Historii píší vítězové

Čtu současně dvě knihy. Tou první je Moje probuzení od Davida Duka, tou druhou je Souostroví Gulag od Solženicyna. Souostroví jsem už četl dříve, ale teď se k tomu vracím a studuji to pečlivěji. Našel jsem tam část, která mi při prvním čtení jaksi unikla. Je o armádě generála Vlasova, o jejím začátku, o tom, co vedlo ke vzniku jeho oddílů, a o jejím smutném konci. Je to šokující čtení, zvlášť když si představíme, že dodnes jsou Vlasov a jeho oddíly synonymem pro zradu. Ale byla to zrada? Posuďte sami. Ukázka (poměrně rozsáhlá, ale nešlo to zkrátit – všechno je důležité) z Souostroví Gulag:

Pokud se dá dnes zjistit, Andrej Andrejevič Vlasov nedokončil pro revoluci kněžský seminář v Nižním Novgorodu, byl v roce 1919 odveden do Rudé armády a bojoval jako řadový voják. V bojích proti Děnikinovi a Wrangelovi na jižní frontě povýšil na velitele čety a pak roty. Ve dvacátých letech absolvoval kursy Vystrel, v roce 1930 se stal členem VKS(b) a v roce 1936, už v hodnosti velitele pluku, byl poslán jako vojenský poradce do Číny. Zřejmě nebyl nijak spjat s vyššími vojenskými a stranickými kruhy, a proto se přirozeně octl v onom stalinském „druhém sledu“, který nahradil vyvražděné velitele armád, divizí a brigád. V roce 1938 dostal divizi a v roce 1940 při prvním udílení „nových“ (čili starých) vojenských hodností se stal generálmajorem.

Z dalšího lze usoudit, že v oné nové generálské směně, v níž bylo mnoho naprosto omezených a nezkušených důstojníků, patřil Vlasov k nejschopnějším. Jeho 99.střelecká divize, kterou cvičil a připravoval od léta 1940, nebyla hitlerovským útokem nikterak překvapena, naopak: za všeobecného našeho ústupu na východ pronikla jeho divize na západ, dobyla Přemyšl a držela jej šest dnů. Vlasov přeskočil funkci velitele sboru a jako generálporučík velel už v roce 1941 u Kyjeva 37. armádě. Probil se z obrovského kyjevského kotle a v prosinci 1941 velel u Moskvy 20. armádě, jejíž úspěšný protiútok na obranu hlavního města (dobytí Solněčnogorska) je zaznamenán v denním hlášení Sovinformbyra ze dne 12. prosince 1941 (generálové jsou tam jmenováni v tomto pořadí: Žukov, Leljušenko, Kuzněcov, Vlasov, Rokossovskij, Govorov).

S rychlostí, příznačnou pro ony měsíce, stačil ještě v prosinci se stát zástupcem velitele volchovského frontu (Mereckova) a převzít velení a úderné armády, v jejímž čele zahájil 7.ledna 1942 pokus o prolomení leningradské blokády ofenzívou severozápadním směrem přes řeku Volchov. Měla to být kombinovaná operace z několika stran i od Leningradu, a v koordinovaných termínech se jí měly účastnit také 54., 4. a 52. armáda. Avšak tyto tři armády se buď vůbec nehnuly z místa, neboť ve stanovenou dobu nebyly ještě připravené, nebo se rychle zastavily (u nás tehdy ještě neuměli takové složité operace plánovat a hlavně zásobovat). Jen 2. úderná armáda zaútočila úspěšně a v únoru 1942 pronikla za německá postavení do hloubky 75 kilometrů! A od tohoto okamžiku nemělo ani pro tuto armádu Stalinovo vrchní hazardérské velitelství ani posily ani munici. (S takovými rezervami zahájilo ofenzívu!) Tak zůstal i Leningrad dále o hladu v blokádě, aniž se dozvěděl něco bližšího o novgorodských událostech. V březnu se ještě držely zimní cesty, ale v dubnu rozbředl celý ten bahnitý terén, v němž se pohybovala 2.úderná armáda, a tak neměla žádné zásobovací cesty ani pomoc ze vzduchu. Jeho armáda zůstala BEZ PROVIANTU — a přitom Vlasovovi ODMÍTLI DÁT POVOLENÍ K ÚSTUPU! Po dvouměsíčním hladovění a vymírání (vojáci, kteří to přežili, mi pak v butyrských celách vyprávěli, že ostrouhávali kopyta zdechlých hnijících koní, vařili to a jedli) začal 14. května soustředěný německý útok proti obklíčené armádě (a ve vzduchu byla samozřejmě jen německá letadla!). A teprve tehdy (jako na výsměch) dostal Vlasov povolení k ústupu za řeku Volchov... Beznadějné pokusy probít se zpět trvaly do začátku července. Tak — jako by opakovala osud ruské Samsonovovy 2. armády, která byla za první světové války stejně šíleně vržena do jistého obklíčení — zanikla Vlasovova ž.úderná armáda.

Samozřejmě že to byla vlastizrada! Samozřejmě že to byla surová egoistická zrada! Byla to však zrada Stalinova! Zrada neznamená nutně prodejnost. Když nejvyšší velitel projeví neschopnost a nedbalost při přípravách k válce, bezhlavost a zbabělost na jejím počátku, když nesmyslně obětuje armády a sbory jen pro záchranu vlastní maršálské uniformy — může se snad dopustit větší zrady?

Na rozdíl od Samsonova nespáchal Vlasov sebevraždu. Po zániku armády bloudil ještě v lesích a bažinách a dne 6.července se v okolí Siverské vzdal Němcům. Ti ho odvezli do hlavního stanu u města Lötzen ve Východním Prusku, kde už bylo shromážděno několik zajatých generálů a brigádní komisař G. N. Žilenkov (dříve úspěšný stranický pracovník, tajemník jednoho z moskevských obvodních výborů strany). Ti všichni už projevili svůj nesouhlas s politikou Stalinovy vlády. Chyběla však skutečná vedoucí osobnost. A tou se stal Vlasov.

Podle jeho fotografie bylo nemožné věřit, že by to byl vynikající muž nebo že by se už dávno a hluboce trápil osudem Ruska. A letáky, oznamující ustavení ROA — „Ruské osvobozenecké armády“, byly napsány nejen špatnou ruštinou, ale i v cizím, zjevně německém duchu, dokonce bez zájmu o věc, zato s tím větší chvástavostí o hojném jídle a o veselé náladě jejích vojáků. Nechtělo se věřit, že tato armáda existuje, a jestliže skutečně existovala — jakápak tam může být veselá nálada ?... Takhle lhát mohl jen Němec.

