Evropská unie jede jako dobře namazaný stroj

Vraťme se na okamžik do roku 2004, kdy se hovořilo o přijetí tzv. Evropské ústavy. Všechny státy Unie se tehdy zavázaly pořádat o této ústavě referenda. Ve všech zemích Unie probíhala intenzivní mediální kampaň za její přijetí. Vědělo se proč. Návrh ústavy byl dokument tak hanebný, že bez intenzivního vymývání mozku veřejnosti nebyla na jeho přijetí šance.

Připomeňme si, co návrh ústavy obsahoval. Cituji z článku Poslední svobodné volby Radima Valenčíka z června 2004 zde ve Zvědavci:

Pokud vyjádříme v referendu souhlas s přijetím evropské ústavy, pak se zbavíme mnoha starostí. Například už nikdy nebudeme muset chodit k volbám. Jakákoli svoboda tím totiž skončí. K přijetí jakéhokoli rozhodnutí o našem každodenním životě totiž bude stačit souhlas Německa, Francie, Itálie a Španělska. Evropská ústava je neuvěřitelný dokument, který by duševně zdraví lidé měli absolutně odmítnout. Argumenty, že jde pouze o shrnutí již platných dohod pod jednu zaštiťující, jsou v lepším případě naprostým naivismem, v horším případě lží, která může zničit naši civilizaci. Tuto lež šíří záměrně právě ti, kteří se ukájejí představou osvíceného vládnutí zotročené a apatické většině. Pokud těmto lžím uvěříme, pak jsme skutečně tupé stádo, kterému je třeba nasadit otěže.

Evropská ústava zahrnuje tolik zvrácených ustanovení, že poukazování na každé jednotlivě by zabralo více času, než kolik zbývá do referenda. Hrozí proto, že někteří lidé budou hlasovat pro z toho důvodu, že uvedené příklady pro ně nepředstavují hrozbu. Při podrobném studiu textu ústavy si však svoji hrozbu najde určitě každý, já sám jich našel desítky a to jsem přečetl jen malou část ústavy.

...

Co je tedy konkrétně zvrhlého na návrhu evropské ústavy? Například princip vystoupení. O vystoupení členského státu bude rozhodovat většinovým hlasováním celá Unie. Ještě jednou: O vystoupení členského státu bude rozhodovat většinovým hlasováním celá Unie. Pokud toto někomu nepřipadá absurdní, pak se naše civilizace skutečně chýlí ke konci. Jde o podobný princip, jako kdyby občan, který se chce odstěhovat do jiného státu, musel vypsat referendum a požádat spoluobčany, aby mu to povolili. Dalším bodem jsou takzvané rozšířené kompetence. Členský stát bude moci svrchovaně rozhodovat v těch oblastech, které Evropská Unie nevyhlásí za oblast zvláštního zájmu. A jen do té doby, dokud tak EU neučiní. O daních z příjmu tedy bude rozhodovat náš parlament do té doby, než mu tuto pravomoc EU odejme. Opět analogie: O složení vašeho nákupu v supermarketu budete rozhodovat sami, pokud se však většina ostatních nakupujících nerozhodne, že o něm chce rozhodovat ona. Pak vám bude určovat, co koupit. A vy jste s tímto postupem dopředu souhlasili. Následují další zrůdnosti. Například "vědecky" spočítané množství jakýchkoli výrobků, včetně jízdních kol a másla, které bude závazné a více se vyrobit nesmí. Pokud se vyrobí, bude se muset zničit. Vrací se čas písní Voskovce a Wericha: "Je to divnej svět, divný věci, když je pro lidi třeba, pálit laciný žito v peci, aby zdražil chleba". To je evropská ústava.

Z pohledu práva je ústava v podstatě bianko směnkou. Dala by se shrnout do několika vět: "Členské státy se svobodně zavazují k tomu, že budou zavázány jakýmikoli dalšími změnami této smlouvy, přijatými podle principů této smlouvy. Samotné tyto principy rovněž mohou být měněny podle principů, které budou aktuálně platné v době změny.

