Můj boj

Vypůjčil jsem si titulek z kontroverzní knihy, ale obsah bude o něčem jiném. Bude o pampeliškách. Poslední dva roky s nimi vedu marný boj. Ty mršky vědí, že jsem měkkota, že na ně nepoužiji prostředky hromadného ničení (herbicidy), využívají mé dobroty a tajně se mi smějí.

Všechno začalo přepadením naší zahrady před několika lety. Nejprve to byly jen sporadické průzkumné hlídky: tu a tam jedna pampeliška. Ostatní sledovaly zpovzdálí, z vedlejších zahrad, jak se k těm novým imigrantům na našem pozemku zachovám. Když viděly, že se tvářím mírně (nebo nevšímavě), začaly přicházet ve větších houfech.

Za několik dalších roků jsme jich měli na zahradě - nu, jako naseto.V prvním období mi to vyhovovalo, zahrada plná žlutých očiček vypadala vesele a optimisticky. Pak jsem si všiml, že se ty pampelišky chovají k trávníku poněkud uzurpátorsky. Dusily ho. Tehdy jsem jim vypověděl válku.

Brzy to poznaly a zachovaly se podle toho. Přešly do podzemí. Nahoře, nad zemí, mají jen předsunuté hlídky, jakési periskopy. Když vidí, že se blíží sekačka, dokážou se obdivuhodně skrýt. Naposledy si zřejmě tajně změřily výšku otáčecího nože nad zemí a vydaly v tom smyslu směrnice. Žádná pampeliška nevyroste výše, ale jen tak, aby nevydala svou zlatou hlavinku do nebezpečí, že o ni přijde.

Jejich jsem trik prohlédl náhodou. "Když vy tak, tak já jinak", mumlal jsem si a šel se poradit s odborníkem do Canadian Tire (kanadský obchod, kde prodávají mj. i potřeby pro zahrádkáře). Poradili mi vydloubávatko. Vypadá jako vidlička, s kolébkou po straně. Vidličkou píchnete pod kořeny pampelišky, na kolébce ji zhoupnete, výsledkem by mělo být to, že celé kořenové hnízdo vyzvednete nad zem. Někdy to vyjde, někdy ne. Pampelišky musely zřejmě zdvojnásobit svou podzemní kořenovou síť. Ukázalo se, že brzy vyrostou znovu na místě, které bylo dříve spolehlivě de-pampeliškováno.

Nakonec jsem nechal vydloubávátko vydloubávátkem a šel na pampelišky holýma rukama. "Trik je v tom, nenechat je vysemenit", vrčel jsem a leza po kolenou svědomitě jsem škubal všechny stonky pampelišek a házel do pytle. Decimetr po decimetru jsem takto prolezl zahradu. Když jsem skončil, bolela mě záda, ale výsledek za to stál. Kam oko dohlédlo, nebyla jediná pampeliška. Jen ve vedlejších zahradách pokukovaly zděšeně jejich družky.

Nikdo mi nenamluví, že pampelišky nemají inteligenci. Jejich schopnost přežít vlastní genocidu, je úžasná. Stačil jediný den - a podívejte se, jak naše zahrada zase vypadá.