A také skutečně téměř až do samého konce války žádná ROA neexistovala. Její název i znak na rukávech si vymyslel jeden Němec ruského původu, kapitán StrikStrikfeldt z Ostpropaganda-Abteilung. (Měl sice bezvýznamnou funkci, ale značný vliv, a snažil se přesvědčit hitlerovské špičky o nutnosti německo-ruského spojenectví a získat Rusy pro spolupráci s Německem. Byla to oboustranně marná námaha! Obě strany se jen hleděly vzájemně využít a oklamat. Němci však přitom stáli nahoře, měli moc, kdežto vlasovským důstojníkům zbývalo jen fantazírování na dně propasti.) Žádná taková armáda neexistovala, ale protisovětské jednotky sestavené z nedávných sovětských občanů začaly vznikat v prvých měsících války. Jako první podpořili Němce Litevci (za jediný rok sovětské vlády jsme jim asi dali co proto!), pak byla z ukrajinských dobrovolníků vytvořena SS divize „Galizien“, pak přišly estonské oddíly, na podzim i 1941 se v Bělorusku objevily strážní roty a na Krymu tatarský prapor. (A tohle všechno jsme sami zaseli!

Například na Krymu — stupidním dvacetiletým pronásledováním náboženství, zavíráním a bouráním mešit, zatímco prozíravá dobyvatelka carevna Kateřina dávala na stavbu a rozšiřování krymských mešit státní peníze. Také hitlerovci, když přišli na Krym, měli dost rozumu, aby je vzali pod svou ochranu.) Později se na německé straně objevily kavkazské jednotky a kozácká vojska (víc než jízdní sbor).

Hned v první válečné zimě se začaly formovat z ruských dobrovolníků čety a roty, ale německé velení chovalo k ruským jednotkám silnou nedůvěru, a proto jako šikovatele a poručíky stavělo Němce (Rusové mohli být jen poddůstojníky) a zavedlo také německé povely („Achtung!“, „Halt!“ atd.). Významnější a úplně ruské byly tyto jednotky: brigáda v Loktu v Brjanské oblasti od listopadu 1941 (místní profesor strojírenství K. P. Voskobojnikov vyhlásil „Nacionální ruskou stranu práce“, vydal manifest občanům země a zavedl prapor se sv. Jiřím), útvar ve vsi Osintorf u Orši, sestavený počátkem roku 1942 pod vedením ruských emigrantů (jen malá skupina ruských emigrantů se připojila k tomuto hnutí, a ani ti se netajili svým protiněmeckým postojem, nechali vojáky a dokonce celý prapor přeběhnout na sovětskou stranu, načež Němci emigranty odvolali) a konečně Gilovy jednotky u Lublinu od léta 1942 (V. V. Gil, člen VKS(b) a údajně dokonce žid, nejenže zůstal v zajetí naživu, ale ještě s pomocí dalších zajatců se stal táborovým starším v Suvalkách a navrhl Němcům ustavit „Bojový svaz ruských nacionalistů“). Všechny ‚tyto jednotky ale neměly nic společného s nějakou „Ruskou osvobozeneckou armádou“ a ani s Vlasovem. Roty s německým velením byly na zkoušku poslány na ruskou frontu a ruské svazy byly nasazeny proti brjanským, oršovským a polským partyzánům.

Že proti nám opravdu stojí Rusové a že bojují zarputileji než všichni esesáci, to jsme brzy poznali. Například v červenci 1943 u Orlu hájila četa Rusů v německých uniformách ves Sobakinskije Vyselki. Bojovali tak zoufale, jako by byli tu ves sami postavili. Jednoho zahnali naši do sklepa, házeli tam za ním ruční granáty, a on vždy zmlkl; sotva se však naši připlížili, aby tam vlezli — znova vypálil dávku ze samopalu. Teprve když za ním hodili protitankový granát, přišli na to, že měl ve sklepě ještě jámu, kde se schovával před výbuchy protipěchotních granátů. Je nutno si představit, v jakém stupni ohlušení, omráčení a beznaděje pokračoval v boji.

Oni také bránili nedobytné předmostí na Dněpru jižně od Turska, kde se dva týdny bezúspěšně bojovalo o pár set metrů; boje byly kruté a mrazy rovněž (prosinec i943). V tomto protivném mnohadenním zimním boji jsme byli my i oni v maskovacích pláštích, které zakrývaly vojenské pláště i čepice, a tehdy se udál, jak mi vyprávěli, u Malých Kozlovičů tento případ: Při přebíhání mezi borovicemi se dva spletli, lehli si vedle sebe a stříleli, aniž už věděli kam a na koho. Oba měli sovětské samopaly. Dělili se o náboje, chválili jeden druhého a sprostě nadávali na zamrzající olej v samopalech. Nakonec jim to vůbec přestalo střílet, řekli si, že si zakouří, shodili s hlav bílé kapuce — a tu viděli, že jeden má na čepici orla a druhý hvězdičku. Vyskočili, popadli samopaly — ale ty nestřílely! Začali se tedy jimi mlátit jako klacky a honit se: tady už nešlo o politiku ani o matku vlast, ale o prostou nedůvěru jeskynních lidí: Já se nad ním slituji, a on mě zabije.

Ve Východním Prusku vedli pár kroků ode mne po okraji silnice tři zajaté vlasovce, když kolem právě zarachotil T-34. Jeden ze zajatců se najednou odtrhl, skočil a vrhl se šipkou pod tank. Tank hned uhnul, ale přesto ho zachytil okrajem pásu. Přejetý se svíjel, červená pěna mu šla z úst. A člověk ho chápal! Dal přednost vojácké smrti před oprátkou v mučírně.

Neměli jinou volbu. Nemohli se bít jinak. Neměli jiné východisko, aby bojovali nějak s větším ohledem na sebe. Jestliže se pouhé „čisté“ zajeti u nás hodnotilo jako neodpustitelná vlastizrada, co teprve čekalo ty, kteří vzali do rukou nepřátelské zbraně ? Jejich jednání se u nás s propagandistickou topornosti vysvětlovalo za prvé zradou (biologickou? v krvi?) a za druhé zbabělosti. Tedy zbabělost to určitě nebyla! Zbabělec hledá úlevy a shovívavost. Do „vlasovských“ oddílů wehrmachtu mohla tyto lidi přivést jen nejvyšší nouze, jen bezmezné zoufalství, jen neutuchající nenávist k sovětskému režimu, jen pohrdání vlastním životem. Oni totiž věděli, že jim nezasvitne žádný paprsek milosti! V našem zajetí je stříleli, jakmile zaslechli první zřetelné ruské slovo z jejich úst. V ruském zajetí se stejně jako v německém nejhůř ze všech vedlo Rusům.

Tato válka nám vůbec odhalila, že nejhorší ze všeho na zemi je být Rus.

