izraelský list Haarec nahradil Fox News, CNN, New York Times a Washington Post, Američané by znali pravdu o americké a izraelské politice na Blízkém východě a jejích pravděpodobných následcích.

1. září (2007) Haarec oznámil, že rabín Eric Yoffie, předseda Svazu pro reformu judaismu, který reprezentuje 900 kongregací a 1,5 milionu židů, „obvinil americká média, politiky a náboženské skupiny z démonizace islámu“ a líčení muslimů jako „satanských bytostí“.

Rabi Yoffie má samozřejmě pravdu. V Americe existuje jen jedna strana problému. K démonizaci islámu byl vytvořeno celé průmyslové odvětví. Hojnost knih, které překrucují islám, z něj dělá největší možnou hrozbu západní civilizaci a snaží se Američanům vštípit strach z muslimů a nenávist k nim. Např. Norman Podhoretz hlásá „Čtvrtá světová válka: Dlouhý boj proti islamofašismu“. Daniel Pipes ječí, že „militantní islám dosahuje až do Ameriky“. Lee Harris varuje „Sebevražda rozumu: Hrozba radikálního islámu Západu“.

Mozkové trusty mají dobře financované blízkovýchodní programy, jejichž účelem je šířit islamofobii. Strach a odpor se valí z Middle East Forum a American Enterprise Institute.

Ve Spojených státech je v mnoha kruzích přijatelné, ba závazné nenávidět muslimy a podporovat násilí proti nim. Pipes byl označen za „vedoucího propagandistu antimuslimské nenávisti“. Patří mezi obhájce násilí jako jediného řešení muslimského problému. To mu získalo souhlas Křesťanské koalice, AIPAC a Americké sionistické organizace se jmenováním do rady Amerického mírového institutu (United States Institute of Peace). Prezident George Bush využil parlamentní prázdniny ke jmenování tohoto muže násilí do mírového institutu.

Pipes se zasazuje o to, aby muslimové byli násilím podmaněni, což je názor, který ovládá Bushovu administrativu. Pro vymývání mozků a jejich ovládnutí propagandou je Pipesovo jmenování plně na místě.

Podhoretz soudí, že islám nemá právo na existenci, protože se staví proti izraelské teritoriální expanzi, a že Amerika musí islám vymýtit, což znamená vyrvat ho i s kořeny.

Zatímco neokonzervativci, křesťanští sionisté a Bushova administrativa zastávají bezuzdné násilí proti muslimům, Lee Harris varuje, že je Amerika příliš tolerantní a rozumná, aby byla schopna se bránit muslimskému fanatismu. Americká „vládní filozofie založená na rozumu, toleranci, konsensu a obezřetnosti se nemůže ubránit (muslimské) strategii bezohledného násilí.“

Islamofobie takovými absurditami a rozpory přetéká. Harris nám tvrdí, že osvícenství překonalo na Západě fanatické myšlení a zanechalo Západ neznalý fanatismu a neschopný konfrontace s ním. Harris, který se považuje za odborníka na fanatismus, je hluchý, němý a slepý vůči komunismu a nacionálnímu socialismu, a zcela ignoruje skutečnost, že neokonzervativní fanatici jsou přímými dědici jakobínů francouzské revoluce, skutečného produktu osvícenství.

Kdyby Američané spoléhali na rozum, mohli by své mysli osvobodit od úporné propagandy a uvažovat o „muslimské hrozbě“. Muslimové jsou nejednotní. Jejich nejednota způsobuje, že jsou hrozbou sobě navzájem, nikoli Západu.

K většině bojů a násilí v Iráku dochází mezi sunnitskými a šíitskými Araby a mezi Araby a Kurdy. Kdyby se Iráčané sjednotili, většina útoků místo pouhé malé části z nich by mohla být namířena proti americkým vojákům, a zbytky poražené americké armády by byly staženy. Jakkoli Iráčané americké uchvatitele a okupanty nenávidí, není to dost na to, aby se spojili a vyhnali je. Raději se zabíjejí navzájem.