Pak naštěstí jsme už hlasovat nemuseli. Říkám „naštěstí“, protože je jasné, jak by to v Česku dopadlo – stejně jako při referendu o samotném vstupu do Unie. Zahanbujícího ANO jsme byli ušetřeni, před námi totiž pořádaly referendum Francouzi a Holanďané. A k šoku euronadšenců, obě referenda dopadla odmítavě. Zaznělo jasné NE. Podle předpisu, který si v Bruselu sami schválili, Evropská ústava mohla být přijatá jedině tehdy, pokud souhlas bude všeobecný. Jedna odmítající země by se snad ještě dala ohnout, ale dvě, k tomu dvě hlavní, zakládající země – to prostě nešlo. Zdálo se, že eouronadšenci konečně dostali jasný signál o tom, co lidi skutečně chtějí. Nebo spíše co nechtějí. Očekával jsem tehdy, že eurofanatikové dají několik let pokoj a pak referenda zopakují. Stejně jako to udělali v případech států, které v prvních kolech odmítly vstup do EU.

Není bez zajímavosti, jak tehdy v roce 2005 po referendech viděl situaci Václav Klaus:

Musíme opustit myšlenku vytvoření Státu Evropa, která je nám stále sugerována. Potřebujeme politický systém liberální demokracie, který nutně vyžaduje občanský princip, spojený s přirozenou loajalitou lidí k vlastnímu národu a s elementárním pocitem národní identity.

…akcelerace procesu evropské integrace.

Došlo k ní formou sice postupného, ale přesto velmi důkladného a navýsost systematického rušení mezivládního charakteru vztahů v rámci evropského kontinentu. Všichni bychom měli vědět, že k tomu již došlo. Neměli bychom si namlouvat, že tomu tak není.

Toto urychlení evropského integračního procesu bylo v osmdesátých letech minulého století spojeno zejména se jmény Spinelli a Delors (a v pozadí za nimi stojícími a nad nimi ruce držícími Mitterrandem a Kohlem). V průběhu těchto dvou desetiletí sice byla tato tendence a její - pro normálního smrtelníka velmi málo viditelný a srozumitelný - průběh často kritizována, ale vždy to byl minoritní, v některých zemích dokonce téměř marginální názor. Existující kritické hlasy nebyly politickými elitami (a je obklopujícími rádci a žurnalisty, kteří byli jejich věrnými - a teď by se velmi hodil trefný anglický termín - fellow-travellers) brány na zřetel.

Tito lidé sami sebe považovali a považují i dnes za natolik neomylnou a historií posvěcenou a vyvolenou avantgardu, že jsou si jisti, že smí vést pomýlené (ne-li přímo bezradné) zástupy obyčejných lidí, kteří - bez nich - sami nevědí, co je pro ně dobré. Politické elity naopak věděly a vědí velmi dobře, že přesun rozhodování ze státní na nadstátní úroveň oslabuje tradiční demokratické mechanismy (neoddělitelné od existence národního státu) a že se tím radikálně zvyšuje jejich osobní moc. Proto o tento přesun tolik stály a stojí i dnes.

Občasná lidová hlasování, referenda, i v minulých letech sice ukazovala, že to obyčejní lidé vidí poněkud jinak. Připomeňme aspoň francouzské jen velmi těsné, a proto nepřesvědčivé ANO a dánské NE Maastrichtské smlouvě, obojí v roce 1992, irské NE smlouvě z Nice v roce 2001, švédské NE Euru v roce 2003 -ale ani to nebylo bráno dostatečně vážně. Teprve letošní francouzské a holandské NE evropské ústavě přineslo změnu. Teprve tento výsledek vedl ke zhroucení onoho velmi křehkého domečku z karet, který byl po celých těch 20 let stavěn bez solidních základů a hlavně bez účasti těch, kteří v něm měli bydlet - občanů jednotlivých evropských zemí. Bydlet v něm měli, ale pro ně stavěn nebyl. Byl stavěn pro ty, kteří z něho měli profitovat. Byl stavěn pro evropské politické elity a jejich společníky. Náklady této stavby však nesli jiní. Tento nesoulad se dříve nebo později musel projevit a šlo jen o to, co se stane tím konečným impulsem, tou poslední kapkou, po které hrnec přeteče.

Ano, Klaus to řekl výstižně.