S hanbou si vzpomínám, jak jsem při likvidaci (to znamená plundrování) bobrujského kotle šel po silnici mezi rozbitými a převrácenými německými auty, mezi rozházenou přepychovou kořistí, a z doliny, kde uvázly povozy a auta, kde bez cíle bloudili němečtí tažní koně a kde kouřily hromady spalované kořisti, jsem najednou zaslechl zoufalé volání o pomoc: „Pane kapitáne! Pane kapitáne!“ To se čistou ruštinou dožadoval ode mne ochrany nějaký muž v německých kalhotách, do pasu nahý a celý zakrvácený — v obličeji, na prsou, na ramenou a na zádech — a seržant kontrarozvědčík na koni jej popoháněl bičem před sebou a najížděl na něho koněm. Mrskal ho bičem po nahém těle, nedovoloval mu se otočit ani volat o pomoc, hnal ho a bil a vysekával mu na kůži nové a nové krvavé pruhy.

A to nebyla žádná punská nebo řecko-perská válka! Kterýkoliv pravomocí vybavený důstojník kterékoliv armády na světě by byl povinen učinit konec tomuto svévolnému týrání. Ano, kterékoliv armády — ale naší ?... Při tom jak nelítostně a absolutně dělíme lidstvo? (Kdo není s námi, je proti nám atd. — a je tedy hoden jen pohrdání a zničení.) A tak jsem NENAŠEL ODVAHU ochránit vlasovce před kontrarozvědčíkem, NIC JSEM NEŘEKL A NIC JSEM NEUDĚLAL, PROŠEL JSEM KOLEM, JAKO BYCH NESLYŠEL — aby se tento všemi uznávaný mor nepřenesl na mne (co když je ten vlasovec nějaký obzvláštní zlosyn ?... co když si ten kontra-rozvědčík o mně něco pomyslí ?... co když... ?). Mnohem snazší pochopit to bylo pro toho, kdo znal tehdejší situací v armádě — copak by ten kontrarozvědčík vůbec poslechl obyčejného kapitána armády?

A kontrarozvědčík s krutou tváří mrskal a hnal dál bezbranného člověka jako kus dobytka.

Tento obraz nikdy nezapomenu. Vždyť je to téměř symbol Souostroví Gulag, lze ho použít na obálku této knihy.

Oni to všechno tušili a předvídali — a přesto si našívali na levý rukáv německé uniformy znak s bílomodročerveným lemem, s bílým ondřejským polem a s písmeny ROA.

Tato písmena byla čím dál tím známější, i když žádná taková armáda stále ještě neexistovala. Ruské jednotky byly rozptýlené, podřízené různým velitelstvím, a vlasovští generálové hráli preferans v Berlíně-Dahlemu. Voskobojnikovova brigáda, které po jeho smrti velel Kaminskij, měla v polovině roku 1942 pět pěších pluků po 2,5 až 3 tisících mužů s připojenými dělostřeleckými mužstvy, tankový prapor s dvěma tucty sovětských tanků a dělostřelecký oddíl s třiceti děly. (Velitelský sbor se skládal ze zajatých důstojníků a mužstvo ve značné míře z místních brjanských dobrovolníků.) A této brigádě byl dán rozkaz, aby zabezpečila oblast před partyzány...

Se stejným úkolem byla v létě 1942 přeložena brigáda Gila-Blaževiče z Polska (kde se vyznamenala krutostí vůči Polákům a židům) k Mogilevu. Začátkem roku 1943 odmítli její velitelé se podřídit Vlasovovi, jemuž vytýkali, že v jeho uveřejněném programu není obsažen „boj proti světovému židovstvu a židomilským komisařům“; a ti pak, právě tato brigáda („rodionovci“, neboť Gil si změnil jméno na Rodinov), když se v srpnu 1943 začala rýsovat Hitlerova porážka, vyměnili svůj černý prapor se stříbrnou umrlčí lebkou za rudý a vyhlásili na rozlehlém území v severovýchodním cípu Běloruska „partyzánský kraj“ pod sovětskou vládou. (O tomto partyzánském kraji se tehdy začalo psát v novinách, aniž se vysvětlilo, kde se najednou vzal. Později byli Všichni zbylí rodionovci zavřeni.) A kohopak vrhli Němci proti „rodionovcům“? No přece Kaminského brigádu! (V květnu 1944 nasadili ještě 13 svých divizí, aby celý „partyzánský kraj“ likvidovali.) Tak chápali Němci všechny ty tříbarevné kokardy, svatojiřský kříž a ondřejský znak s bílým polem. Ruský a německý jazyk si byly navzájem nepřeložitelné, nesrozumitelné. A co horšího: v říjnu 1944 nasadili Němci Kaminského brigádu (spolu s mohamedánskými jednotkami) k potlačení Varšavského povstání.

Zatímco jedni Rusové zrádně podřimovali za Vislou a pozorovali zánik Varšavy dalekohledy, druzí Rusové povstání potlačovali. Zakusili snad Poláci od Rusů málo zla v i 9. století — že bylo nutno do nich vrazit křivé nože ještě ve dvacátém? (A je to už všechno? Je to už naposled?) — Přímější byla, jak se zdá, existence osintorfského praporu, přeloženého k Pskovu. Skládal se asi ze 6oo vojáků a 200 důstojníků v ruských uniformách, s bílomodročerveným praporem a pod velením emigrantů (I. K. Sacharov, Lamsdorf). Prapor byl doplněn na stav pluku a podroben výsadkářskému výcviku, neboť měl být shozen nad skupinou lágrů na linii VologdaArchangelsk. Po celý rok se dařilo Igoru Sacharovovi jej uchránit před nasazením proti partyzánům. Proto ho tehdy sesadili, prapor odzbrojili, zavřeli do lágru a později jej poslali na západní frontu. Němá opustili a zapomněli svůj počáteční záměr a na podzim 1943 se rozhodli poslat ruskou potravu pro děla... na atlantický val a proti francouzskému a italskému hnutí odporu. Ti z vlasovců, kteří měli dosud na mysli nějaký politický cíl nebo aspoň naději — ti je ztratili.

Obyvatelé okupovaných území pohrdali vlasová jako německými žoldáky, a Němá zas pro jejich ruskou krev. Jejich ubohé tiskoviny obsahovaly po opracování německou cenzurní sekyrou jen dvě věcí: Velkoněmecko a Vůdce. A tak zbývalo vlasovcům jen bojovat na život a na smrt, a ve volném čase vodka a zase vodka. ODSOUZENOST K ZÁNIKU — to byl pocit, s nímž žili po všechna ta léta války a ciziny, a žádné východisko neměli.

Hitler a jeho okolí nemohli ani v předvečer zániku, kdy už všude ustupovali, překonat svou stálou nedůvěru k samostatným ruským útvarům a rozhodnout se pro čistě ruské divize, pro stín nezávislého, jim nepodřízeného Ruska. Teprve když se vše řítilo k neodvratnému koná, bylo v listopadu 1944 povoleno uspořádat (v Praze) opožděné divadlo: byl svolán „Výbor pro osvobození národů Ruska“, který zahrnoval všechny národnostní skupiny, a vydán manifest (stejně polovičatý jako všechny předešlé, neboť ani v něm nebylo dovoleno si představit Rusko bez Německa a bez nacismu). Předsedou výboru se stal Vlasov. Teprve od podzimu 1944 se začaly formovat vlastní vlasovské čistě ruské divize‘.

