Linuxi, buď pochválen

Pořídil jsme si fotoaparát. Jeho součástí je i čtyř gigabajtová paměťová karta. Od první chvilky jsem měl z téhle koupě jen radost. Obrázky jsou pohodové, jejich přetažení do počítače je dílem okamžiku. Stačí spojit kameru a počítač přiloženým kabelem. Fungovalo to napoprvé. Žádné ovládače, nic nebylo třeba. Jak to mají už hezky vymakané, radoval jsem se. Ani přiložené CD s ovládači nebylo třeba použít.

Na několik dnů jsem odjel z Prahy na Moravu a nový fotoaparát si vzal s sebou. A došlo k situaci, kdy jsem z nafotografovaných obrázků potřeboval nutně jeden vytisknout. Nu co, zaběhnu do sběrny na náměstí, mají tam automat na vlastní tisk fotografií z digitálních fotoaparátů, myslel jsem si. Ale nebylo to tak jednoduché. Automat po vložení karty z kamery tvrdil, že je prázdná. Žádnou chybu to nehlásilo, pouze to tvrdilo, že na kartě nejsou obrázky. Pochopitelně tam byly. Zkoušeli jsme to různě a na několika mašinách. Z hloubi provozovny se vynořil muž, který software k tisku fotografií instaloval, ale ani on nebyl schopen přijít na to, co je špatné.

Naproti přes náměstí je internetová kavárna. Napadlo mě zkusit to tam. Třeba budou mít čtečku paměťových karet.

Měli ji. Čtečka zapojena, karta vložena. Chyba žádná. Jen to hlášení, že karta je prázdná, se opakovalo.

Asi bude problém se čtečkou, napadlo mě. Zřejmě není schopná číst tak velkou kapacitu karty. 4gigabajtové karty jsou relativní novinka.

Ještě je jedna možnost. Nainstalovat v internetové kavárně na jeden z počítačů ovládač pro příslušnou kameru. Původní CD s ovládači jsem pochopitelně u sebe neměl, ale to není problém, na webových stránkách výrobce kamer snad ovládače budou ke stažení.

Opravdu tam byly. Ten, který jsem potřeboval, měl velikost 67 MB. (Proboha nač, když samotný ovládač je zhruba 1000krát menší? Nebude mít víc než 70 kB. Na čem nahánějí objem tisíckrát větší?) Při pokusu jej stáhnout na disk klesla rychlost přenosu tak, že by stahování trvalo přes deset hodin. Zkoušel jsem to několikrát. Rychlost stahování byla zřejmě uměle blokována přímo řídícím software v internetové kavárně. Ne, tady cesta nevede.

Nutně jsem ten obrázek potřeboval z kamery dostat na papír. Rozhodl jsem se tedy investovat a koupit novou čtečku na vlastní náklady. V prodejně s počítačovou technikou jsem si vybral jednu, která měla na obale uvedeno, že zvládá karty do osmi gigabajtů.

„Vezmete mi tu čtečku zpátky, když mi to nebude fungovat?“ ptám se při placení starší prodavačky.

„Ale ano. Jen si uschovejte účet a snažte se nepoškodit obal.“

Čtečku jsem přinesl do sběrny fotografií a požádal paní za pultem, zda můžeme zkusit přečíst tu nešťastnou kartu MOU čtečkou. Souhlasila. Po zapojení nové čtečky k počítači vyskočilo okno informující i nutnosti instalovat nový ovládač. Paní za pultem ale odklikla „neinstalovat“.

„To bez ovládače nepojede,“ povídám jí.

„Tak to je mi líto, ale my nesmíme nic instalovat.“

Poděkoval jsem paní a rozhodl se zkusit ještě štěstí v internetové kavárně naproti. Přešel jsem s novou čtečkou v tašce náměstí a znovu vstoupil do internetové kavárny. Vysvětlil jsem paní vedoucí, že podezřívám její čtečku karet, a že jsem si zatím účelem koupil novou, vlastní a zda by nebyla ochotná to zkusit. Byla. Dokonce přímo na svém (řídícím) počítači. Samotnou jí zajímalo, zda budou potřebovat pořídit nové čtečky karet.