Eurofanatikům bylo zřejmé, že cestou referend to nepůjde. Odhodili tedy poslední přetvářky, přestali předstírat, že lidé mohou ještě něco změnit. Jinými slovy popřeli poslední demokratické principy Evropy.

V dubnu t.r. vyšel na Zvědavci článek Steve Watsona Evropský superstát je realitou, ze kterého cituji:

Obrat o 180 stupňů. Tak by se dal nazvat nedávný projev britského ministra, ve kterém Blair sdělil, že EU už vlastně ústavu nepotřebuje a namísto ní by měla usilovat o novou smlouvu nevyžadující referenda.

Blair přiznává, že lidé prohlédli legislativu k vytvoření federálního superstátu, tudíž evropská globalistická elita potřebuje změnit slovník a prosadit ji bez možnosti, že by se nechalo lidi o ni hlasovat.

Blairův mluvčí řekl, že doplněk ke smlouvě by nevyžadoval referendum „tak, jako posledních padesát let ani jiné smlouvy nebyly vázány potřebou referend“.

Blair opakoval komentáře Downing Street z počátku tohoto roku, které se přikláněly ke schválení „mini-ústavy“, pro kterou by nebylo nutno pořádat referendum.

Poslední plíživý vývoj přichází současně s prozrazením dokumentů dokazujících, že britská vláda minulý rok rozjela mnoho milionovou propagandistickou válku, aby britskému publiku vnutila lásku k Evropské unii

Každé britské ministerstvo dostalo přiděleno upravovače faktů (v originále tzv. spin doctor, pozn. vydavatele) odpovědného za propagaci EU. A Downing Street navrhne něco jako rukověť k EU, aby byla jistota, že všechny publikace a příběhy o Evropské unii, které pravidelně pronikají do médií, jsou pozitivně laděny. Součástí rukověti je propagace „značky EU“ formou spojování s populárními evropskými událostmi a institucemi jako např. s písňovou soutěží Eurovize, s filmovým festivalem v Cannes a s fotbalovou asociací UEFA organizující ligové soutěže - co na tom, že žádná z těchto akcí ve skutečnosti nemá s EU nic společného.

Původně britská vláda oznámila, že pokud bude veřejnost volit NE Evropské unii, bude referendum opakovat tak dlouho, dokud nezazní ANO. Nyní se zdá, že dokonce ani toto nebude uděláno, a že vláda je jednoduše připravena podepsat vzdání se britské suverenity aniž by umožnila veřejnosti se k tomu vyjádřit.

Evropská ústava byla odstřelena v roce 2005 voliči ve Francii a v Nizozemí. Přesto dnes kritikové upozorňují na plíživou implementaci jednoho bodu ústavy za druhým, jako kdyby NE nikdy nezaznělo.

Navzdory tomu, že hlavní státy Unie nebyly schopny zajistit podporu vlastní veřejnosti pro vzdání se vlastní suverenity, přes polovinu z 27 zemí řeklo ústavě ANO. V roce 2005 provedl britský poslanec Daniel Hannan pro London Telegraph analýzu protlačování ústavy zadními dveřmi zpátky na pořad dne.

„Formální ratifikace (ústavy) všemi 25 zeměmi je v Bruselu od počátku vnímána jako technický detail. Ve všech svých skutcích a záměrech se EU chová tak, jako kdyby byla ústava už schválena. Většina institucí, které měly být ústavou teprve autorizovány, už existuje a funguje, popřípadě právě vzniká,“ napsal Hannan.

Německá kancléřka Angela Merkel, jejichž země momentálně předsedá Evropské unii, chce smlouvu oživit a tento subjekt má být hlavním tématem jednání vůdců EU v červnu.

V roli reprezentantky všech evropských vůdců dohlédla Merkel minulý měsíc na podepsaní Deklarace o společné Evropě, která požadovala nové „instituční reformy“. Deklarace byla vyzdvihována jako oslava padesátého výročí Římské smlouvy, v reálu ale obsahuje specifické reference k pokusům mít schválenou novou smlouvu EU do roku 2009.

Zdroje blízké vysokým kruhům britské vlády varovaly, že evropští globalisté včetně Blaira a Merkel tvrdě tlačí na Brusel,aby ustavil na plný pracovní úvazek do čela EU nezvoleného prezidenta na pětileté období. Na světovém kolbišti by by to byl evropský hlas.