Moudří němečtí politikové se pravděpodobně domnívali, že se teď ruští „ostarbajtři“ budou hrnout pro zbraně. To už Rudá armáda stála u Visly a u Dunaje... A jako na výsměch, jako by vlasovci chtěli potvrdit prozíravost nejneprozíravějších Němců, prvním a zároveň posledním samostatným činem těchto vlasovských divizí byl úder... proti Němcům!

Za všeobecného rozkladu a bez dohody s německým oberkommandem soustředil Vlasov koncem dubna 1945 své dvě a půl divize u Prahy. Tu se rozšířila zpráva, že se esesácký generál Schörner chystá zničit hlavní město Československa, dříve než je přenechá nepříteli. Vlasov dal rozkaz svým divizím, aby se přidaly k povstalým Cechům. A všechnu křivdu, trpkost a zlost, jež se za tato tři krutá a nesmyslná léta nahromadily vůči Němcům v porobených ruských duších, si teď vlasovci vylili v útoku na Němce: napadli je z nečekané strany a vyhnali z Prahy. (Zdali všichni Češi pak pochopili, kteří Rusové zachránili jejich město? U nás jsou dějiny překrouceny a říká se, že Prahu zachránila sovětská vojska, ačkoliv to ve skutečnosti ani nemohla stihnout.)

Pak začali vlasovci ustupovat směrem k Američanům, do Bavorska: jedinou jejich nadějí byli spojenci — že se budou spojencům nějak hodit, čímž jejich dlouholeté houpání v německé smyčce získá konečně nějaký smysl. Avšak Američané proti nim postavili ozbrojenou zeď a donutili je, aby ‚ se vzdali do rukou sovětů, jak bylo dohodnuto na jaltské konferencí. Ve stejném měsíci květnu 1945 učinil v Rakousku i Churchil tentýž loajální spojenecký krok (o němž se u nás s obvyklou skromností pomlčelo): Předal sovětskému velitelství kozácký sbor o devadesáti tisících mužů i s celým trénem — se Starci, dětmi a ženami, kteří se nechtěli vrátit k rodným kozáckým řekám. (Veliký muž, jehož pomníky budou později zdobit celou Anglii, nařídil také je vydat na smrt.)

Samo toto předání se odehrálo zákeřným způsobem v duchu tradiční anglické diplomacie. Kozáci totiž byli odhodláni bojovat na život a na smrt nebo odjet za oceán, třeba do Paraguaye nebo do Indočíny, jen se nevzdat živí. Proto je Angličané nejdřív vyzvali, aby odevzdali zbraně — pod záminkou ujednocení jejich výzbroje. Potom pozvali důstojníky odděleně od vojáků na údajnou poradu o budoucím osudu jejich armády do Judenburgu v britském okupačním pásmu — ale v noci před tím postoupili Angličané tajně toto město sovětským vojskům. Čtyřicet autobusů s důstojníky, od velitelů rot až po generála Krasnova, přejelo po vysokém viaduktu a vjelo přímo do polokruhu vězeňských vozů, vedle nichž už stál ozbrojený doprovod se seznamy v rukou. Cestu zpět zatarasily sovětské tanky. A důstojníci neměli, čím by se mohli zastřelit nebo probodnout - všechny zbraně jim byly odebrány. Vrhali se s viaduktu dolů na dlažbu. Potom Angličané stejně podvodně předali i řadové vojáky - ve vlacích (údajně je poslali k jejich velitelům převzít zbraně).

Roosevelt a Churchill jsou ve svých zemích považováni za vzor státnické moudrosti. Nám však, v našich ruských. vězeňských diskusích, byla jasně a očividně zřejmá jejich soustavná krátkozrakost, ba dokonce hloupost. Jak si mohli od roku 1941 do 1945 nezajistit vůbec žádné záruky pro nezávislost východní Evropy? Jak mohli za směšnou hračku čtyřsektorového Berlína (jenž se později stal jejich Achillovou patou) postoupit rozsáhlá území Saska a Duryňska? A jaký vojenský a politický smysl pro ně mělo vydat do Stalinových rukou na smrt několik set tisíc ozbrojených sovětských občanů, kteří se rozhodně nechtěli vzdát ? Říká se, že tím zaplatili za Stalinovu účast ve válce proti Japonsku. Ačkoliv už měli v rukou atomovou pumu, zaplatili Stalinovi za to, aby snad neodmítl obsadit Mandžusko a upevnit v Číně postavení Mao Ce-tunga a v polovině Koreje Kim Ir Sena!... Cožpak to není ubohá politická kalkulace? Když pak byl vyhnán Mikolajczyk, když nastal konec Beneše a Masaryka, když došlo k blokádě Berlína, když vzplála a utichla Budapešť, když hořela Korea. a když britští konzervativci prchali od Suezu — což si ani tehdy ti s nejlepší pamětí nevzpomněli alespoň na epizodu s kozáky?

Vedle narychlo formovaných vlasovských divizí trčelo nemálo ruských pododdílů i nadále v hloubi německých vojsk, od nichž se ve svých německých uniformách nijak neodlišovaly. Tyto pododdíly končily válku na různých úsecích a různým způsobem.

Několik dnů před svým zatčením jsem se také já dostal do palby vlasovců. Byli i ve východopruském kotli, který jsme obklíčili. Jedné nocí koncem ledna nastoupil jejich oddíl mlčky a bez dělostřelecké přípravy k průlomu naším postavením na západ. Nebyla tu žádná souvislá fronta, proto rychle pronikli do hloubky a vzali do kleští mou předsunutou průzkumnou baterii, takže jsem ji sotva stačil vyvést poslední volnou cestou. Potom jsem se však vrátil pro zasažený vůz a viděl jsem, jak se před úsvitem soustředili v maskovacích pláštích na sněhu, pak najednou vyskočili, vrhli se s voláním „Hurá!“ na palebné postavení dělostřeleckého oddílu stodvaapadesátek u Adlig-Schwenkitten a zasypali granáty dvanáct těžkých děl, ani je nenechali vystřelit. Pod jejich světelnými střelami běžel poslední houf našich tři kilometry po netknuté sněhové pláni až k mostu přes říčku Passarge. Tam se zastavili.

Brzy nato jsem byl zatčen, a teď před vítěznou přehlídkou jsme všichni společně seděli na butyrských pryčnách, dokul. řoval jsem po nich a oni po mně a ve dvou jsem s některým z nich vynášel plechové vědro na šest kýblů.

