Venda a Jenda

Oživením naší politické, ale i společenské scény je vstup profesora Jana Švejcara do duelu o prezidentování v naší republice. Dovolím si osobní názor, se kterým ale vůbec nemusíte souhlasit. Nejdříve trochu známé historie o obou kandidátech.

Václav Klaus je pilný bojovník. Prokazuje to stále. Od vstupu do Občanského Fora, funkce ve vládě a vytrvalém, trojnásobném útoku na post prezidenta. Vyrostl v prostředí, které v něm vytvořilo představu, že pouze cílevědomý postup „vyhraněné osobnosti“ mu pomůže dosáhnout jeho stále rostoucích cílů.

Jeho počáteční obratnost ve formulování cílů a schopnost lidem, kteří do té doby nepoznali „rozhodného vládce“, ty cíle srozumitelně předat - v průběhu doby přerostla do podoby a stylu lehce arogantního odborníka, jehož postupy vždy vedou k potřebnému cíli. Vidí mnohé souvislosti jinak než jiní, kteří podléhají diktátu doby. Je to dobře patrné na kauze globálního oteplování a skepsi ke struktuře EU. V tom jsem s ním zajedno. Svou politickou anabází si zasloužil úctu mnoha občanů.

Jan Švejcar je schopný vyjednavač. Jeho vstup na scénu je promyšlený a podložený zkušenostmi, které Klaus nemá. Jde o znalosti, schopnosti a zkušenosti „týmového hráče“. To, že přibližně v době, kdy Klaus směřoval do prognostického ústavu, a Švejnar opustil republiku, - mě nutí k otázce jejich motivace, ale nechme odpověď zatím stranou. Je to otázka míry odvahy jednoho i druhého ke „vstupu do neznáma“. Švejnarova vlastní slova o své zkušenosti „Honzy s ranečkem buchet“ (buchtami rozumím odhodlání v cizině uspět, když doma se podmínky horšily) a jeho tvrzením, že si svoji volební kampaň financuje ze svého, tato slova by měla zasáhnout klíčky k uším lidí.

Oba se netají tím, co se v republice zatím moc nenosí – hladinou osobního sebevědomí.

Ale jsou tu jemné rozdíly, které mě nutí k této úvaze.

Klaus na Švejnarův návrh (v cizině běžné televizní debaty kandidátů pro funkci prezidenta) reagoval slovy o přirozené snaze neznámého kandidáta se zviditelnit pomocí image své (Klausovy) osobnosti, to byl (z mého vnímání morálky) gól do vlastní branky. Tak reaguje pragmatik, kupec bez vnímání etické i faktické hodnoty „produktu“.

Také jsem sledoval dialog Švejnara s moderátorem TV 24. Odpovídal na běžné i značně záludné otázky okamžitě, s přehledem a citlivostí, se kterou jsem se zatím u nás nesetkal. Samozřejmě lze ty jeho odpovědi hodnotit i jako úhybné a kluzce hadovité. Ale jistota a kvalita každé pronesené věty vypovídala o schopnosti nalézat slova s funkcí „společného jmenovatele“, odpověď vyjadřovala zcela přesně hladinu, ve které se řešení problému (otázky) nalézalo. Tuším, že tento dialog Klausovi napověděl, že tahle hra má pro něj a jeho finanční partu značně nejistý konec. Příliš dlouho se Klaus necvičil v jiné rétorice než ve své vlastní. Na rozdíl od Švejnara, který si svou pozici „na trhu“ místo nařizování stavěl vyjednáváním.

Zajímavý byl i vstup Švejnara do „Krausovy zpovědnice“. Málokdo z hostů „Uvolněte se prosím“ je Krausovi důstojným soupeřem. Potěšila mě brilance, lehkost i razance obou.

Co závěrem? To, že Klaus vidí v reálných rozměrech účelovost „globálního oteplování“ i Evropské Unie, to jsou jeho kladné body. Škodí mu nejvíc jeho skutky v ODS, která si už zřejmě uvědomuje, že peníze, přenesené „kamarádšoftem“ z komunistického Československa, jí ukazují svou odvrácenou úlohu, ztrátu důvěryhodnosti.

Švejnar je excelentní vyjednavač, který opět stylem Honzy s ranečkem jde pro své království. A v ranečku má vedle slov o nadstranickosti také svoje ? peníze na svoji kampaň. To je u nás neslýchaná drzost. Bude potěšitelné, když oba kandidáti poklábosí také o tom, kolik lidí a jakých peněz každému z nich pomáhá k cíli. Na to český člověk slyší.

Finanční systém se hroutí, ale ještě to není moc vidět. Agonie v podobě zdražování je uměleckým tahem autorů americké „federální daně“, která je ale současně labutí písní systému vládnutí, postaveného na přenesení osobní zodpovědnosti na entitu, která nemá osobní rozhodovací pravomoc. Na počátku tohoto systému ji představoval opakovaný koncept všerozměrného boha, dnes se rozdvojila na pozici „mrtvého brouka“ (v podobě orgánů, natahujících do ztracena libovolnou kauzu) – a na podobně nemohoucí hromadu dluhů místo peněz, vytvořenou geniem lenosti - vynálezem úroku.

A rozpad systému mohou zastavit zřejmě jen lidé, schopní vyjednávat, nenařizovat. Což je jistý nedostatek jednoho i přednost druhého z dvojice Venda a Jenda.

Ale propojením jejich schopností by vznikl kvalitní hybrid, hodný našich „národních specifik“. Náměstka prezidenta ještě nikde nemají, mohli by se po roce střídat.