Z vnitřních kruhů mnoha zemí přichází informace, že hlavní evropští vůdci jsou rovněž připraveni jmenovat – bez konzultace se svými kabinety – permanentního ministra obrany a ministra zahraničí Evropské unie.

Německá kancléřka Merkel už dříve prohlásila, že by se Evropská unie měla v příštích padesáti letech zaměřit na vytvoření společné armády a rovněž ozbrojené policie beztrestně operující napříč hranicemi.

Reformy k posílení Evropského parlamentu by mohly podminovat schopnost členských států odmítnout evropské zákony, jako nyní může Británie.

Všechny tyhle změny jsou pomalu zaváděny bez souhlasu veřejnosti jednotlivých členských států a navzdory předchozímu odmítnutí přesně těchto změn v hlasování v Holandsku a ve Francii.

V původním návrhu textu evropské ústavy (PDF dokument) poprvé prezentovaném v roce 2004, bylo představeno 16 článků jako první část ústavního textu navrženého pro konvenci o budoucnosti Evropy.

Dokument deklaroval Evropskou unii na „federálním základě“ jejichž zákony stojí nad zákony jednotlivých zemí, zcela přitom ignoroval námitky opozice.

To znamená, že pokud by došlo k implementaci, jednotlivé státy by přišly nejen o možnost samostatné zahraniční politiky a obrany, ale ztratily by takřka úplně veškerou moc vlastní legislativy téměř ve všech oblastech života svých národů. Připomínáme, že Evropská unie měla být ve svém začátku pouze jednoduchá ekonomická smlouva mezi jednotlivými státy.

Oblasti, ve kterých chce EU dominovat, zahrnují nyní národní zdraví, sociální politiku, dopravu, justici, zemědělství, rybolov, energii, ekonomiku, sociální soudržnost, životní prostředí, vnitřní a zahraniční obchod a ochranu spotřebitelů.

V původním návrhu ústavy dává článek 3 moc Evropské unii „koordinovat ekonomickou politiku členských států“, což zahrnuje i fiskální politiku.

Článek 4 určuje, že Unie by měla být kompetentní definovat a implementovat společnou zahraniční a bezpečnostní politiku včetně progresivního rámce společné politiky bezpečnosti.

V podstatě všechny současné aktivity britské vlády by spadaly pod „exkluzivní“ nebo „sdílenou“ kompetici s EU, což by znamenalo, že parlament by nemohl schvalovat zákony, jedině kdyby se Brusel tohoto práva sám vzdal.

Ve své knize Evropská unie - obrovský podvod (EU, The Great Deception ) došli britští autoři Christopher Booker a Richard North k závěru, že 27 států, nyní chycených v síti Unie, přišlo o svou nezávislost v pečlivě plánovaném převratu. Neochotně přiznávají evropským globalistům úspěch v postupném, jako ve zpomaleném filmu, mnohostátním převratu: nazývají to nejspektakulárnějším svržením vlády v historii lidstva.

Autoři Obrovského podvodu sumarizují efekt Římské smlouvy: „Takto byl realizován centrální podvod celého příběhu. Donedávna byla veškerá skutečná agenda, politická integrace, úmyslně skrytá pod pláštíkem ekonomické integrace. Budování Evropy bylo prezentováno jako obchodní a pracovní záležitost.“

Disidenti a vyděděnci, jako Vladimír Bukovský, navíc varovali, že plán elit na politickou integraci Evropy existoval už dlouho. Podle tohoto plánu měla být Evropská unie unesena a transformována do socialistického superstátu sovětského typu, ve kterém bude eliminována moc jednotlivých národních států a bude vytvořeno vládnoucí těleso bez odpovědnosti a bez přímé reprezentace.

Současný stav Evropské unie by mohl posloužit jako příklad, proč by Amerika měla být nesmírně opatrná při jednáních o Unii Severní Ameriky pod hlavičkou „společenství prosperity a bezpečnosti“. Jak bylo v případě EU prokázáno, jednoduchá obchodní smlouva může být pomalu transformována do všezahrnující nadnárodní, nezvolené federální vlády.