Mnozí vlasovci stejně jako dočasní „špióni“ byli mladí lidé, narození tak mezi 1915 až 1922, ono „neznámé mladé pokolení“, které si přispíšil jménem Puškinovým uvítat starostlivý Lunačarskij. Většina z nich se dostala do vojenských jednotek stejně nahodile, jako se jejich kamarádi v sousedním lágru dostali mezi špióny — záleželo to jen na tom, jaký verbíř k nim přijel. Verbíři jim zlomyslně vykládali — zlomyslně, kdyby to nebyla bývala pravda! — „Stalin se vás zřekl !“, „Stalin na vás kašle!“. Sovětský zákon je postavil mimo zákon ještě dřív, než se oni sami postavili mimo sovětský zákon. A tak se tedy hlásili... Jedni jen proto, aby unikli z tábora smrti. Druzí s úmyslem přeběhnout k partyzánům (a také přebíhali! a bojovali pak s partyzány! — ale podle stalinských měřítek to nijak nezmírňovalo jejich rozsudek). Avšak u někoho se také ozvala bolest nad ostudným jedenačtyřicátým rokem, nad ohromujícími porážkami po mnohaletém vychloubání, a jiný zas přišel k závěru, že největší vinu na těchto nelidských táborech nese Stalin. Ti se také šli hlásit, aby projevili svůj názor, svou strašnou zkušenost: že jsou také částečkou Ruska a chtějí ovlivnit jeho budoucnost a nebýt už hračkou cizích chyb.

Osud se jim však vysmál ještě trpčeji, a oni se stali ještě ubožejšími figurkami ve hře. Němci jim s tupou povrchností a samolibostí dovolovali jen umírat za jejich říši, ale nedovolovali jim uvažovat o samostatném osudu Ruska.

Ke spojencům však to bylo dva tisíce verst — a kdo ví, jací ti spojenci vůbec jsou ?...

Slovo „vlasovec“ u nás zní podobně jako slovo „hnůj“, zdá se nám, že sám tento zvuk poskvrňuje naše rty, a proto se nikdo neopovažuje vyslovit pár vět s podmětem „vlasovec“.

Takto se však dějiny nepíšou. Dnes, o čtvrt století později, kdy většina z nich už zahynula v lágrech a zbylí dožívají na dalekém severu, chtěl bych těmito stránkami připomenout, že je to ve světových dějinách dost neobvyklý jev, aby několik set tisíc mladých lidí 12 ve věku od dvaceti do třiceti let pozvedlo zbraně proti své vlasti po boku jejího největšího nepřítele. Že je snad třeba se zamyslet nad tím, kdo má větší vinu — tato mládež, nebo šedovlasá Vlast? Že se to nedá vysvětlit biologickou zradou, nýbrž tu musí být společenské příčiny.

Protože — jak říká staré přísloví — od dobrého krmení se koně nesplaší.

Jen si to představte: pole — a na něm splašeně pobíhají zanedbaní, vychrtlí, zdivočelí koně.

Druhý text, o kterém jsem se v úvodu zmínil, pochází z knížky Davida Duka Moje probuzení. Ačkoliv nejde o historickou studii a válka Severu proti Jihu je tam zmíněna jen okrajově (v kapitole Syn Jihu), to, co tam Duke uvádí, podivně zapadá do toho, co jsem o Válce Severu proti Jihu slyšel. Ta válka nebyla o zrušení otroctví, jak se dnes zjednodušeně vysvětluje, nebyli na jedné straně pokrokoví Seveřané a na druhé straně zaostalí Jižané. Ta válka byla o násilném spojení dvou územních bloků, ze kterých jeden chtěl jít svou vlastní cestou. Souvislost se spojováním evropských států do jednoho megabloků je jistě jen náhodná. A co se toho otroctví týče, jak se dále dočteme, ukazuje se, že největší mozky americké revoluce měly na něj poněkud jiný názor, než se dnes vyučuje.

Ukázka z knížky Davida Duka Moje probuzení

V stratenej láske alebo príležitosti je vždy trochu romantiky. Väčšina chlapcov vyrastajúcich na juhu v 50-tych a 60-tych rokoch bola ovplyvnená konfederáciou.

Oslavovali sme narodeniny Roberta E. Leeho a juh pri každom filme "občianskej vojny", ako aj ideály cti a rytierstva, ktoré Robert E. Lee, Jefferson Davis, Nathan Bedford Forest, Stonewall Jackson a Jeb Stuart stelesňovali. Ďaleko od demagógov alebo budúcich diktátorov, ako boli často označovaní, občianski a vojenskí konfederatívni vodcovia boli rozumní, vzdelaní muži, žijúci v rozpore medzi lojalitou a hodnotami. Vedeli, že vstupujú do vojny, v ktorej mal nepriateľ značnú prevahu mužov, zbraní a financií, napriek tomu boli k boju donútení láskou k slobode a zmyslom pre povinnosť na obranu juhu.

Robert E. Lee bol napríklad americkým hrdinom, ktorému bolo ponúknuté velenie spojených armád, napriek tomu cítil, že jeho povinnosť ho viaže k jeho rodnej Virgínii.

S kamarátmi sme videli ako negatívne boli vodcovia juhu portrétovaní v školských učebniciach. Tieto učebnice boli tlačené v Bostone a Chicagu a nie v New Orleanse alebo v Atlante. Od rodín sme sa dozvedeli, že "občianska vojna" našich učebníc bola vlastne "vojnou za nezávislosť juhu" alebo "vojnou medzi štátmi". Nebola "občianskou vojnou", pretože to nebol zápas o kontrolu vlády národa, ale zápas o nezávislosť jeho časti. Pre synov juhu nebola ich strana v konflikte agresorom. Vedeli sme, že juh jednoducho chcel, aby ho nechali na pokoji, nemal v úmysle vnucovať svoju politiku a myšlienky severu. Abraham Lincoln opatrne vmanévroval juh do výstrelov pri Fort Sumpter.

Lincolnove činy predpovedali, že sa vojna blíži a juh vedel, že nemôže vyhrať, ak má sever dôležité pevnosti na juhu. Zdieľali sme presvedčenie našich otcov, že činy predkov juhu boli konštitučné. Každý štát sa dobrovoľne pridal k únii a konštitúcia nezakazovala žiadnemu štátu zúčastniť sa vojny. Pravdivé demokratické princípy samosprávy dovoľujú ľuďom vybrať si vládu, akú si želajú. Konfederatívna konštitúcia sa podobala konštitúcii Spojených štátov s možno jasnejšou ochranou práv štátov.

Pre nás nebola vojna za nezávislosť juhu nikdy o otroctve. Bola o južanských ľuďoch presvedčených o svojom osude rovnako, ako chceli americké kolónie vládnuť samé, bez britskej hegemónie. Vedeli sme, že otroctvo sa praktizovalo pod pruhmi a hviezdami rovnako ako hviezdami a mrežami. Dokonca aj po Veľkej vojne, ktorá to mala ukončiť, otroctvo pokračovalo v mnohých štátoch únie. Bol to problém uchovávaný v pokrytectve. Americká konštitúcia ticho prijala inštitúciu otroctva, keď vyzdvihla v článku 1, odseku 2 sčítanie černochov pre dôvody sčítania ľudu. Dokonca aj Emancipation Proclamation oslobodila otrokov pod federatívnym zákonom len v oblastiach juhu, na severe však nie.

