Americké střední třídy přestávají zvládat situaci

Právě nastal rok, ve kterém se volí prezident, a americká ekonomika je na pokraji recese, ne-li ještě něčeho horšího. Nikoho proto nepřekvapuje, že Washington se hrne vpřed, aby krizi předešel. Prezident George W. Bush předložil návrh na balíček ekonomických stimulů v hodnotě 150 miliard dolarů a všichni přední kandidáti na prezidenta navrhují opatření podobná, včetně daňových úlev pro střední třídu a zvýšených nákladů na infrastrukturu.

Ben Bernanke a FED snížili úrokovou sazbu o další tři čtvrtiny procentního bodu. Žádné z těchto opatření však příliš nepomůže, jelikož nijak neřeší zásadní obavy amerických voličů. Problém totiž netkví v pouhém zpomalení ekonomiky, ale hlouběji, a přesahuje hospodářský cyklus.

Americká střední třída již vyčerpala všechny mechanismy zvládání, které využívala více než tři desetiletí k tomu, aby vyšla s průměrnými platy, které nejsou s ohledem na inflaci ve srovnání s průměrem v roce 1970 vyšší. Ve skutečnosti dnes muži vydělají méně než dříve; příjem 30-letého muže je o 12 procent nižší, než příjem jeho vrstevníka před třiceti lety. Americké střední třídy dlouho žily nad poměry bez ohledu na své platební možnosti. Životní styl středních tříd rozkvetl, i když průměrné mzdy nestouply. Tohle období pomalu končí a Američané začínají pociťovat jeho důsledky.

Prvním opatřením na zvládnutí situace byl nárůst zaměstnanosti žen. Procento zaměstnaných žen-matek s dětmi ve školním věku se od roku 1970 téměř zdvojnásobilo - z 38 procent na téměř 70 procent. Někteří rodiče jsou dokonce nuceni provádět 24 hodinové střídání, jeden rodič se věnuje dětem, zatímco druhý pracuje. Takovým rodinám se říká "Dins", "double income, no sex" (dvojí příjem, ale žádný sex).

Nejzazší hranice počtu zaměstnaných matek jsme však už dosáhli. Jak tedy dál? Uchýlit se ke druhému opatření. Když už rodiny nemohou dřít víc, začnou dřít déle. Průměrný Američan dnes pracuje ročně o dva týdny déle než před třiceti lety. Ve srovnání s jakoukoli jinou rozvinutou zemí jsme nefalšovanými workholiky, jelikož pracujeme o 350 hodin ročně více než kterýkoli jiný průměrný Evropan, dokonce déle než notoricky pracovitý Japonec.

Ale i v tomto případě existuje hranice. S pokračujícím růstem ekonomické nouze se obracíme na třetí opatření. Začali jsme si půjčovat, a to enormně. S ostrým růstem cen nemovitostí v 90. letech a ještě rychlejším růstem cen v letech 2002 až 2006 jsme díky hypotečním půjčkám (home equity loans) proměnili naše domovy v pokladničky-prasátka. Američané získávají z druhotných hypoték a refinancováním téměř 250 miliard dolarů každé čtvrtletí. To představuje téměř 10 procent čistého příjmu. Platební karty přímo padají z nebe a tak si pořizujeme plazmové televize, nové domácí spotřebiče a dovolené.

Hodnota dolaru je uměle udržována na výši, protože zahraničí jej stále drží jako rezervní měnu, i když se země potápí do stále většího dluhu, a my od ostatního světa přijímáme levné zboží a služby.

Ale ani toto opatření nepotrvá věčně. Doba snadno nabytých peněz už skončila. Se splasknutím vzdutých cen domů vyschnou i hypotéky (home equity). Podle nedávné Moodyho zprávy vzrostly v posledním desetiletí nejvíce dluhy na nesplácených hypotékách (home equity loans). Hned po nich následují nesplácené dluhy na automobily a kreditní karty. Bankroty jednotlivců vzrostly v prvním pololetí roku 2007 o 48 procent, ve druhém pololetí pravděpodobně ještě více, což představuje vlnu nesplácených dluhů zákaznických půjček. A jelikož se zahraničí začalo zbavovat dolaru, nebudeme už mít dál přístup k levnému zahraničnímu zboží a službám.

Stručně řečeno, starosti obcházející americké střední třídy nejsou výsledkem pouze současného ekonomického zpomalení růstu. Problém začal už na začátku sedmdesátých let. Prezidentští kandidáti usilující o skutečné řešení budou muset přemýšlet o jiných způsobech, než o zachraňování věřitelů a dlužníků nebo podněcování ekonomiky daňovými úlevami a růstem utrácení.

Většina Američanů ve vysoce technicky vyspělé globální ekonomice, která se vynořila před třiceti lety, stále nijak neprosperuje. Téměř veškeré výhody ekonomického růstu od té doby plynou pouze malé skupince lidí na té nejvyšší příčce.

Prezidentský kandidát, který si tohle všechno uvědomí a který nebude navrhovat jen řešení typu podněcování ekonomiky, ale také růst příjmů - prostřednictvím řekněme progresivnějších daní, silnějších odborů a z dlouhodobého hlediska lepšího nastavení školství pro děti z chudších rodin a lepšího přístupu k vyššímu vzdělání - ten bude mít velkou šanci na to, aby mezi širokým voličstvem plným obav o budoucnost zvítězil.

Autor článku je profesorem veřejné politiky na University of California v Berkeley. Je bývalým americkým ministrem práce a autorem knihy Superkapitalismus.

Článek America’s middle classes are no longer coping vyšel 30. ledna na serveru informationclearinghouse.info. Překlad paní Drahuška.