Další vývoj potvrdil nejtemnější obavy Steve Watsona a dalších euroskeptiků. Jako mávnutím kouzelného proutku přestalo se hovořit o ústavě, začal se používat nový termín „smlouva“. Tato „smlouva“ nemusí procházet schvalovacím procesem referend jednotlivých států, stačí pouze ratifikace jednotlivých parlamentů. Lidi tedy byli definitivně odstaveni od žlabu. Jsme vlečeni někam a nemůžeme s tím nic dělat.

Na tomto místě by bylo vhodné provést porovnání Lisabonské smlouvy s původní ústavou. Pokoušel jsem se najít na internetu přesné znění Lisabonské smlouvy. Podle serveru novinky.cz a zde je celý text. Jde o pdf dokument velký 860kB o 287 stránkách, ale po otevření zjistíte, že to jsou jen doplňky, náhražky a vsuvky do jiné smlouvy nebo jiných smluv. Informace typu Článek 3 se zrušuje a vkládá se nový článek, který zní.. je sice prima, ale čerta mi řekne o tom, co původní článek obsahoval. A článek 3 čeho? To jsem nikde nenašel.

Hledal jsem pak ještě v anglických zdrojích a našel přímo na stránkách eur-lex.europa.eu údajně celou smlouvu, ale je to jen seznam titulků vedoucí na jednotlivé dokumenty v pdf formátu, takže neumožňují společné prohledávání na určité výrazy o křížových odkazech ani nemluvě, tak daleko ještě v EU nejsou. Text je rozsáhlý a matoucí, jak je u všech evropských dokumentů dobrou tradicí.

Pokud to někoho zajímá a chce si provést vlastní porovnání, zde je původní text evropské ústavy.

Poslední bizarní dějství této trapné frašky právě proběhlo. Evropská ústava je mrtvá, na místo ni máme „smlouvu“.

A k tomu ještě kousek z dopisu, který mi přišel:

Nevím, nakolik Vás to bude zajímat, ale při brouzdání na internetu jsem nasel poměrně zajímavou a smutnou věc: jedna se o videozáznam z jednání Evropského parlamentu, při kterém bylo odhlasováno přidání nové "charty lidských práv" k euro-ústavě. Při té příležitosti někteří poslanci začali protestovat proti absenci národních referend při schvalování euro-ústavy. Pak se stalo několik hanebných věci: jednak byl okamžitě zcenzurováno vysílání parlamentní televize (její kamery byly údajně namířeny jinam), jednak začali poslanci pro-ústavních stran slovně a vulgárně napadat své protestující kolegy a podle tiskového prohlášení jedné britské politické strany (UKIP) došlo i k fyzickému napadení jedné protestující.

Na amatérský záznam se můžete podívat tady:

Tiskové prohlášení politické strany UKIP: www.ukip.org

Nakolik se takové jednání slučuje s lidskými pravý a obyčejnou lidskou slušnosti nechť posoudí každý sám. Za sebe však dodám, že pokud toto je stav lidských práv oponujících poslanců v době, kdy je celá "ústava" teprve ratifikována, tak na svoje lidská práva v budoucnu nevsadím ani zlámanou grešli.

Jaký z toho máte pocit? Mně se zdá, že se nám hromadí důkaz za důkazem, že celý proces euroizace Evropy probíhá, protože je zájmem určitých lidí, aby probíhal. Úměrně s tím, jak si stále více lidí uvědomuje podvodnost a nedemokratičnost celé slavné organizace, padají servítky a odkládají se rukavičky. Oni se už ani nesnaží předstírat, že jsou v cajku.

Ale pozor, neočekávejme brzký zánik nebo hlubokou krizi. EU je teprve na začátku svého života a bude trvat velmi dlouho, než vyhnije zevnitř. Pro dnešní realizátory šílené Hitlerovy myšlenky evropského superstátu jsou tyto problémky jen drobné potíže růstu. Ti, kteří to organizují, dobře vědí, že se to nakonec poddá. Pokud jste někdy četli historii vzniku Spojených států, víte, že tehdy řešili političtí vůdcové velmi podobné problémy. Řada států odmítala vstoupit do Unie a často bylo třeba buď úplatku nebo hrozby nebo přímo použití síly. To, co se dnes děje v Evropě, je obdobné.