S kamarátmi sme čítali prejavy juhokarolínskeho senátora Johna C. Calhouna, preslovy veľkého prezidenta konfederácie, Jeffersona Davisa a hrdinské a občas tragické príbehy bitiek od Bull Run až po kapituláciu pri Appomaddox. Milovali sme konfederáciu. Nemali sme však túžbu oživiť ju, pretože sme milovali Ameriku, ktorá sa stala našou vlasťou, juh aj sever. Verili sme, že napriek tomu, že juh mal pravdu, jeho porážka bola signálom od Boha, aby sa krajina zjednotila. Hrdlá nám zovrelo pri počúvaní národnej hymny a pri recitovaní Pledge of Allegiance sme stáli rovno a hrdo, s očami naplnenými pýchou a s malou americkou zástavou, ktorá visela v každom rohu našej triedy.

Lojálni Američania na severe by mali pochopiť, čo každý správny južan vie: nájdite zlého južana, ktorý nebude brániť juh a nájdete Američana, ktorý nebude brániť Ameriku. Vedeli sme, že Amerika bola číslo jeden vo svete a boli sme na tento fakt pyšní. Pyšní dosť na to, aby sme v škole pracovali ťažšie a viac sa snažili v športe alebo jednoducho neodhadzovali odpadky, pretože sme cítili, že sme súčasť čohosi, čo je oveľa väčšie ako my. Skutočne sme sa chceli zaslúžiť o svoje miesto v tejto krajine a boli sme pripravení priniesť na splnenie tohto sna obete. Dnes sa americký sen stal synonymom zbohatnutia...

A jak to bylo se slavným Prohlášením nezávislosti, o kterém se dnes vyučuje na školách? Jací ve skutečnosti byli lidé, kteří dali Spojeným státům jejich slavnou ústavu? I o tom se Duke zmiňuje:

Jedno Putnamové tvrdenie ma zvlášť zaujalo. Prehlasoval, že väčšina amerických zakladajúcich otcov nezvratne verila v rasové rozdiely a že dokonca aj prezident Lincoln, veľký emancipátor, opakovane prehlasoval, že verí v existenciu natoľko veľkých rozdielov medzi rasami, že je nutné ich oddelenie. Ak boli Putnamove tvrdenia správne, potom som musel uznať, že média ma v jednej dôležitej veci podviedli.

Naša generácia sa učila, že rasová rovnosť bola súčasťou princípov našich zakladajúcich otcov a že ju dokonca zjavne prezentovali v Deklarácii nezávislosti:

Držíme sa týchto právd, aby bolo jasné, že všetci ľudia sú si rovní, že boli stvorení svojim stvoriteľom s istými nezadateľnými právami...

Väčšina Američanov tieto slová okamžite spozná. Ale znamenajú tieto slová, že Jefferson a ostatní vlastenci, ktorí pripojili pod tento dokument svoje podpisy, verili, že všetci ľudia sú si skutočne biologicky rovní; že stvoriteľ dal bielej aj čiernej rase rovnaké vlohy?

Ako by to mohla byť pravda, pýta sa Putnam, keď ten istý dokument hovorí o Indiánoch ako o „nemilosrdných divochoch“, ktorí masakrovali nevinných bez ohľadu na vek či pohlavie? Rozpútaval medzi nami rebélie a snažil sa priviesť na obyvateľov z nášho pohraničia nemilosrdných indiánskych divochov, ktorých známym vojenským pravidlom je masakrovať ľudí každého veku, pohlavia a stavu.

Ktokoľvek, kto by dnes prehovoril rovnakou rečou na celoštátnom zjazde Republikánskej alebo Demokratickej strany, by si zaistil všeobecné opovrhnutie. Ako by mohli skutočne veriť v rasovú rovnosť, keď mnohí signatári vrátane autora, Thomasa Jeffersona, vlastnili čiernych otrokov, ktorí boli považovaní za hmotný majetok? Čo „nezadateľné práva“ ich otrokov? Boli naši zakladajúci otcovia nehanební pokrytci, alebo Deklarácia len hovorí, že práva nás, britských občanov v trinástich kolóniách, boli rovnaké ako práva našich britských súkmeňovcov v Anglicku?

Po opakovanom prečítaní zostávajúcich častí Jeffersonovho prejavu o černošskej otázke sa mi zdalo isté, že keď spisoval Deklaráciu nezávislosti, nemal na mysli rasovú rovnosť. Nešlo o „vytváranie Jeffersonova pamätná tabuľa rovnosti“, oveľa viac šlo väčšine zakladajúcich otcov o snahu podporiť hnutie za občianske práva, ako dokladá Jeffersonová klasická veta, ktorá znie:

Nič nie je v knihe osudov písané s väčšou istotou než to, že títo ľudia (černosi) majú byť slobodní.

Tento citát sa používa v tisíckach kníh, článkov, hier, dokumentov a filmov – viac než akékoľvek iné známe prehlásenie ohľadne rasovej otázky. Na krásnom Jeffersonovom pamätníku vo Washingtone je to vytesané do žuly ako písmo sväté. Nasledujúca veta na stene začína slovom vzdelanie. V médiách končí citát slovami „majú byť slobodní.“

Ani články, ani pamätné dosky nepredkladajú ľuďom úplný citát a zámerne ho vytrhávajú z kontextu tak, že sa úplne mení jeho pôvodný význam.

V časopise Western Destiny (Osud Západu) Willisa Carta som si po prvý raz prečítal aj zvyšok slávneho Jeffersonovho výroku. Onen citát je len zlomkom Jeffersonovho prehlásenia z jeho autobiografie:

Nič nie je v knihe osudu písané s väčšou istotou než to, že títo ľudia (černosi) majú byť slobodní. Nie je ani o nič menej isté, že tieto dve rasy, rovnako slobodné, nemôžu žiť pod jednou vládou. Ich povahy, zvyky a názory medzi nimi vytvorili nezmazateľné rozdiely. Ešte je v našej moci viesť proces zrovnoprávnenia a vyhostenia zo zeme mierumilovne a takým pomalým tempom, že sa to zlé bude nepozorovane strácať a ich prácu zastanú slobodní bieli pracovníci. Pokiaľ to naopak necháme bez povšimnutia, ľudia sa musia triasť pred vyhliadkami, ktoré ich čakajú.

Celé Jeffersonove prehlásenie ma omráčilo. Nielenže neveril v rasovú rovnosť, povedal tiež, že príroda stvorila medzi čiernou a bielou rasou neprekonateľné rozdiely; nemohli žiť pod jednou vládou; a že ak nebude čierna rasa vrátená do Afriky, „triasol by sa“ o americkú budúcnosť. Rovnostárske zdroje, ktoré písali o jeho viere v rovnosť, ma nehanebne oklamali. Možno mal Jefferson nesprávny názor, napadlo ma, ale prečo boli jeho slová oproti pôvodnému významu úplne prekrútené? Spomínam si na svoju návštevu rotundy Jeffersonovho pamätníka, keď som v úcte k týmto slovám stál pred veľkolepou sochou samotného Jeffersona. Teraz viem, že tie slová vytesaná do žuly sú klamstvom.

