Války jsou nutné

Zamýšlím se nad posledním článkem pana Skapíka zde ve Zvědavci Smrt přichází z týlu. Je to ukázkově pacifistický článek vzpomínající jednu hezkou epizodu první světové války. V podstatě je o tom, že lidi se mezi sebou dokážou domluvit. Tedy obyčejní lidi. A že veskrze necítí nenávist ani potřebu zabíjet toho druhého, pokud nejsou zahnáni do rohu a prostě musí. (Nebo pokud jim nejsou vymyté mozky propagandou, strachem či náboženstvím.)

Nerad bych, aby čtenáři měli pocit, že když někdo říká A, já říkám B, a když někdo volá čehy, já volám hot. Nic proti článku. Souhlasím, že války jsou strašné. Že způsobují obrovské utrpení a ztráty. Že jsou zavrženihodné.

Ale...

Nesouhlasím s jednoduchým pacifistickým názorem, že válka je jednoznačné zlo. Že každé zabíjení je nutno odsoudit. Myslím si, že války, jakkoliv jsou zlé, mají i ozdravný charakter. K tomu se podrobněji dostanu za chvíli.

V první řadě: ne všechny války jsou odsouzeníhodné. Ty, které zcela jistě nelze zavrhnout, jsou války obranné. Což je tedy polovina všech válek, protože v každé válce je strana, která útočí, a strana, která se brání. Jestliže mě někdo napadne, je příkazem přírody a života se bránit. Ghandiho nenásilný protest mi asi v případě, že po mě bude někdo střílet, příliš nepomůže. Proto například nelze odsoudit válku, kterou vedou Palestinci už šedesát let proti izraelskému agresorovi.

Život v míru je prima, ale má jednu nevýhodu. Válka lidi zoceluje, mír je naopak změkčuje. Pokud trvá příliš dlouho, dojde k zajímavému paradoxu. Společnost začne sama zevnitř tak nějak degenerovat. Laicky řečeno, lidi roupama nevědí co dělat. Přirovnal bych to k mlýnským kamenům. Dokud mezi ně sypete zrní, drtí je a pracují jak mají. Ale přestaňte sypat dovnitř soukolí materiál a mlýnské kameny začnou obrušovat sebe sama. Točí se naprázdno. Po nějakém čase se zničí samy.

To stejné platí u lidské společnosti. Dokud musí lidi bránit své právo žít a denně bojovat o kus chleba k večeři, otužuje je to. Jednotlivci trpí (mnohdy strašně), ale společnost jako celek sílí. Jsou jasné pojmy jako čest, pravda, morálka, zbabělost. Lidé jsou nuceni sahat až na dno svých možností. Buď to dokáží nebo ne.

Ale nakrmte lidi dosytosti, dejte jim čas a zábavu – a brzy se začnou někteří nudit. A tak hledají, kde by se seberealizovali. Vznikají různá podivná hnutí a tlaky, na které by ve válečných podmínkách neměl nikdo čas. Jako feminismus (více se mi líbí název feminacismus – je výstižnější), politická korektnost, preferování homosexuality, apod.

Člověk, jako každý článek přírody, je stvořen k boji. Ten boj se zdá být krutý, ale je nutný, protože to je vlastně evoluce. V jeho průběhu zanikají slabší jedinci a zůstávají ti silnější. Výsledek: Genofond druhu se zlepšuje.

Nevšimli jste si, že po každé válce dojde k úžasnému rozkvětu společnosti, ekonomiky a života vůbec? Přibližně lze říci, že první dvě desetiletí po válce jsou zlatým věkem každé společnosti. Od existence lidského rodu existoval tento koloběh.

Mimochodem – to stejné platí o různých epidemiích a pandemiích dříve běžných nemocí, jako moru, neštovic apod. Jejich vlny procházející populací byly v okamžiku svého trvání pro lidi strašné a já bych to nechtěl zažít. Ale vzaly se sebou všechny slabší jedince s oslabenou imunitou. Přežili ti vitálnější a zdatnější. Předaly své zdravé geny dalším generacím. To je zase evoluce. A je nutná.

Dnešní medicína dokáže udržet při životě jedince, kteří z pohledu přírody neměli šanci přežít. A nejen, že je dokáže udržet, ona dokonce umožní, aby se tito jedinci dále množili a předávali tak svůj vadný genofond dále. Na úkor celku. Tvrdí se, že je to humánní, ve skutečnosti je to chorobný individualismus a nezdravá sobeckost.

Skutečná humanita je ovšem opak. Humánní je to, co je dobré pro společnost jako celek. Nehumánní je preferovat zájmy jednotlivce na úkor celku. Tedy přesně to, co se děje dnes.

To zmatení pojmu je pro naši dobu příznačné. Výsledkem je to, že lidstvo jako celek degeneruje, měkne a choulostiví. A čím více měkne a choulostiví, tím je vystrašenější a snaží se více se chránit. Přilby pro cyklisty, bez kterých vyrostly předchozí generace aniž by jim to zvlášť ublížilo, a bez kterých dnes v mnoha zemích (Kanada je jednou z nich – a je to i důvodem, proč nemám v Kanadě kolo) nesmí cyklista na silnici, jsou typickou ukázkou zchoulostivění. Stejně tak přehnané obavy z každé škodlivé látky, hračky, fanatické odstraňování všech „nebezpečných“ předmětů z dosahu dětí, neustálý hysterický strach o jejich bezpečnost...

A války a epidemie mají ještě jeden pozitivní vliv na zdraví populace jako druhu. Redukují počet jedinců. Zdá se to kruté, ale je to ve skutečnosti nutné. Zkrátka prostor ve kterém žijeme, není nafukovací a čas od času je nezbytné násilím snížit množství. Je to naprosto zákonité a je to příkaz přírody. Jsou v podstatě jen dva ty příkazy: bojuj o život je první, a jestli přežiješ, množ se, je druhý. Předej své geny dál.

Dokud nebyly vynalezeny zbraně hromadného ničení, fungoval přirozený koloběh válek a mírů, redukoval počet jedinců na planetě, umožňoval silnějším přežít a slabší automaticky zanikali. Celý genofond lidství se tak neustále a přirozeně zlepšoval. Bohužel před šedesáti lety jsme vypustili džina z láhve – jaderné zbraně - a od té doby jaksi nevíme, co dál. DOstali jsme se do slepé uličky a příroda se postará, abychom zmizeli.

Nenávidím války jak většina lidí. Považuji je za strašné utrpení. Ale na druhé straně odmítám jednoduché a líbivé tvrzení, že jedině mír navždy zajistí prosperitu a blahobyt společnosti. Válka je vůl. Ale je nutná. Prosím, aby mi bylo rozuměno. To neznamená, že ji chci. Bojím se války i epidemií. Berte tento článek ne jako oslavu války, ale jako smutné pozorování někoho, kdo si uvědomuje běh věcí.