Dokonáno jest

Píšu tento text hodinu po půlnoci středoevropského času. To je už na Nový rok. Ač jsem fyzicky přítomen v Kanadě (kde máme teprve sedm večer), moje myšlenky a vzpomínky zabíhají do Evropy. Do staré dobré Evropy. Do Evropy, jak jsem ji znal a jak ji už nikdy neuvidím. Do Evropy, ve které mívali v Německu marky, v Řecku drachmy (mimochodem tam je měli skoro tři tisíciletí - od 7 století př.n.l.), v Itálii liry, atd.

Největší experiment evropských sociálních inženýrů se tedy dostal do svého finále a není nic, co by jej mohlo zastavit. Kritikové byli včas a promyšleně umlčeni, odpůrcům nebylo popřáno dostatečně varovat lidi. A ačkoliv stále dobrá polovina obyvatelstva z oněch 300 milionů, kteří budou nuceni používat novou měnu, ji zdaleka nepodporuje, nikdo se na jejich názor příliš neohlíží.

Namísto kvalifikovaných rozborů a vážných argumentů proti, publikují evropské noviny pitomoučké argumenty dětí. Ano dětí. Četl jsem v jedněch novinách (bohužel jsem si nepoznamenal zdroj), jak na otázku reportéra «co říká nové měně» odpovídá sotva desetiletý chlapec: "Nové euro se mi líbí. Je takové hezky barevné..." Nu, je-li toto argument pro jeho zavedení, tak nás ochraňuj pánbůh.

Pozitivní myšlení, tak se dá nazvat současná masivní propaganda v evropských sdělovacích prostředcích. Jen nepřipustit pochyby.

Ať už to dopadne jakkoliv (a ono to nějak dopadne), ti, kteří se o to zapříčinili, vyjdou zcela jistě bez trestů, nepodaří-li se experiment. Jenže kdo může kvalifikovaně říct, že se to nepovedlo? Vždy bude na euro něco pozitivního, co lze nafouknout a zdůraznit. Nebude to tvrdý pád na ústa, nebude to absolutní propadák. Státy nezbankrotují. V lecčems jsou výhody nové, společné měny zřejmé už teď. Časem přibudou další. To, že se za tyto výhody se zaplatila příliš vysoká daň, že tedy jde o vítězství Pyrrhovo, to se prostě přehlédne.