Zvyšok týchto pôsobivých slov proste zmizol spôsobom, ktorý spisovateľ George Orwell nazval vo svojej klasickej knihe 1984 „pamäťovou dierou.“11 Keď vláda dokázala nehanebne potlačiť a prekrútiť tak dôležitý historický fakt ako je tento, zaujímalo by ma, či sú tu ohľadne rasy ešte nejaké iné dôležité podvody. Putnam ich predložil oveľa viac.

Washingtonská demonštrácia Martina Luthera Kinga za ľudské práva sa v roku 1964 zhromaždila při Lincolnovom pamätníku. Vedel som, že Lincoln bol proti otrokárstvu rovnako ako Jefferson, ale čo by si Lincoln myslel o demonštrácii za rasovú integráciu a rasovú rovnosť, ktorá sa zhromaždila na schodoch jeho veľkolepého pamätníka? Tu sú niektoré Lincolnové prekvapujúce názory na túto otázku:

Černošská rovnosť. Nezmysel! Ako dlho pod vládou Boha, ktorý je dosť veľký k stvoreniu a udržaniu tohto vesmíru, budú darebáci rozširovať a tupé stádo hltať tak úbohú demagógiu, ako je táto? (Zozbierané spisy Abrahama Lincolna, vydal Roy P. Basler, Rutgers University Press, 1953, september 1859 (Vydanie III, str. 399)

Prejav v Springfielde, Illinois, 26. júna 1857:

Oddelenie rás je jedinou dokonalou ochranou proti rasovému miešaniu, ale vzhľadom k tomu, že okamžité oddelenie je nemožné, druhou najlepšou myšlienkou je držať ich oddelene tam, kde ešte nie sú spolu... Takáto separácia, ak jej niekedy bude dosiahnuté, musí byť uskutočnená kolonizáciou.... Nie je to jednoduchá vec, ale kde je vôľa, tam je aj cesta; čo teraz kolonizácia potrebuje, je silná vôľa. Vôľa pramení z dvoch prvkov, mravného vedomia a vlastných záujmov.

Veríme, že je mravne správne a zároveň dobré, alebo prinajmenšom nie v rozpore s našimi záujmami, premiestniť Afričanov do ich rodnej zeme a my si nájdeme cestu, ako to urobiť, nech to bude akokoľvek ťažká úloha. (vydanie II, str. 408-9)

V slávnych Debatách medzi Lincolnom a Douglasom v Charlestone, Illinois, Lincoln hovorí:

Nie som a nikdy som nebol pre akékoľvek zavádzanie spoločenskej či politickej rovnosti medzi čiernou a bielou rasou. Nie som a nikdy som nebol pre právo čiernych byť voličmi alebo porotcami, pre ich zastávanie úradov ani pre svadby s bielymi; a okrem toho ešte dodám, že medzi čiernou a bielou rasou sú fyzické rozdiely, ktoré, ako verím, zabránia týmto dvom rasám žiť pod spoločnou sociálnou a politickou rovnosťou. (Štvrtá debata so Stephenom A. Douglasom v Charlestone, Illinois, 18. september 1858 (Vydanie III, str. 145-461)

V tieni pamätníka muža, ktorý povedal vyššie uvedené slová, sa v roku 1964 konala demonštrácia za ľudské práva. Nebesá sa museli ironicky smiať. Našiel som si text Lincolnovho vyhlásenia rovnoprávnosti a k svojmu zdeseniu som zistil, že dokonca aj jeho reč, ktorá toto vyhlásenie sprevádzala, volala po deportácií čiernych z Ameriky a ich opätovnému poslaniu do Afriky:

...a že snaha usadiť osoby afrického pôvodu s ich súhlasom na tento kontinent alebo inde so súhlasom tamojších vlád bude pokračovať. (Z prehlásenia rovnoprávnosti vydaného 22. septembra 1862 prezidentom Lincolnom)

Nasledujúci text sú slová prezidenta Lincolna pri príležitosti obradu znovunavrátenia do pôvodnej vlasti vo Washingtone D.C.

Žiadal som osídľovanie černochov a budem v tom pokračovať. Moje prehlásenie rovnoprávnosti bolo s týmto plánom spojené. Tu v Amerike nie je miesto pre dve odlišné rasy bielych ľudí, tým menej pre dve odlišné rasy bielych a čiernych. Neviem si predstaviť väčšiu pohromu, než začlenenie černochov do nášho sociálneho a politického života ako nám rovným...

V priebehu dvadsiatich rokov môžme mierovo osídľovať čiernych, dať im náš jazyk, literatúru, náboženstvo a systém vlády za podmienok, ktoré im umožňujú plný rozvoj. To tu nemôže byť nikdy dosiahnuté. Nikdy nemôžeme dosiahnuť ideového zjednotenia s miliónmi jedincov nižšej rasy žijúcich medzi nami, ktorých asimilácia nie je ani možná ani žiaduca, hoci o tom naši otcovia snívali. (Vydanie V, str. 371 - 75)

Pozrite sa na náš súčasný stav – krajina zatiahnutá do vojny! – naši bieli muži si navzájom podrezávajú krky... a potom uvažujú o tom, o čom vieme, že musí byť pravda. Ale za vašu rasu by medzi nami nemohla byť vojna, pretože sa o vás veľa ľudí na oboch stranách nestará... Preto je pre nás všetkých lepšie žiť oddelene...

Vy a my sme rozdielne rasy. Sú medzi nami väčšie rozdiely než aké existujú medzi inými dvoma rasami. Nemusím hovoriť, či je to zlé alebo dobré, ale tieto rozdiely sú veľkou nevýhodou pre nás oboch, keďže si myslím, že množstvo ľudí vašej rasy veľmi trpí životom medzi nami, zatiaľ čo naši trpia vašou prítomnosťou. Krátko povedané, trpia obidve strany. Pokiaľ bude toto priznané, potom získame rozumný dôvod, prečo by sme mali žiť oddelene. (Prejav o osídľovaní k delegácií černochov vo Washingtone D.C, 14. augusta 1862 (Vydanie V, str. 371)

Podľa Lincolna bolo jediným uskutočniteľným dlhodobým riešením rasového problému v Amerike vrátenie do pôvodnej vlasti. Tento názor zdieľal spolu s mnohými ďalšími velikánmi amerických dejín, medzi nimi boli Thomas Jefferson, James Monroe, James Madison, Andrew Jackson, Daniel Webster, Henry Clay a dokonca skladateľ našej národnej hymny Francis Scott Key. Všetci boli aktívnymi členmi Americkej osídľovacej spoločnosti (American Colonization Society) založenej v roku 1817 vo Washingtone D.C. Aj keď budú mať niektorí Američania problémy tomu uveriť, osídľovanie africkými oslobodenými otrokmi v skutočnosti začalo ešte pred Lincolnovou vraždou. V Afrike bol založený štát Libéria, ktorého meno bolo prevzaté z latinského slova znamenajúceho sloboda. Jeho hlavné mesto Monrovia bolo pomenované podľa prezidenta Jamesa Monroea, veľkého zástancu černošského znovunavrátenia. Až donedávna bola liberíjska vláda vedená priamymi potomkami amerických čiernych otrokov.