Írán, současný terč démonizace, není arabský. Íránci jsou potomky starých Peršanů. Samozřejmě, Írán by sám sobě prokázal laskavost, kdyby se přejmenoval znovu na Persii. Po osm let (1980 - 1988) vedli Íránci a Iráčané katastrofální válku se strašlivými ztrátami na obou stranách. Navzdory vojenskému vyčerpání byl Irák považován za „hrozbu“ americké supervelmoci, byl bombardován a od roku 1990 bylo na něj deset let uvaleno embargo, jehož následkem byla smrt 500 000 iráckých dětí.

Jako by nestačilo úplné ochromení Iráku, které způsobila Clintonova administrativa, Bushova administrativa do této země v roce 2003 vpadla a dodnes tam rozsévá další smrt a zkázu.

Palestinci byli po desetiletí pod izraelskou okupací. Izrael prostě ukradl většinu Palestiny a zbývající palestinské enklávy jsou gheta střežená izraelskou armádou.

Vládci Saúdské Arábie a ropných emirátů jsou sunnitští Arabové. Bojí se víc šíitských Arabů než Izraelců. Egypt, Jordánsko a Pákistán jsou ovládány koupenými a placenými americkými loutkami. Američané mají pod palcem i tureckou armádu, která potlačí každý islámský vliv na civilní vládu.

Afghánistán je rozdrobená země, jejíž obyvatelé se dělí podle kmenů , které si na svém území hlídají vliv. Tálibán se pokoušel Afghánistán sjednotit a byl to strach Bushovy administrativy, že by se mu to mohlo podařit, co bylo důvodem americké invaze do země. Američané se spojili s poraženou Severní aliancí a vrátili Afghánistán zpátky polním velitelům.

Když zvážíme všechna fakta – nejednotu muslimů a absenci moderní technologie, válečného námořnictva a strategického bohatství – je Bushova-Cheneyho-neokonzervativně-sionistická propaganda „Musíme je napadnout dřív než oni napadnou nás“ tak zjevný podfuk, že je s podivem, že na něj naletělo tolik Američanů.

Jediná muslimská hrozba je ta, kterou stvořily Spojené státy a Izrael. Izrael nepoužívá vůči muslimům žádnou diplomacii a spoléhá na násilí a donucování. Spojené státy zasahovaly do vnitřních záležitostí muslimských zemí během celé poválečné éry. Spojené státy svrhly zvolenou vládu v Íránu a daly plnou moc šáhovi. Spojené státy podporovaly Saddáma Husajna při jeho agresi proti Íránu. Spojené státy držely u moci vládce, aby všechno mohly kontrolovat a podbízely se tužbám izraelských vlád. Jestliže je Amerika nenáviděna, byla to Amerika, kdo tuto nenávist vyvolal svým arogantním a pohrdavým jednáním s muslimy Blízkého východu.

Neexistuje žádný islamofašismus. Je to uměle vytvořená propaganda používaná k rozvášnění nevzdělanců. Neexistuje žádný skutečný důvod k nenávisti, kterou neokonzervativní islamofobové vštěpují Američanům. Bůh nenařídil Americe zničit muslimy kvůli Izraelcům.

V dnešní Americe dosáhla slepá nevědomá nenávist vůči muslimům bodu varu. Strach a odpor jsou tak velké, že americká veřejnost a její zvolení zástupci v kongresu kladou jen malý odpor plánům Bushovy administrativy udělat z Íránu třetí oběť americké agrese XXI. století na Blízkém východě.

Většině Američanů, které Harris považuje za příliš rozumné, tolerantní a uvážlivé na to, aby se sami dokázali bránit, je jedno, že milion Iráčanů přišel během americké okupace o život a že se z asi čtyř milionů Iráčanů stali uprchlíci. Počet mrtvých a uprchlíků dohromady představuje 20 procent irácké populace. Není-li to ze strany Bushovy administrativy fanatismus, co to tedy je? Určitě to není rozum, tolerance ani uvážlivost.

Článek Who Are The Fanatics? vyšel 6. září 2007 na serveru antiwar.com. Překlad Eva Cironisová.