Annapolis: jak z toho ven?

Tak jako mnoho jiných politických iniciativ vznikla podle všeho i tato víceméně náhodou. George Bush potřebuje pronést řeč a tak hledal téma, které by jí dalo nějaký smysl. Téma, které odvede pozornost od nezdařených operací v Iráku a Afghánistánu. Nějaké jednoduché, optimistické a lehce stravitelné téma.

A tak vznikl nápad uspořádat "shromáždění" lídrů, aby se podpořil izraelsko-palestinský "proces". Mezinárodní setkávání je vždycky příjemnou záležitostí - vypadá dobře v televizi, nabízí spoustu příležitostí pro fotografování, vyzařuje optimismus. Scházíme se, tedy jsme.

Bush tento úmysl vyhlásil: uspořádáme "setkání", abychom podpořili mír mezi Izraelem a Palestinci.

Bez předchozího plánování, předchozích pečlivých příprav, vlastně beze všeho.

Proto se Bush nepustil do větších detailů: žádný jasný cíl, konkrétní program, místo a datum, žádný seznam pozvaných. Pouze jakési éterické setkání. To samo o sobě svědčí o naprosté neserióznosti celého podniku.

To může s lidmi, kteří se ještě nikdy zblízka nesetkali s tím, jak se dělá politika, velmi otřást. Je těžké připustit, s jakou nesnesitelnou lehkostí jsou mnohdy činěna významná rozhodnutí, připustit naprostou nezodpovědnost vůdců a nahodilost, která uvádí v chod důležité procesy.

***

Od chvíle, kdy byla myšlenka na konferenci vyslána do světa, ji už nelze vzít zpět. Prezident ji vyhlásil a tak iniciativa začala žít. Přesně podle rčení: jeden blázen hodí do vody kámen a ani tucet mudrců pak není schopno tento čin napravit.

Jakmile bylo "setkání" oznámeno, stává se významnou událostí. Odborníci všech politických stran začali horečně pracovat na blíže neurčené záležitosti tak, aby ji nasměrováním požadovaným směrem co nejlépe využili ve svůj vlastní prospěch.

- Bush a Condoleeza Riceová si žádají strhující událost, aby dokázali, že Spojené státy intenzivně podporují mír a demokracii, a že dokážou uspět tam, kde veliký Henry Kissinger zklamal. Jimmy Carterovi se nepodařilo proměnit izraelsko-egyptský mír v mír izraelsko-palestinský. Bill Clinton selhal v Camp Davidu. Kdyby se Bushovi podařilo uspět tam, kde se všichni jeho proslulí předchůdci setkali s nezdarem, neukazovalo by to, kdo je ze všech nejlepší?

- Ehud Olmert naléhavě potřebuje senzační politický úspěch, aby jím zastřel připomínku své bezútěšné prohry ve druhé libanonské válce a aby mu pomohl se vymanit z desítky kriminálních vyšetřování kvůli korupci, které ho neustále pronásledují. Jeho ambice jsou bez hranic: rád by se nechal vyfotografovat, jak si potřásá rukou s králem Saudské Arábie. To je čin, jehož ještě nedosáhl žádný ministerský předseda Izraele.

- Mahmúd Abbás by rád ukázal Hamásu a odbojovým frakcím v jeho vlastním hnutí Fatáh, že dokáže uspět tam, kde se to nepodařilo Jásiru Arafatovi - aby byl přijat mezi světové vůdce jako jejich rovnocenný partner.

Mohla by to proto být velkolepá, snad historická konference, kdyby ovšem...

***

Kdyby ovšem byly všechny tyto naděje něčím víc, než jen fantaziemi. Žádná z nich nemá jakékoli opodstatnění. A sice z jednoho jediného důvodu: ani jeden ze tří účastníků nemá za sebou k dispozici žádný kapitál.

- Bush už zkrachoval. Aby v Annapolis dosáhl úspěchu, musel by vyvinout obrovský tlak na Izrael a donutit ho, aby podnikl tyto nevyhnutelné kroky: odsouhlasit zřízení skutečného palestinského státu, vzdát se východního Jeruzaléma, uvést do původního stavu Zelenou linii (s malými výměnami území), dohodnout přijatelný kompromis pro řešení otázky uprchlíků.

Bush však není schopen vyvinout na Izrael i ten nejslabší nátlak, i kdyby chtěl. Ve Spojených státech právě začalo volební období a dvě velké politické strany jsou jako neprostupné valy stojící v cestě jakémukoli tlaku na Izrael. Židovské a evangelistické lobbistické skupiny společně s neo-cons nedovolí nikomu vyslovit kritické slůvko o Izraeli, aniž by za to pak nebyl potrestán.

- Olmert zaujímá ještě slabší pozici. Jeho koalice přežívá jen díky tomu, že v současném Knessetu není lepší alternativa. K tomu lze přičíst, že v jakékoli jiné zemi by ho nazvali fašistou (Izraelci však z historických důvodů toto pojmenování odmítají používat). Jeho kolegové mu spolehlivě zabraňují v tom, aby učinil jakýkoli, byť sebenepatrnější kompromis - i kdyby chtěl dosáhnout dohody.

Tento týden Knesset přijal návrh zákona, který nařizuje, že pro odsouhlasení změn hranic Velkého Jeruzaléma je zapotřebí dvoutřetinové většiny. To znamená, že se Olmert nemůže vzdát ani jedné z odlehlých palestinských vesnic, které byly připojeny k Jeruzalému v roce 1967. Je mu také spolehlivě zamezeno se byť jen přiblížit k "jádru věci" konfliktu.

