Šílený kult se rodí – Barack Obama

Postupem času, kdy černý kandidát válcuje svoji demokratickou „protikandidátku“ Hillary Clintonovou, začínají být davy Američanů v transu. Ekonomicky a morálně zbídačené Americe se musí předhodit nová naděje.

Na basketbalový stadion v Hartfordu v Connecticutu se tísní 16 000 lidí. Černí, bílí, mladí i staří na něj vzhlížejí jako na mesiáše. Řada lidí m slzy v očích. Tak popisuje shromáždění na počátku února deník Australian News. Průměrný politik je už i v očích omezeného Američana nudným a zkorumpovanou figurou. Nikoli však Obama – mladý, upřímný, s širokým úsměvem.

Fenomén Obama se stává kultem a daleko překračuje hranice obyčejné politiky. Američané zoufale potřebují naději a světlo na konci tunelu ze současné rostoucí deprese. Po více než sedmi letech vlády Bushovy administrativy je 70% Američanů přesvědčeno, že země se ubírá špatným směrem. I těm, kteří měli důkladně propláchnut mozek CNN nebo Fox News, otevřelo oči, když je vyhodili z práce a banka jim zabavila dům.

Je Obama opravdu tak výjimečný? Když ho slyšíme mluvit, neříká nic převratného ani sofistikovaného. Má naučené tisíckrát omleté fráze, které v jeho podání znovu spolehlivě fungují. „Nová naděje pro Ameriku“, „čas na změnu“ nebo „změna, které můžeme věřit“.

Vlastně se nemusí ani příliš snažit. Široký odpor k Bushovým jestřábům mu žene voliče přímo do náruče.

Je z něj už skoro popová hvězda. Lidi ani neposlouchají, co říká. 16 000 hlav na stadionu šílelo, jen co ho vidělo.

A jaká má Obama vlastně program, když si zacpeme uši před jásotem jeho příznivců? Prosazuje kontrolu držení zbraní, odmítá uzavření hranic před imigranty, podporuje Izrael a nekonečnou válku na Blízkém Východě, veze se líbivě na vlně odporu proti válce v Iráku, ale jasné řešení nenavrhuje. Jeho hlavní předností je, že není ani Hillary, jejíž vyumělkovaná kampaň s nacvičenými gesty a úsměvy už všechny omrzela, ani Bushem nebo jeho klonem McCainem.

Jeho údajný odpor válce v Iráku je přitom mýtem. V roce 2004 se stal senátorem mj. i proto, že včas opustil ostrou protiválečnou rétoriku a omezil se na bezbarvou kritiku Bílého domu. Jeho rétorika mluví sama za sebe.

26.září 2004 řekl v interview pro list Chicago Tribune: „Velkou otázkou bude, jestli bude Írán odolný vůči těmto tlakům (k zastavení jaderného programu), včetně ekonomických, které jak doufám budou uvaleny, a pokud nebudou spolupracovat, tak potom.... půjdeme do vojenské akce?“ K tomu dodal: „Vystřelit nějaké střely na Írán není pro nás optimální polohou (vzhledem k probíhající válce v Iráku), ale na druhé straně, mít tu radikální muslimskou teokracii držící jaderné zbraně je horší“.

12. března 2007 na fóru AIPAC (proizraelská lobbistická organizace, na jejíž akcích je Obama pravidelným hostem) ještě přitvrdil a označil Írán za „skutečnou hrozbu“ pro USA a Izrael. Nevyloučil možnost „odzbrojení Íránu“,což je pozice, na které se zcela shoduje s Hillary Clintonovou.

Jaký je vlastně rozdíl mezi Bushem a Obamou? Otázkou zůstává, zda-li budou Američané stále jásat, až jim Obama naservíruje to samé co Bush, jen na jiném podnose.