Toto hnutie podporovalo tiež mnoho čiernych vodcov vrátane najuznávanejšieho čierneho vodcu dvadsiatych a tridsiatych rokov Marcusa Garveya. V roku 1935 prebehla pred Kongresom Spojených štátov petičná akcia 400 000 černochov požadujúcich návrat do vlasti; jej najvýznamnejšia časť znela:

Dajte šancu nášmu africkému dedičstvu, znalostiam o hospodárení, jednoduchých poľnohospodárskych strojoch a náradí, ktoré sme tu získali a ktoré by nám umožnili v priaznivom podnebí Libérie získať z panenskej pôdy skromné, ale slušné živobytie... Teraz sme príťažou a úprimne veríme, že akákoľvek cena tohto veľkého projektu sa americkým občanom vyplatí.

Argumenty „amerických patriotov“ obhajujúcich rasovú integráciu, ktoré som kedysi bral za samozrejmé, sa zrútili. Pokiaľ nesúhlas s rasovou integráciou robí s človeka anti-američana a antivlastenca, potom je anti-vlastencom muž, ktorý napísal našu Deklaráciu nezávislosti, prezident, ktorý nakoniec oslobodil otrokov a dokonca aj muž, ktorý zložil našu národnú hymnu. Naši zakladajúci otcovia boli nielenže zástancovia separácie v jej klasickej podobe, boli to bieli separatisti, ktorí správne predpovedali, že ďalšia prítomnosť Afričanov v Amerike povedie k nezvládateľnému sociálnemu stretu.

Verili, že jediným správnym riešením môže byť znovunavrátenie všetkých černochov zo Spojených štátov a pripravovali spoločnosť k uskutočneniu tejto úlohy. Dokonca v Afrike získali pôdu pre založenie nového národa. Nakoniec sa týchto myšlienok vzdali kvôli ekonomickej sile otrokárov, ktorí sa snažili o zachovanie svojho majetku a neskôr po skončení vojny o južanskú nezávislosť kvôli radikálnym politickým silám, ktoré využívali novo oslobodených otrokov k udržaniu svojej kontroly v Kongrese.

Zdroje Carletona Putnama odvolávajúce sa na našich zakladajúcich otcov boli uvedené v poznámkach vpravo dole. Moja myseľ sa otvorila možnosti, že by mohol mať pravdu vo viacerých veciach než len vo svojich historických citátoch. To ma znepokojilo a donútilo premýšľať o tom, či má rasa zásadnú rolu vo vytváraní a rozvoji kultúry a civilizácie. Pokiaľ je to pravda, potom sa Západná civilizácia zjavne sama ničí imigráciou a rasovým miešaním, ktorými je biela rasa nahradzovaná.

Rovnostári a ich mediálni a vládni spojenci sa očividne angažujú v politike rýchlej zmeny rasového zloženia Spojených štátov. Dokonca aj keby bola ich politika úplne zlá, akonáhle raz dôjde k svojmu úplnému naplneniu, nebude cesty späť. Je to ako keby vedec pracujúci na výrobe lieku proti bolesti hlavy nezodpovedne testoval svoj domnelý liek sám na sebe. Pokiaľ sa látka ukáže byť jedovatou miesto liečivou, nikdy už žiadnu inú nevynájde.

Logika je jasná: pokiaľ má Putnam pravdu v tom, že sú to vrodené rozdiely medzi rasami, čo vytvára ostré rozdiely medzi kultúrami a hodnotami, potom premena Ameriky z prevažne bielej spoločnosti na multirasovú, multikultúrnu spoločnosť prinesie nevyhnutne rasizmus a konflikty. Na druhej strane mi logika hovorila, že pokiaľ majú rovnostári pravdu, spoločenská harmónia a rozvoj budú pokračovať aj so zmenou rasového zloženia.

Člověk si musí nutně položit otázku, co by se asi bylo bývalo stalo, kdyby tenkrát zvítězil Jih. Otroctví by jistě bylo zrušeno tak jako tak. Ale Amerika by dnes nebyla kolosem, který diktuje světu, byla by mnohem menší a skromnější, nebyla by světovým četníkem. Zřejmě by nebyly ani atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki. Nebyla by válka v Iráku a Afghánistánu. A potažmo, nehrozilo by ani nebezpečí radarové základny dnes v Čechách. Svět by byl úplně jiný. A patrně mnohem lepší. A tak se znovu ukazuje, že vše souvisí se vším a jedna prohraná bitva stovky let zpátky může dodnes nést důsledky.

Hrozí nebezpečí, že pokud přijmeme obecný výklad historie a nebudeme si připomínat, že existuje i jiný, pokud dokonce ten jiný výklad zakážeme, zapomeneme úplně. A vítězové tehdejších bitev budou slavit své druhé vítězství. Podařilo se jim přepsat dějiny. Tak, jako se to ostatně už beze zbytku podařilo v historii otroctví. Kolik lidí dnes ví, jak to vlastně tenkrát bylo, kdo, která skupina hlavně obchodovala a dovážela z Afriky na Severoamerický kontinent otroky? Kolik historiků ještě dnes zná skutečné iniciátory a viníky otroctví?

Ale o tom jsem psát nechtěl. Chtěl jsem se spíše jen podělit o dojmy z dvou knížek. Každá je úplně jiná, a přece mají hodně společného. Solženicyna bych nařídil číst jako povinnou četbu ve školách, mít tu moc. Souostroví Gulag je místy suchopárná četba, ale po jejím dočtení (ostatně stejně jako po dočtení jiné jeho knihy Dvě stě let pospolu) si nutně musíte položit otázku „je to vůbec možné?“ A „jako to, že těch 50-60 milionů obětí ruských lidí je v podstatě zapomenuto, zahlušeno propagandou o jiných, mnohem menších obětech?“ Stalinský holocaust je neporovnatelný s ničím před tím ani potom. Nejen co do počtu obětí, ale především pro svou morální zrůdnost. Poprvé, a myslím, že i naposled, totiž vlastní lidé, vlastní národ likvidoval sebe sama.

Historie Vlasovovy armády, jak ji vysvětluje Solženicyn, zapadá do sebe. Člověk si tak nějak říká, ano, to dává smysl (neboli jak říkáme my Kanaďané, to mejkuje sens). Ovšem to, že Prahu ve skutečnosti osvobodili vlasovci, to mě skutečně šokovalo. Ví o tom někdo něco bližšího?

Historii prý píší vítězové. Ale je na nás, jak dalece jim to usnadníme.