Zapojili jsme mou novou čtečku k jejímu počítači. „Objeven nový hardware“, vyskočila hláška Windows. „Mám se pokusit najít příslušný ovládač nebo máte vlastní na CD?“ či tak nějak zněla druhá hláška. Klikli jsme na „pokusit se najít ovládač“. Systém chvíli něco přežvykoval a pak kupodivu ovládač našel a nainstaloval. Následoval nezbytný restart systému, přičemž to shodilo i „dohlížecí“ software, takže všem ostatním zákazníkům internetové kavárny byl vynulován čas dosud prosurfovaný. Paní vedoucí byla poněkud iritována, ale brala to stoicky. Na mou poznámku, že to je „úplně zbytečný restart systému“ a že to je špatně napsáno, reagovala udiveně: „Copak by to šlo udělat jinak?“ Ach ano, šlo, ale nechtěl jsem to rozebírat.

Po restartu systému byla čtečka rozpoznána, ale objevil se další požadavek na nějaký další ovládač ohledně USB, už si nepamatuji co to bylo, nicméně po odkliknutí se našel a nainstaloval i ten. Druhý restart systému. Tiše jsem se modlil, aby se paní vedoucí nenaštvala a nesekla s novou čtečkou o zem.

Konečně vše nainstalováno, čtečka rozpoznána a funkční, žádná chyba se neobjevila. Vložil jsem kartu. Chvíli blikala kontrolka čtení z karty a pak se objevila dobře známá zpráva, že karta je prázdna.

„Nic tam není,“ informovala mě paní šéfová.

„Ale je, podívejte se.“ Vytáhl jsem kartu ze čtečky a vložil do fotoaparátu. Ukázal jí na displeji řadu obrázků. Pokrčila rameny.

Velmi jsem jí poděkoval, sbalil jsem novou čtečku a nesl zpět do obchodu, kde jsem ji ani ne před hodinou zakoupil. Byla tam jiná prodavačka.

„Prosím vás, já jsem si tady před hodinou koupil tuhle čtečku a paní, co mi ji prodala, mně slíbila, že mně to vezmete zpět, pokud mi to nebude fungovat. Zkoušeli jsme to na několika mašinách a nešlo to,“ mlel jsem jako o závod.

„A co jste dělal?“

Vysvětlil jsem jí problém. Že mám čtyřgigabajtovou kartu a že ta čtečka má číst až osmigigabajtovou karu, ale nečte. Blah, blah, blah.

„A vy jste to četl pod Windows XP?“

„Ano, jak jinak.“

„Ale to jste měl říct hned. To je známý nedostatek Windows XP. Neumí si poradit s kartou od čtyř gigabajtů výše.“

„Neumí?“

„Ne. Musel byste mít Windows Vista. Ty už to zvládnou.“

Zíral jsem. „A co Linux?“ Pochopitelně otázka byla zbytečná. Sám jsem se přesvědčil, že Linux s tím nemá sebemenší problém. Ale chtěl jsem to slyšet. S perverzní radostí. Asi jako ten pán v anekdotě, kdy ho v dobách budování komunismu zmrazili a vzbudili jej o padesát let později. A on si sedl do kavárny a zavolal: „pane vrchní jedno kafe a Rudé právo“. „Lituji, pane, Rudé právo nevychází, komunistická strana byla zrušená...“ „Aha.“ A po chvíli zase: „Pane vrchní, to Rudé právo.“ „Nemáme. Komunistická strana byla zrušena, Rudé právo nevychází.“ Když po třetí chtěl muž Rudé právo, vrchní se nazlobil. „Říkal jsem vám už dvakrát, že Rudé právo nevychází, komunistická strana byla zrušena!“ „Já vím, já vím, ale ono se to tak krásně poslouchá...“

„Tak to nevím. Ale myslím, že i Linux to zvládne.“

„A Mac?“

„Také“.

„Takže jenom Windows XP a zřejmě starší mají problém?“

„Ano“.

„A není žádná cesta, jak to obejít?“

¨Nevím o žádné.“

Paní mi celkem ochotně vzala čtečku zpátky a vrátila peníze. Ten obrázek jsem nevytiskl. Ale ať. Tato zkušenost potvrdila mé dávné rozhodnutí orientovat se na svět, kde nevládne Microsoft. Linuxi, buď pochválen.