- Mahmúd Abbás se nemůže vymanit z podmínek stanovených Jásirem Arafatem (jehož třetí výročí smrti se připomínalo tento týden). Padl by, kdyby se odchýlil od bezúhonnosti. Ztratil už pásmo Gazy a může ztratit i Západní břeh Jordánu. A pokud by hrozil násilnostmi, ztratil by vše, co má: přízeň Bushe a spolupráci izraelských bezpečnostních sil.

Tři hráči jdou na partičku pokeru a předstírají, že začínají hru, ale nikdo z nich nemá ani cent, který by mohl hodit na stůl.

***

Majestátní hora se minutu od minuty stále zmenšuje a zmenšuje. Ale to je proti zákonům přírody: čím víc se přibližujeme, tím se nám zdá menší. Co se mnohým zdálo být jako nefalšovaný Mount Everest se nejprve scvrklo v obyčejnou horu, pak kopec a nyní už stěží rozpoznáme mraveniště. A i to před očima pomalu mizí.

Nejprve se měli účastníci zabývat "jádrem věci". Pak bylo oznámeno, že musí být přijata závažná prohlášení o plánech a záměrech. Poté byly předloženy pouhé prázdné fráze. A nyní i o těch můžeme pochybovat.

Ani jeden z těchto tří vůdců nemá iluzi o nějaké dohodě. Jediné, v co doufají, je minimalizovat ztráty - ale jak vybřednout z takovéhle situace?

Jako obyčejně je naše strana nejkreativnější. Koneckonců jsme přece experti na stavění zátarasů, zdí a ohrad. Tento týden se objevila překážka větší než je Velká čínská zeď.

Ehud Olmert přišel s požadavkem, že ještě před zahájením všech vyjednávání musí Palestinci "uznat Izrael jakožto Židovský stát". Jeho koaliční partner, ultrapravicový Avigdor Lieberman, ho následoval návrhem, aby se od Annapolis úplně distancovali, pokud Palestinci předem tento požadavek nesplní.

Podívejme se na tuto podmínku na chvíli trochu blíže:

Palestinci nejsou povinni uznávat stát Izrael. Ostatně to už udělali v dohodách z Osla - a to přesto, že Izrael ještě neuznal právo Palestinců na vlastní stát v rozmezí hranic Zelené linie.

Ne ne, izraelská vláda žádá mnohem více: Palestinci nyní musí uznat Izrael jakožto "Židovský stát".

Požadují USA, aby byly uznávány jakožto "křesťanský" či "anglosaský stát"? Žádal Stalin, aby USA uznaly Sovětský svaz jako "komunistický stát"? Chce být Polsko uznáváno jako "katolický stát" nebo Pákistán jako "islámský stát"? Existuje vůbec nějaký případ, kdy by stát žádal, aby byl uznán podle svého domácího režimu?

Tento požadavek je absurdní sám o sobě. To se dá lehce dokázat analýzou ad absurdum.

Co je to "Židovský stát"? Vysvětlení ještě nikdy nikdo nepodal. Je to stát s většinou židovského obyvatelstva? Je to "stát židovského národa" - myšleno Židy z Brooklynu, Paříže a Moskvy? Je to "stát náležející židovskému vyznání" - a pokud ano, patří i nevěřícím Židům? Nebo snad náleží pouze Židům podle zákona o návratu - tedy těm, jejichž matka byla Židovka a nekonvertovala k jinému náboženství?

Tyto otázky ještě vyřešeny nebyly. Je nutné, aby Palestinci uznávali něco, co je předmětem debaty v Izraeli samotném?

Podle oficiální doktríny je Izrael "židovským a demokratickým státem". Co by měli Palestinci učinit, pokud by v souladu s demokratickými principy jednoho dne zvítězil můj názor a Izrael se stal "Izraelským státem", který náleží všem jeho občanům - a jen a jen jim? (Spojené státy přece také náležejí všem jeho občanům, ať už hispánským Američanům, Afroameričanům, neřku-li původním kmenům.)

Jak se dalo očekávat, tato fráze bude pro Palestince zcela nepřijatelná, protože poškozuje půldruhého miliónu Palestinců, kteří jsou izraelskými občany. Definice "Židovského státu" je automaticky staví přinejlepším do pozice druhořadých občanů. Kdyby Mahmúd Abbás a jeho kolegové na tento požadavek přistoupili, vrazili by svým soukmenovcům akorát tak kudlu do zad.

Olmert a spol. tohle samozřejmě dobře vědí. Nepředkládají tento požadavek proto, aby byl přijat. Předkládají ho proto, aby přijat nebyl. Tímto trikem se snaží zbavit břemene začít se smysluplným vyjednáváním.

Navíc musí Izrael podle již mrtvé Cestovní mapy, kterou všechny zúčastněné strany přijaly, vyklidit všechny osady zřízené po březnu roku 2000 a ostatní zmrazit. Olmert je zcela neschopen to splnit. Mahmúd Abbás zase musí zlikvidovat "teroristickou infrastrukturu". Ani Abbás nemůže slib splnit - dokud nevznikne nezávislý palestinský stát s volenou vládou.

Představuji si Bushe, jak sebou hází a převrací se v noci na svém lůžku a proklíná pisatele projevů, který mu vložil do úst tu nešťastnou větu. Jeho kletby se na své cestě do nebe mísí s těmi Olmertovými i Abbásovými.

***

Když měli vůdci židovské komunity v Palestině 14. května roku 1948 podepsat deklaraci nezávislosti, nebyl ještě dokument hotov. Seděli před kamerami a historií a měli podepsat prázdný papír. Obávám se, že k něčemu podobnému má dojít i v Annapolis.

A pak všichni zamíří do svých domovů a oddechnou si úlevou.

Článek Annapolis: How to Get Out? vyšel 23.11. na serveru informationclearinghouse.info.